Papež k začátku liturgického roku

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Touto liturgií nešpor začínáme nový liturgický rok a vstupujeme do jeho prvního období: adventu. V dnešním liturgickém čtení, vzatém z prvního listu Soluňanům, jsme slyšeli apoštola Pavla, který užil právě tohoto slova: příchod, tedy řecky parúsia a latinsky adventus (1 Sol 5,23). Podle obvyklého překladu tohoto textu vybízí Pavel křesťany ze Soluně, aby si uchovali neporušenost „pro Pánův příchod“. V původním řeckém textu však stojí „v příchodu“, jakoby Pánův advent, spíše než určitý okamžik v budoucím čase, byl jakousi duchovní krajinou, kterou se putuje už nyní během čekání, a přitom se dokonale dbá o neporušenost všech osobních dimenzí. Právě to totiž prožíváme v liturgii. Když slavíme liturgické doby, aktualizujeme tajemství, a v tomto případě Pánův příchod tak, abychom mohli takříkajíc „v něm“ kráčet směrem k jeho plnému uskutečnění na konci časů, ale přitom již nyní z něho čerpat posvěcující sílu, protože poslední čas už nastal okamžikem smrti a vzkříšení Krista.

Slovem, které shrnuje tento zvláštní stav, kdy se očekává něco, co se má zjevit, ale zároveň to lze už spatřovat a předjímat, je „naděje“. Advent je povýtce duchovním obdobím naděje, a v něm je celá církev povolána stát se nadějí, sama sobě a pro svět. Veškerý duchovní organismus mystického Těla dostává takříkajíc „barvu“ naděje.

Všechen Boží lid se vydává na cestu přitahován tímto tajemstvím: že totiž náš Bůh je „Bohem, který přichází“ a volá nás, abychom mu šli vstříc. Jak? Především onou univerzální formou naděje a očekávání, kterou je modlitba, jež nalézá svůj vynikající výraz v Žalmech, lidských slovech, kterými sám Bůh vložil a neustále vkládá do úst a srdcí věřících invokaci svého příchodu. Zastavme se proto na chvíli u dvou Žalmů, které jsme se před okamžikem modlili a které následují po sobě také v příslušné biblické knize: žalm 141 a 142, podle židovského číslování.

„Hospodine, volám k tobě, pospěš mi na pomoc, slyš můj hlas, když k tobě volám. Má modlitba ať je před tebou jako kadidlo, mé zvednuté dlaně jako večerní oběť“ (Žl 141,1-2). Tak začíná první žalm prvních nešpor prvního dne Žaltáře: slovy, jež na začátku adventu dostávají nové „zabarvení“, protože Duch svatý je vždy znovu nechává rozeznít v nás, v církvi putující mezi Boží dobou a dobami lidí. „Hospodine, pospěš mi na pomoc“ (v.1).

To je zvolání člověka, který pociťuje vážné nebezpečí, ale je také zvoláním církve uprostřed rozmanitých léček, jež ho obklopují a ohrožují jeho svatost, onu neporušitelnou celistvost, o které mluví apoštol Pavel a která má zůstat uchována pro Pánův příchod. V této invokaci zaznívá také volání všech spravedlivých, všech těch, kteří chtějí odporovat zlu, úkladům mrzkého blahobytu, rozkoším urážejících lidskou důstojnost i nouzi chudých. Na počátku Adventu si liturgie církve znovu přisvojuje toto zvolání a pozvedá je k Bohu „jako kadidlo“ (v.2).

Nešporová vůně kadidla je totiž symbolem modlitby plynoucí ze srdcí obrácených k Bohu, Nejvyššímu, jako „zvednuté dlaně jako večerní oběť“ (v.2). V církvi se už nepřinášejí materiální oběti, jako tomu bylo i v Jeruzalémském chrámu, ale pozvedají se duchovní oběti modlitby ve spojení s obětí Ježíše Krista, který je zároveň Obětí i Knězem nové a věčné Smlouvy. Ve zvolání mystického Těla rozpoznáváme hlas samotné Hlavy: Syna Božího, který vzal na sebe naše zkoušky a naše pokušení, aby nám daroval milost svého vítězství.

Toto ztotožnění Krista a Žalmisty je obzvláště patrné v Žalmu 142. Tady každé slovo, každá invokace odkazuje na Ježíšovo utrpení, a zejména na jeho modlitbu k Otci v Getsemanech. Boží Syn svým prvním příchodem – vtělením - chtěl dosáhnout plné účasti na naší lidské situaci. Nesdílel přirozeně hřích, ale pro naši spásu vytrpěl všechny jeho důsledky. Když se církev modlí 142. žalm pokaždé znovu prožívá milost tohoto spoluutrpení, tohoto „příchodu“ Božího Syna do lidské úzkosti, které se tak dotknul naplno. Adventní zvolání naděje tedy už od počátku a s maximální silou vyjadřuje veškerou závažnost naší situace, naši extrémní potřebu spásy. Je to jakoby se řeklo: čekáme na Pána nikoli jako na nějakou pěknou dekoraci již spaseného světa, ale jako na jedinou cestu vysvobození ze smrtelného nebezpečí. A víme, že On sám, Osvoboditel, musel trpět a zemřít, aby nás z tohoto vězení vyvedl (srov. v.8).

Tyto dva žalmy nás vlastně chrání před jakýmkoli pokušením úniku a útěku od reality; chrání nás před falešnou nadějí, která by možná chtěla vstoupit do Adventu a vést k Vánocům v zapomnění na dramatičnost naší osobní i kolektivní existence. Důvěryhodná a neklamná naděje totiž nemůže být žádná jiná než ta „velikonoční“, jak nám připomíná každý sobotní večer hymnus z listu Filipanům, kterým chválíme vtěleného, ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista a Pána světa. Obraťme k němu své zraky a srdce v duchovním spojení s Pannou Marií, Madonou Adventu. Vložme svou ruku do její a vstupme s radostí do této nové doby milosti, kterou Bůh dává své církvi pro dobro celého lidstva. Jako Maria a s její mateřskou pomocí buďme chápavými vůči působení Ducha svatého, aby nás Bůh pokoje dokonale posvětil a církev se stala znamením a nástrojem naděje pro všechny lidi. Amen.