Mít dobrého průvodce životem

Benedikt XVI. na gen. audienci, Castel Gandolfo

Drazí bratři a sestry,
V životě každého z nás existují osoby, jež jsou nám drahé a jimž jsme obzvláště nablízku. Některé z nich jsou již v náručí Boží, jiné s námi dosud sdílejí životní pouť: jsou to naši rodiče, naši příbuzní, vychovatelé; jsou to osoby, kterým jsme činili dobře anebo od nichž se dostalo dobra nám; jsou to osoby, o nichž víme, že s nimi můžeme počítat. Důležité je však také mít „souputníky“ na cestě naší křesťanské existence. Mám na mysli duchovního vůdce, zpovědníka, osoby, s nimiž lze sdílet vlastní zkušenosti víry, ale myslím také na Pannu Marii a svaté.

Každý by měl mít nějakého světce, který je mu důvěrněji znám, aby cítil jeho blízkost v modlitbě a přímluvě, ale také proto, aby jej napodoboval. Chtěl bych vás proto vybídnout k většímu poznávání světců, počínaje tím, jehož jméno nosíte, abyste si přečetli o jejich životě, případně jejich spisy. Buďte si jisti, že se vám stanou dobrými průvodci, abyste ještě více milovali Pána, a poskytnou platnou pomoc vašemu lidskému a křesťanskému růstu.

Jak víte, i já jsem zvláštním způsobem spojen s některými postavami světců, mezi nimiž kromě svatého Josefa a svatého Benedikta, jejichž jména nosím, jsou také další. Je to svatý Augustin. Bylo pro mne velkým darem, že jsem jej mohl poznat takříkajíc zblízka prostřednictvím studia a modlitby a stal se dobrým „souputníkem“ v mém životě a v mojí službě. Rád bych zdůraznil ještě jednou důležitý aspekt jeho lidské a křesťanské zkušenosti, jenž je aktuální také v naší době, kdy se zdá, že relativismus je paradoxně onou pravdou, kterou se má řídit myšlení, rozhodování i jednání.

Svatý Augustin je mužem, který nikdy nežil povrchně. Žízeň, neklidné a ustavičné hledání Pravdy je jednou ze základních charakteristik jeho života. Nikoli však hledání „pseudo-pravd“, neschopných dát srdci trvalý pokoj, ale oné Pravdy, která dává smysl existenci a je „příbytkem“, ve kterém srdce nachází klid a radost. Jeho cesta, jak víme, nebyla snadná. Myslel si, že Pravdu potká v prestiži, v kariéře, v majetku, ve slibech, které mu nabízely okamžité štěstí; dopustil se chyb, prožil soužení a neúspěchy, ale nikdy se nezastavil, nikdy se nespokojil s tím, co mu přinášelo jenom záblesk světla. Dovedl pohlédnout do nitra sebe samého a povšiml si – jak píše ve svých Vyznáních – že ona Pravda, onen Bůh, jehož hledal svými silami, byl blíže než byl on sám sobě, neustále byl nablízku a čekal, aby mohl definitivně vstoupit do jeho života.

V deváté knize svých Vyznání světec podává rozhovor se svou matkou, svatou Monikou: on a jeho matka jsou v Ostii v jednom hotelu a z okna pozorují nebe a moře, překračují nebe a moře a na chvíli se dotknou srdce Božího v tichu tvorstva. A tady se objevuje zásadní myšlenka na cestě k Pravdě: tvorstvo má umlknout, nastává-li ticho, ve kterém může promluvit Bůh. To je vždycky pravda. I v naší době. Někdy jakoby panoval určitý strach z mlčení, z usebranosti, z přemýšlení o vlastních činech, o hlubokém smyslu vlastního života. Často, jelikož to vypadá snadněji, se raději žije pouze pomíjivým okamžikem v iluzi, že dá nepomíjivé štěstí; raději se žije povrchně, bezmyšlenkovitě. Je to strach hledat Pravdu nebo snad strach z toho, že Pravda nalezne nás, uchopí a změní náš život, jako se to stalo svatému Augustinovi.

Drazí bratři a sestry, chtěl bych říci všem, i těm, kteří na své cestě víry prožívají těžkosti, těm, kteří se nepříliš podílejí na životě církve nebo kteří žijí „jakoby Bůh neexistoval“, aby neměli strach z Pravdy, aby cestu k ní nikdy nepřerušovali, aby nikdy nepřestávali hledat vnitřním zrakem srdce onu hlubokou pravdu o sobě samých a o věcech. Bůh neodepře darovat Světlo, aby dal uzřít, a Teplo, aby dal pocítit srdci, že nás miluje a touží být milován.
Přímluva Panny Marie, svatého Augustina a svaté Moniky ať nás na této cestě provázejí.

/z promluvy papeže Benedikta XVI. /