papežova homilie na Boží Tělo

Homilie Benedikta XVI. na Boží Tělo, baz. sv.Jana na Lateránu

„Toto je moje tělo, toto je má krev“.

Drazí bratři a sestry,
Tato slova, která Ježíš pronesl při Poslední večeři, se opakují pokaždé, když se obnovuje eucharistická oběť. Slyšeli jsme je před chvílí z Markova evangelia a se zvláště výmluvnou silou znějí dnes na slavnost Božího Těla. Uvádějí nás v duchu do Večeřadla, oživují v nás duchovní atmosféru oné noci, kdy Pán spolu se svými při slavení Velikonoc tajemně předjímá oběť, která se měla dokonat den poté na kříži. Ustanovením Eucharistie tedy Ježíš předjímá a přijímá svou smrt. Sv. Efrém Syrský v této souvislosti píše: „Během večeře obětoval Ježíš sám sebe, na kříži byl obětován druhými“ (srov. Hymnus o ukřižování 3,1).

„Toto je moje tělo“. Existuje tu zřejmá jazyková spojitost s obětním kultem Izraele. Ježíš prezentuje sebe samého jako pravou a definitivní oběť, v níž se uskutečňuje odčinění hříchů, které nebylo v rituálech Starého zákona nikdy plně uskutečněno. Po těchto slovech následují dvě další velmi významná vyjádření. Ježíš Kristus nejprve říká, že jeho krev „se prolévá za všechny“, což pochopitelně odkazuje na zpěvy o služebníkovi, které se nacházejí v knize Izaiáš (srov. kap. 53). Dodatkem „krev smlouvy“ Ježíš vyjevuje, že díky jeho smrti se realizuje proroctví Nové smlouvy, založené na věrnosti a nekonečné lásce Syna Božího, jenž se stal člověkem, a proto je silnější než všechny hříchy lidstva. Stará smlouva byla uzavřena na Sinaji rituálem obětování zvířat, jak jsme slyšeli v prvním čtení, a vyvolený lid, osvobozený z Egyptského otroctví přislíbil, že bude zachovávat všechna přikázání daná Pánem (srov. Ex 24,3).

Izrael si však hned poté vytvořil zlaté tele a projevil svou neschopnost zachovávat věrnost tomuto příslibu a tím božské smlouvě, kterou později také častokrát přestoupil, když svému srdci z kamene přizpůsoboval Zákon, který jej měl učit cestě života. Pán však svůj slib nezrušil a prostřednictvím proroků nadále poukazoval na vnitřní dimenzi smlouvy. Oznámil, že do srdce svých věřících vepíše novou smlouvu (srov. Jer 31,33) a promění je darem Ducha (srov. Ez 36, 25-27). Na Poslední večeři tuto novou smlouvu s učedníky a s celým lidstvem uzavřel a potvrdil ji nikoli oběťmi zvířat, jako tomu bylo v minulosti, nýbrž svou vlastní krví, jež se stala „krví nové smlouvy“, založené na Jeho poslušnosti, která je silnější než všechny naše hříchy.

Vychází to zřetelně najevo ve druhém čtení z listu Židům, kde svatopisec prohlašuje, že Ježíš je „prostředníkem nové smlouvy“ (9,15). Stal se jím díky své krvi nebo přesněji díky své oběti, která dává plnou hodnotu jeho prolité krvi. Ježíš je na kříži současně obětí a knězem: obětí hodnou Boha, protože je bez poskvrny, a veleknězem, který obětuje sebe samého působením Ducha svatého a přimlouvá se za celé lidstvo. Kříž je proto tajemstvím lásky a spásy, které očišťuje naše svědomí od „mrtvých skutků“, tj. hříchů, a posvěcuje nás tím, že do našeho srdce vytesává novou smlouvu; Eucharistie nás zpřítomněním oběti kříže uschopňuje žít věrně společenství s Bohem.

Drazí bratři a sestry! Všechny vás srdečně zdravím, počínaje kardinálem vikářem a dalšími přítomnými kardinály a biskupy. Jako vyvolený lid, shromážděný na Sinaji, i my chceme tento večer vyjádřit naši věrnost Pánu. Před několika dny při zahájení každoročního diecézního sympozia jsem položil důraz na to, abychom jako církev setrvávali v naslouchání Božímu Slovu v modlitbě a zkoumali Písma, zejména praktikováním lectio divina. Vím, že bylo přijato mnoho iniciativ v tomto směru ve farnostech, v seminářích, v řeholních komunitách, v rámci bratrstev, sdružení a apoštolských hnutí, které obohacují naše diecézní společenství. Členy těchto rozmanitých církevních organismů co nejsrdečněji zdravím! Vaše početné zastoupení na této slavnosti, drazí přátelé, dává vyniknout skutečnosti, že z našeho společenství, charakterizovaného pluralitou kultur a rozdílných zkušeností, Bůh vytváří „svůj“ lid jakožto jediné Kristovo Tělo díky naší upřímné účasti na dvojí hostině Slova a Eucharistie. Nám, kteří jsme nasyceni Kristem, je svěřeno jakožto Jeho učedníkům poslání být „duší“ tohoto našeho města (srov. List Diognetovi, 6, viz též Lumen gentium, 38), kvasem obnovy, chlebem „lámaným“ pro všechny, zejména pro ty, kteří se ocitli v obtížných situacích chudoby a fyzického či duchovního utrpení. Stáváme se svědky jeho lásky.

Obracím se zejména na vás, drazí kněží, které si vyvolil Kristus, abyste spolu s Ním mohli žít svoje životy jako oběť chvály ke spáse světa. Jedině ve spojení s Kristem můžete mít onu duchovní plodnost, která ve vaší pastorační službě rodí naději. Svatý Lev Veliký připomíná, že „naše účast na těle a krvi Kristově nesměřuje k ničemu jinému než k tomu, abychom se stali tím, co přijímáme“ (Sermo 12, De Passione 3,7, PL 54). Platí-li toto pro každého křesťana, pak tím spíše pro nás kněze. Být, stát se Eucharistií! Kéž je naší soustavnou touhou a snahou, aby oběť těla a krve Páně, kterou konáme na oltáři, provázela oběť našeho bytí. Každý den čerpejme z Těla a Krve Páně onu svobodnou a čirou lásku, která nás činí hodnými služebníky Krista a svědky Jeho radosti. To je to, co věřící očekávají od kněze: příklad autentické eucharistické zbožnosti; rádi jej vidí, jak dlouho přebývá v mlčení a adoraci před Ježíšem jako to činil svatý farář Arský, kterého si budeme připomínat zejména během nadcházejícího Kněžského roku.

Svatý Jan Maria Vianney rád říkal svým farníkům: „Přistupujte k přijímání… Je pravda, že jej nejste hodni, ale potřebujete je“ (Bernard Nodet, Le curé d´Ars. Sa pense – Son coeur, vyd. Xaver Mappus, Paris 1995, str. 119). S vědomím, že v důsledku hříchů nejsme na patřičné úrovni, ale že se potřebujeme sytit láskou, kterou nám Pán nabízí ve svátosti eucharistie, obnovme tento večer naši víru ve skutečnou přítomnost Krista v Eucharistii. Tuto víru netřeba pokládat za samozřejmost! Dnes existuje riziko plíživé sekularizace i uvnitř církve a může vést k prázdnému a formálnímu eucharistickému kultu, k bohoslužbě oproštěné od oné účasti srdce, jež se vyjadřuje úctou a respektem k liturgii. Stále silnější je pokušení redukovat modlitbu na mělké a uspěchané momenty a přitom se nechat ovládat aktivitou a pozemskými starostmi. Až budeme za okamžik recitovat majestátní modlitbu Otče náš, budeme říkat: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes“ přirozeně s myšlenkou na denní chléb. Tato prosba však obsahuje něco hlubšího. Řecký výraz epioúsios, který překládáme jako „vezdejší“, by totiž mohl odkazovat také na chléb „nad-podstatný“, na chléb „světa, který přijde“. Někteří církevní otcové v tom spatřovali odkaz na Eucharistii, chléb věčného života, který je nám dán ve mši svaté, aby budoucí svět měl již od nynějška počátek v nás. Eucharistií tedy nebe přichází na zemi, zítřek Boha spadá do přítomnosti a čas je jakoby objat božskou věčností.

Drazí bratři a sestry, jako každý rok vytvoříme na závěr mše svaté tradiční eucharistické procesí a v modlitbách a zpěvech společně pozvedneme úpěnlivou prosbu k Pánu přítomnému v proměněné hostii. Řekněme mu jménem celého města: Zůstaň s námi Ježíši, dej se nám a dej nám chléb, jenž nás sytí věčným životem! Osvoboď tento svět od jedu zla, násilí a nenávisti, který znečišťuje svědomí; očisti ho mocí své milosrdné lásky. A ty, Maria, jež jsi celým svým životem byla ženou „eucharistickou“, pomoz nám, abychom kráčeli v jednotě k nebeskému cíli, syceni Tělem a Krví Krista, chlebem věčného života a lékem božské nesmrtelnosti. Amen!

Přeložil Milan Glaser