Bůh nejedná proti naší svobodě

HOMILIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Drazí bratři a sestry,

Blíží se slavnost Nanebevzetí Panny Marie, která připadne na tuto sobotu, a prožíváme zároveň Kněžský rok. Chtěl bych proto mluvit o vnitřní souvislosti mezi Matkou Boží a kněžstvím. Tato souvislost je hluboce zakořeněna v tajemství Vtělení. Když se Bůh rozhodl, že se ve svém Synu stane člověkem, potřeboval k tomu svobodné přitakání svého tvora. Bůh nejedná proti naší svobodě. A dojde skutečně k něčemu mimořádnému: Bůh se činí závislým na svobodě, na přitakání svého tvora, očekává toto „ano“. Svatý Bernard z Clairvaux v jedné ze svých homilií podal dramatickým způsobem tento rozhodující moment všeobecných dějin, ve kterém nebe, země i sám Bůh čekají na odpověď tohoto stvoření.

Mariino „ano“ je proto branou, kterou Bůh mohl vstoupit do světa, stát se člověkem. Maria je tak skutečně a hluboce zapojena do tajemství Vtělení, naší spásy. A Vtělení, Synovo učinění se člověkem od počátku směřovalo k sebedarování, k darování se na kříži z velké lásky, učinění se chlebem pro život světa. Tak spolu souvisejí oběť, kněžství a Vtělení a Maria stojí ve středu tohoto tajemství.

Přejděme nyní ke kříži. Ježíš před svou smrtí viděl pod křížem svou Matku a viděl milovaného učedníka. Tento milovaný učedník je zajisté lidská osoba, velmi důležitý jedinec, ale je více: je příkladem, předobrazem všech milovaných učedníků, všech osob, které povolal Pán, aby byli »milovanými učedníky«, a tím pak také zvláštním způsobem kněží. Ježíš říká Marii: »Matko, hle tvůj syn«. Je to jakýsi druh závěti: svěřuje svoji matku péči syna, učedníka. Ale říká také učedníkovi: »Hle, tvá matka«. Evangelium nám říká, že od té chvíle svatý Jan, milovaný syn, vzal matku Marii „k sobě“. Řecký text je velmi výmluvný a hluboký, »eis ta idia«. Mohli bychom říci, že vzal Marii do nitra svého života, svého bytí, do hloubi svého bytí. Vzít Marii k sobě není něco vnějškového, ale znamená to uvést ji do dynamiky celé svojí existence a do všeho, co tvoří horizont samotného apoštolátu. Zdá se mi proto srozumitelné, že zvláštní vztah mateřství, jež existuje mezi Marií a kněžími, je primárním zdrojem, základním motivem náklonnosti, kterou chová ke každému z nich. Maria je jim nakloněna ze dvou důvodů: protože jsou podobnější Ježíšovi, svrchované lásce jejího srdce, a protože jsou stejně jako ona také zapojeni do poslání hlásat, dosvědčovat a dávat Krista světu. Svým vlastním ztotožněním a svátostným připodobněním Ježíšovi, Synu Božímu a Synu Mariinu, se každý kněz může a má cítit opravdu milovaným synem této nejvznešenější a nejpokornější Matky.

2.vatikánský koncil zve kněze, aby hleděli na Marii jako na dokonalý model svojí existence, a nazývá ji „Matkou nejvyššího a věčného Velekněze, Královnou apoštolů a záštitou jejich služby”. A kněží – pokračuje Koncil – „ji mají uctívat a milovat se synovskou oddaností“ (srov.Presbyterorum ordinis, 18). Svatý farář Arský, na kterého v tomto roce obzvláště vzpomínáme, rád opakoval: „Ježíš Kristus, po té co nám dal vše, co mohl, daroval nám i to, co mu bylo nejdražší, totiž svou Svatou Matku“ (B. Nodet, Il pensiero e l´anima del Curato d´Ars, Torino 1967, str. 305). To platí pro každého křesťana, pro nás všechny, ale zvláštním způsobem pro kněze.

Drazí bratři a sestry, modleme se, aby Maria učinila všechny kněze ve všech problémech dnešního světa podobnými obrazu svého Syna Ježíše, aby byli rozdavateli nedocenitelného pokladu jeho lásky Dobrého Pastýře.

Maria, Matko kněží, oroduj za nás!

Přeložil Milan Glaser