Stává-li se B.vůle mojí vůlí, stávám se sebou samým

30. 6. 2011 15:14
Rubrika: homilie | Štítky: zdroj RaVat

Homilie Benedikta XVI. na slavnost sv. Petra a Pavla, baz. sv. Petra - den 60.výročí kněžského svěcení

Drazí bratři a sestry,
„Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“ (srov. Jan 15,15). Šedesát let po svém kněžském svěcení stále slyším ve svém nitru tato Ježíšova slova, kterými se náš vynikající arcibiskup, kardinál Faulhaber, obrátil hlasem sice již slabým, ale pevným k nám novokněžím na závěr obřadu svěcení. Podle liturgického obřadu té doby byla tato aklamace výslovným udělením mandátu novým kněžím odpouštět hříchy. „Už nejste služebníci, ale přátelé.“ Věděl jsem a povšimnul jsem si v té chvíli, že to nebyla jenom „rituální“ slova a že byla více než jen citací Písma svatého. Uvědomoval jsem si, že v této chvíli ke mně promlouvá samotný Pán zcela osobně. Ve křtu a biřmování nás k sobě již přitáhnul a přijal do rodiny Boží. Avšak tento okamžik byl něčím více. On mne nazývá přítelem. Přijímá mne do kruhu těch, ke kterým se obracel ve Večeřadle. Do kruhu těch, které zná zcela výjimečným způsobem a kteří výjimečným způsobem poznávají Jeho. Udělil mi schopnost, která budí skoro obavy a kterou jenom On, Syn Boží, může vyslovit a konat právoplatně: Odpouštím ti tvé hříchy. On chce, abych já – Jím poslaný – mohl vyslovit pomocí Jeho „já“ slova, která nejsou jenom slova, nýbrž skutky, které působí proměnu v hlubinách existence. Vím, že za těmi to slovy je jeho Utrpení podstoupené za nás a pro nás. Vím, že jeho odpuštění má svou cenu: v jeho Utrpení sestoupil On sám až na dno temnot a špíny našeho hříchu. Sestoupil do noci naší viny, která jedině takto mohla být přemožena. A prostřednictvím mandátu odpouštět mi dovoluje pohlédnout do propasti lidství a na velikost jeho utrpení za nás, což mi umožňuje tušit velikost jeho lásky. Svěřuje se mi: „Už nejste služebníci, ale přátelé.“ Svěřuje mi slova eucharistické konsekrace. Považuje mne za schopného hlásat Jeho Slovo, správně ho vysvětlovat a nést ho lidem dneška. Důvěřuje mi. „Nejste už služebníky, ale přáteli“ - toto sdělení uděluje obrovskou vnitřní radost a zároveň z něj v jeho velikosti a ve spojitosti se všemi zkušenostmi vlastní slabosti a nevyčerpatelné Pánovy dobroty může po celá desetiletí běhat mráz po zádech.

„Už nejste služebníci, ale přátelé“ - v tomto slovu je obsažen celý program kněžského života. Co je opravdové přátelství? Idem velle, idem nolle – totéž chtít a totéž nechtít - praví starobylé rčení. Přátelství je společenstvím myslí a vůlí. Pán nám říká se stejnou naléhavostí totéž: „Znám svoje ovce, a moje ovce znají mne“ (srov. Jan 10,14). Pastýř zná své ovce jménem (srov. Jan 10,3). On zná moje jméno. Nejsem nějakou anonymní bytostí v nekonečném vesmíru. Zná mě zcela osobně. A znám já Jeho? Přátelství, které mi dává, může jedině znamenat, že se také já snažím poznávat stále lépe Jeho; že já v Písmu, ve svátostech, na setkání v modlitbě, ve společenství svatých, v lidech, které potkávám a které mi On posílá, se snažím stále více poznávat Jeho samého. Přátelství není jenom poznání, ale především chtění. Znamená, že má vůle roste v přitakávání té Jeho, neboť Jeho vůle pro mne není nějakou vnější či cizí vůlí, které se chtě nechtě podrobuji anebo nepodrobuji. Nikoli, v přátelství se moje rostoucí vůle sjednocuje s Jeho vůlí. Jeho vůle se stává mojí vůlí a právě tak se doopravdy stávám sebou samým. Kromě společenství mysli a vůle zmiňuje Pán třetí, nový prvek: dává svůj život za nás (srov. Jan 15,3; 10,15). Pane, pomoz, abych Tě stále lépe poznával! Pomoz mi být stále více zajedno s Tvou vůlí! Pomoz mi žít můj život nikoli pro mne samého, ale žít jej společně s Tebou pro druhé! Pomoz mi stávat se stále více Tvým přítelem!

Ježíšova slova o přátelství byla pronesena v kontextu podobenství o vinném kmeni. Pán spojuje obraz vinného kmene s posláním učedníků přinášet plody: „Určil jsem vás k tomu, abyste přinášeli užitek a váš užitek, aby byl trvalý“ (Jan 15,16). První úkol daný učedníkům – přátelům – bylo vydat se na cestu, vyjít ze sebe samých a jít vstříc druhým. Můžeme tady vnímat také slova, jimiž Vzkříšený oslovil učedníky a kterými svatý Matouš končí své evangelium: „Jděte a učte všechny národy...“ (srov. Mt 28, 19). Pán nás povzbuzuje, abychom překračovali hranice prostředí, ve kterém žijeme, a nesli evangelium do světa druhých, aby proniklo všechno a svět se tak otevřel Božímu království. Zjevně to připomíná, že sám Bůh vyšel ze sebe, opustil svou slávu, aby nás hledal a přinesl nám světlo a lásku. Chceme následovat Boha, který se vydává na cestu, a přemáhat lenost, s níž setrváváme na jednom místě a lneme k sobě samým, aby mohl vstoupit do světa On.

Po slovech o vykročení na cestu Ježíš pokračuje: přinášejte plody, plody trvalé! Jaké plody od nás očekává? Co je oním trvalým plodem? Plodem vinného kmene jsou hrozny, z nichž se pak připravuje víno. Zastavme se na okamžik u tohoto obrazu. Aby mohly uzrát hrozny, je zapotřebí slunce, ale také déšť, den i noc. Aby uzrály kvalitní vinné hrozny, je zapotřebí o ně pečovat, je třeba trpělivost při kvašení, pozorná péče při procesu zrání. U kvalitního vína nebývá ceněna jenom sladkost, ale také bohatství příchutí, rozmanité aroma, jež vzniklo během procesu zrání a kvašení. Není už v tom samotném vystižen obraz lidského života, a zcela zvláštním způsobem našeho kněžského života? Potřebujeme slunce a déšť, klid i těžkosti, fázi očisty i zkoušek jakož i čas radostného zvěstování evangelia. Ohlédneme-li se, můžeme děkovat Bohu za obojí: za těžkosti i radosti, za chvíle temnot i přízně. V obou rozeznáváme neustálou přítomnost jeho lásky, která nás stále znovu nese a snáší.

Nyní se však musíme ptát: jakého druhu jsou plody, které od nás očekává Pán? Víno je obrazem lásky. To je pravý a trvalý plod, který chce Bůh od nás. Nezapomínejme však na to, že ve Starém zákoně je víno, které má vzejít z hroznů, především obrazem spravedlnosti, která se vyvíjí v životě žitém podle Božího zákona! A neříkejme, že je to jen starozákonní a již překonaný pohled: nikoli, zůstává navždy pravdivým. Autentickým obsahem Zákona, jeho summou je láska k Bohu a bližnímu. Tato dvojí láska však není jenom něčím sladkým. Nese v sobě tíži trpělivosti, pokory, dozrávání ve formaci a splývání naší vůle s Boží vůlí, s vůlí Ježíše Krista, Přítele. Jedině tak, stane-li se celé naše bytí opravdovým a správným, bude také láska opravdovou, jedině tak bude zralým plodem. Jeho vnitřní nárok, věrnost Kristu a jeho církvi, vyžaduje neustále, aby byl uskutečňován také v utrpení. Právě tak roste pravá radost. Podstata lásky, opravdový plod vlastně odpovídá slovu o vykročení na cestu, putování. Láska znamená odevzdání, darování, nese v sobě znamení kříže. V tomto kontextu Řehoř Veliký kdysi řekl: Míříte-li k Bohu, dbejte na to, abyste Jej nedosáhli sami (srov. H Ev 1,6,6). Toto slovo musíme mít jako kněží na paměti každý den.

Drazí přátelé, patrně jsem se zdržel příliš dlouho u svých vzpomínek na šedesát let své kněžské služby. Nyní je čas pomyslet na to, co patří k této chvíli.

Na slavnost svatých Petra a Pavla co nejsrdečněji zdravím ekumenického patriarchu Bartoloměje I. a delegaci, kterou poslal a které děkuji za milou návštěvu u příležitosti svatých apoštolů a patronů Říma. Zdravím také pány kardinály, bratry v biskupské službě, pány velvyslance a státní představitele, jakož i kněze, řeholníky a věřící laiky. Všem děkuji za účast a modlitbu.

Metropolitním arcibiskupům, kteří byli jmenováni po poslední slavnosti těchto velkých apoštolů, je nyní předáno pallium. Co to znamená? Připomíná to především sladké břímě Kristovo, které je nám vloženo na ramena (srov. Mt 11,29). Kristovo břímě je totožné s jeho přátelstvím. Je to břímě přátelství a proto „břímě sladké“, ale právě proto také náročné břímě, které formuje. Je to břímě jeho vůle, která je vůlí pravdy a lásky. A pro nás toto břímě spočívá také v tom, že máme přivádět druhé k tomuto přátelství s Kristem a být k dispozici druhým a jako pastýři o ně pečovat. Tím jsme se dostali k poslednímu významu pallia. Je utkáno z vlny beránků, kteří jsou žehnáni na svátek svaté Anežky Římské. To nám připomíná Pastýře, kterým se stal samotný Beránek z lásky k nám. Připomíná nám Krista, který se vydal do hor a pouště, kde se ztratil jeho beránek, totiž lidstvo. Připomíná nám Jeho, který vzal beránka, lidstvo – mne – na svá ramena, aby mne přinesl domů. Připomíná nám takto, že jako pastýři v Jeho službě musíme i my nést druhé a takříkajíc brát je na svá ramena a nést je ke Kristu. Připomíná nám tak, že můžeme být pastýři jeho stádce, které vždycky zůstane Jeho stádcem a nestane se naším. Pallium nakonec znamená velmi konkrétně také společenství pastýřů církve s Petrem a jeho nástupci, znamená, že my musíme být pastýři pro jednotu a v jednotě a že pouze v jednotě, jejímž symbolem je Petr, doopravdy vedeme ke Kristu.

Šedesát let kněžského svěcení. Drazí přátelé, možná jsem zašel příliš do podrobností. Ale v této chvíli jsem se cítil podnícen pohlédnout na to, čím se vyznačovala tato desetiletí. Cítil jsem potřebu podat vám a všem kněžím a biskupům jakož i věřícím církve slovo naděje a povzbuzení, slovo, jež uzrálo ve zkušenosti faktu, že Pán je dobrý. Tato chvíle je však především chvílí vděčnosti: vděčnosti Pánu za přátelství, které mi věnoval a které chce věnovat vám všem. Vděčnosti lidem, kteří mne formovali a doprovázeli. A v tom všem se skrývá prosba, aby nás jednoho dne Pán ve své dobrotě přijal a dal nám uzřít svou radost.
Amen

Přeložil Milan Glaser

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio