Hymnus na život aneb o potratech trochu jinak

V tomto období na internetu obíhají různé petice proti potratům, je na každém z nás, pod co se podepíšeme, je správné to nejdříve zkoumat. Rozhodně by nám ochrana života neměla být lhostejná, otázkou ale stále zůstává, JAK NA TO? OPRAVDU ÚČINNĚ?  Nedávno jsem mezi letitými materiály našla dokument, který jsem si jako dívka, začínající tenkrát známost s mým budoucím manželem, schovala.  Světe div se, ta slova jsou stále živá, ještě snad aktuálnější a potřebnější. Chci se o ně s Vámi podělit. Zde jsou:

 

Projev Chiary Lubichové o potratech v Římě 10. 5. 1981 v Adrianově divadle

 

     Dámy a pánové,

     Shromáždili jsme se tu dnes, abychom se zamysleli nad velmi důležitou a aktuální otázkou – nad potratem. Je to problém, kterým se můžeme zabývat z různých hledisek: lidského, občanského, sociálního, právního, vědeckého, politického atd.

     Dovolte mi, abych vyjádřila svůj názor především z hlediska duchovního, křesťanského.

     Až budeme 17. května hlasovat, chtěli bychom tak učinit v souladu se svým osobním přesvědčením. Jsme si ale dobře vědomi toho, že by i toto hluboké a posvátné přesvědčení mohlo být ovlivněno běžným způsobem myšlení a veřejným míněním lidí, a proto hlavně my věřící toužíme mít jasno a vědět, jak Bůh smýšlí v této věci. A jsem si jista, že toto Boží smýšlení nemůže nechat lhostejným ani nevěřícího.

Protože každý člověk je stvořen k obrazu Božímu, je přirozeně křesťanem.

A tato jeho specifická vlastnost je tím zřejmější, čím je člověk čistší, upřímnější a bez příkras.

     Jak tedy Bůh smýšlí...?

     Jak to můžeme pochopit nebo alespoň vytušit?

     Především čtením Písma svatého. Na prvních stránkách je hymnus na život.

Bůh dává existenci vesmíru, rostlinám, zvířatům a posléze muži a ženě, kteří jsou stvořeni právě „k jeho obrazu a podle jeho podoby“.

     Bůh dává nejen bytí, ale chce, aby svět dále existoval, stanoví zákony, řád, který musí sledovat. Chce zajistit život živým tvorům, určuje jim – čím se mají živit; vybízí je, aby se množili ve svých druzích a naplnili zem.

     I když po veliké neposlušnosti Adama a Evy Bůh říká ženě: „Syny budeš rodit v utrpení“/Gn3,16/ a muži: „V potu své tváře budeš jíst chléb“ /Gn 3,19/, i když Bůh zasahuje jejich životní principy, přesto se stále ukazuje jako Bůh života. Vyprávění Geneze totiž nekončí potrestáním, ale ohlášením spásy.

     Slova, jimiž se Bůh obrací na Kaina, který zabil svého bratra, svědčí o významu, jaký pro něho život člověka má: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš na zemi psancem a štvancem.“  /Gn 4, 10,12/

     Kain se zoufale bojí, že ten, kdo ho potká, ho může zabít. Ale Pán mu odpovídá: „Nikoli, kdo by Kaina zabil, bude postižen sedmeronásobnou pomstou.“ /Gn 4, 15/ a dává mu znamení, které ho má chránit. Bohu záleží na životě i takového člověka, který použil násilí.

 

     Geneze dále vypráví, že Pán „viděl, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý“  /Gn 6,5/ a rozhodl se vyhubit lidstvo potopou. Ale zachraňuje Noa a jemu jako novému začátku lidského pokolení dává stejné požehnání jako Adamovi, se stejným důrazem na důležitost lidského života: „Za život člověka budu volat k odpovědnosti každého jeho bratra, neboť člověka Bůh učinil, aby byl obrazem Božím.“ /Gn 9, 5-6/

 

     Pro první lidi Starého zákona je život nepochybně největším dobrem. Dokonce za plnění Božích přikázání je jim jako odměna slíben dlouhý život, nic většího: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ a dobře se ti vedlo na zemi, kterou ti dává Hospodin.“  /Dt 5, 16/

     Ano, vždyť požehnání Boží spočívá v darování života.

 

    Kniha Moudrosti říká: „Bůh nestvořil smrt a netěší se ze zkázy živých. Stvořil vše potřebné pro život.“  /Mdr 1, 13, 14/

 

     I Nový zákon je jednou velkou oslavou života.

V knize Zjevení je Ježíš nazýván „Živý“:  „Já jsem první i poslední, ten Živý.“ /Zj 1, 18/

Stejný přívlastek je dáván Bohu: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého.“  /Mt 16, 16/

     Celé Ježíšovo poslání spočívá v darování života duchovního i přirozeného. Ježíš o sobě říká:  „Já jsem vzkříšení a život.“  /Jan 11, 25/  a „Já jsem cesta, pravda i život.“ /Jan 14, 6/

A tentýž život dostává každý, kdo je vírou spojen s ním, prostřednictvím života: „Kdo v něho věří, má život věčný.“  /Jan 3, 15/  Ježíš křísí mrtvé, uzdravuje nemocné.

 

     První křesťané byli ještě všichni proniknutí učením Ježíše, který krátce před tím chodil po zemi, a jeho přikázání, daná ve prospěch života, uskutečňovali ve všech úsecích a situacích lidské existence.

     V důležité příručce křesťanského učení z 1. století, v Didaché, můžeme číst: „Cesta smrti je takováto: kdo zabíjejí děti, kdo ničí Boží zárodek...“

     List Barnabášův, dlouhé katechetické pojednání z 2. století, přináší tato slova: „Nezabíjej dítě potratem a neber mu život, sotva se narodí.“

     Ve spisech Athenagory z Athén z 2. století nacházíme větu:  „Ženy, co používají jisté prostředky, aby potratily, se dopouštějí vraždy a budou se muset zodpovídat Bohu za potrat.“

     Jasná je i myšlenka Tertulliana, který žil na přelomy 2. a 3. století: „Protože nám, křesťanům, byla jednou provždy zakázána vražda, je zrovna tak nedovolené i zničit život počatý v děloze.“

     Celá řecká i římská patristika považuje dítě, které se má narodit za svaté, protože je chce Bůh. Proto má být chráněné. Pro křesťana tedy i život zrozený mimo platné manželství pochází od Boha a má právo na svobodný rozvoj.

     To jsou v hrubých rysech Boží myšlenky o svatosti a nedotknutelnosti života a zvláště o potratu, jak se nám vynořují z Písma sv. a učení Otců.

     Ale k těmto myšlenkám lze dospět i jiným způsobem, je možno je vyvodit z Božích postojů v proudu času, podle linie jeho jednání, podle toho, jak si volil lidi.

 

Dnes právem církev učí, že si musíme uvědomit nutnost zodpovědného rodičovství.

Ale přes to všechno zůstává rozhodující ta skutečnost, že když Bůh chtěl obdařit mystické tělo Kristovo zvláštními milostmi nebo mimořádnými charismaty, anebo předcházet či napravovat zla, která lidstvo trápila, nezřídka si vyvolil své posly v rodinách početných nebo velmi početných nebo mezi rodiči mnoha dětí.

 

     Když chtěl např. položit křesťanské základy nového státu Švýcarka, zvolil si k tomu Mikuláše z Flue, otce deseti dětí.

     Když se rozhodl poskytnout pomoc Francii, posílit víru jejího lidu a živit ji nadpřirozeným duchovním životem proti šířícímu se materialismu, vybral si Faráře z Arsu z rodiny o šesti dětech a Terezii Ježíškovu, která byla devátým dítětem.

     Velikán lásky, Vincenc z Pauly, pocházel z rodiny o šesti dětech a Františka Cabrini spatřila světlo světa ve své rodině jako třináctá.

    Dvě učitelky církve z řad žen, Terezie z Avily a Kateřina Sienská, přirozené a důstojné ochránkyně osvíceného feminismu, měly první dvanáct a druhá dvacet dva sourozenců. Kateřina se totiž narodila jako dvacátá třetí...Kdyby nějaká žena byla mohla případně říci: Stačí! – tak by to byla určitě matka panny Sienské. Ale jaká by to byla ztráta pro církev a pro Itálii!

     Podobně i velké osobnosti, Stvořitelem nepopiratelně obdařené přirozenými i nadpřirozenými dary, patří nezřídka k rodinám obzvlášť početným. Např. papež Jan XXIII., Martin Luther King, Michelangelo, Shakespeare...

    Není pochybnost o tom, že Bůh miluje život!

     Ale jak víme, nejkvalifikovanějšími vykladateli Božích myšlenek jsou po staletí i v této oblasti nástupci apoštolů – papež a biskupové. Jim Ježíš řekl: „Kdo vás poslouchá, mě poslouchá.“ /Lk 10, 16/  Jejich ústy tedy mluví Ježíš.

     Křesťanské společenství od svých počátků až po současnost vždy vyvozovalo z Božího slova odsouzení potratu.

Tak napsali italští biskupové v r. 1972 a nedávno znovu potvrdili, že když někdo způsobí potrat, je to smrt, je to vražda nevinné bytosti.

     Zvlášť v poslední době leží papeži na srdci tento závažný problém a Pastýř celé církve vyvíjí značné úsilí, aby nebylo ničeno tolik životů.

     Jan Pavel II. o velikonocích s důrazem řekl celému světu: „Kéž zvítězí myšlenky, které mají v programu ochranu života a ne iluze těch, kteří vidí rozvoj člověka v právu působit smrt právě počatého života.“

     Taková je tedy myšlenka Boží: NEZABÍJET, NIKDY NEZABÍJET.

     Ale mateřství stojí mnoho. Znamená dát dítěti život. Stojí bolesti, oběti. Vyžaduje starat se o dítě, živit ho, vychovávat, vést ho. Stojí to úzkosti a starosti, probdělé noci, zklamané naděje, peníze...

     A přece Bůh opakuje: NEZABÍJET, NIKDY NEZABÍJET.

     Ale Bůh není tyran. Když má takový důrazný požadavek, pak proto, že vytvořil možnosti a poskytl prostředky, aby bylo možno lehčeji toto jeho přikázání uskutečnit.

    JAK?

    POZDVIHL LÁSKU V LIDSKÉM SRDCI A BOŽSKY JI UMOCNIL. Vtiskl do ní lásku, která přichází „shůry“. Zapálil v srdci člověka plamen lásky božské.

      Je to vždy překvapující divadlo vidět na jaře, co způsobuje v přírodě dotyk slunečního tepla. Všechno se opět probouzí, nalévají se pupence, stromy se začínají zelenat a odívají se květy. Je to hotový zázrak. Když i v zimě ležela v zemi semena, která nyní překypují životem, tak teprve působením slunečního svitu a tepla klíčí. Tuto explozi života nepůsobí kalendářní jaro, 21. březen, ale slunce, jeho teplo. A když slunce přijde dřív, třeba i v zimě, země se neptá, zda je jaro, a vše stejně rozkvétá.

     A jako teplem slunce v přírodě rozkvétá vše živé, tak jenom láskou může v lidském srdci vítězit život.

     Dnes ve světě počíná civilizace smrti: smrt fyzická i duchovní; potrat, eutanázie, horečné zbrojení, války, znovuzavedení trestu smrti, terorismus, vraždy, sebevraždy.

     Mohutný proud křesťanské lásky, který by pronikl do naší společnosti, by byl nejlepší prevencí proti těmto moderním neduhům a mohl by vlévat sílu, abychom od této chvíle dělali vše pro jejich odstranění nebo omezení.

 

     LÁSKA JE JÁDREM EVANGELIA, zvláštním povoláním učedníků Kristových. A kdo miluje, nezabíjí.

     Nenarozené dítě je lidskou bytostí – jak je obecně známo – už od samého početí. Věda nám nyní umožnila tuto úžasnou skutečnost poznat. Podle úžasného přírodního zákona má v sobě dítě v matčině lůně už od prvních dnů všechny potřebné prvky, které vytvářejí budoucího člověka – od výšky až po barvu vlasů, očí, až po jeho temperament a ostatní charakteristické prvky. Jeho lidský život už začal a až do smrti neskončí. Toto je důležitá skutečnost, kterou si musíme všichni uvědomovat.

     A je-li tomu tedy takto, pak dítě není jen pokračováním matky, ale je to jiný člověk.

     Pokud jde o potrat, tedy není možné hovořit o sebeurčení ženy, které lze do určité míry připustit jen v těch věcech, které se týkají jen nás samých. Avšak sebeurčení v něčem, co se týká jiné lidské bytosti.

     Dítě není vlastnictvím matky; není možné, jakmile jednou začalo existovat, nemá na něj vlastnického práva. Naopak, její základní povinností je udělat všechno, aby se dítě mohlo narodit.

     Velikost ženy spočívá v tom, že rozvíjí tento život ve svém lůně, ne v tom, že ho bude ničit. A opravdových bojem, který dnes žena vede za své osvobození, nebude boj směřující k odstranění dítěte z mateřského lůna, ale boj, který zabezpečí ty nejlepší podmínky ne pro dosažení porážky života, který v sobě nosí, ale pro jeho vítězství.

 

     Aby však bylo snadnější uvádět do praxe tyto pravdy, je třeba oživit v srdcích božskou lásku, ten oheň, který Ježíš přinesl na zem, a chce, aby hořel.

 

     Tento oheň jsme přijali při křtu. 

     Když přijímáme další svátosti, když usilujeme o ctnosti, o nichž mluvil Kristus, když se modlíme, tím se tato láska udržuje, živí a roste a matce usnadňuje a zpříjemňuje úděl mateřství.

     První křesťané to zakusili, proto poslouchali ve všem, co Ježíš, apoštolové a pak církevní otcové stále zdůrazňovali. Dělali to s radostí.

     A budou-li mít dnešní matky v srdci tuto lásku, dokážou při darování života dětem zvládnout všechny těžkosti, které od nich Bůh žádá.  I takto vyjádří svou realizaci. Poněvadž jim Bůh dal účast na svém stvořitelském díle, ve spolupráci s ním zalidní svět novými dětmi.

     A dále tato nadpřirozená láska, vštípená do naší přirozenosti, poskytne i dnes některé mamince – pokud by se to od ní vyžadovalo – sílu i k největší oběti vlastního života za život dítěte /mám na mysli výjimečné případy/. A takováto matka s horoucí láskou v srdci bude mít vždy sílu svému mateřství dát výraz, dokonce i hrdinným způsobem.

     Ježíš nikdy neřekl: Zachraň svůj vlastní život na úkor života ostatních. Ale spíš s důrazem říkal: „Milujte se, jako jsem já miloval vás.“ /Jan 13,34/  „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ /Jan 15,13/  Jen Bůh zná odměnu matek povolaných k těmto výšinám.

     A bude-li láska naplňovat srdce křesťanů, nebude těžké žádat též od muže, aby i on sdílel břemeno mateřství.

     Děti přece patří nejen matce, ale oběma rodičům.  Dnes je tendence chápat mateřství jen jako záležitost ženy. Ale není tomu tak. Láska nejlépe dokáže vytvořit v srdci mužů smysl zodpovědnosti za život, kterému i oni dali vznik. Zmizí-li společenská zodpovědnost, bude ničen i smysl rodiny jako společenství dvou bytostí spojených v lásce kvůli životu. Je tu snaha rozdělit lidstvo na dvě části – na jedné straně žena s dítětem a na druhé sobecký a lhostejný muž.

     Láska k Bohu a láska k bližním podporuje vzájemně jedna druhou, jako rostlina, která vyrůstá do výšky tím více, čím hlouběji zapouští kořeny. Tak i křesťan, čím je intenzívněji sjednocen s Bohem, tím větší lásku má ke svému bližnímu. A tím, že roste spojení s Bohem, vyrůstá i nová touha po modlitbě a s ní pak láska vede křesťana ke zdrženlivosti..

 

       Láska je královnou a matkou všech ctností.   Z lásky se rodí čistota, cudnost a mizí sobectví. Kdo miluje, umí se ovládat, je ohleduplný k druhým, a tedy i vůči vlastní manželce a vůči nové lidské bytosti, která může klíčit v jejím lůně. Skrze takovou lásku lze opravdově uskutečnit správné a zodpovědné rodičovství.

 

     Je známo, že láska chce dávat. Kdo miluje, zná ze zkušenosti pravdivost Ježíšových slov: „Dávejte a bude vám dáno.“ /Lk 6, 38/

     Kdo miluje, ví, že láska neznamená jen povinnost starat se o hmotné potřeby života, ale že hmota i duchovní dobro jsou mu darovány nebeským Otcem, který myslí i na živobytí svých dětí, když jim dává život.

     Pro ty, kteří takto milují, stávají se každodenní zkušeností slova Písma: „Hledejte nejprve Boží království /které je královstvím lásky/ a jeho spravedlnost a vše ostatní vám bude přidáno.“ /Mt 6, 33/ a totéž platí o dalších slovech: „Podívejte se na lilie, jak rostou a nepředou a říkáv vám, že ani Šalamoun v celé své slávě nebyl nikdy tak oděn, jako každá z nich.“ /Lk 12, 27/  Jídlo, oděv, peníze, nábytek, domy, léky a všechno, co je potřebné, přijde!  Bůh se o to postará!

     A tak láska vždy přivádí křesťany k tomu, že znovu ve své době na všech místech zakoušejí tu mimořádnou zkušenost prvních křesťanů: „Množství věřících mělo jenom jedno srdce a jenom jednu duši; a nebylo mezi nimi žádného chudého.“ /Sk 4, 32-34/

     To je radikální cesta i k vyřešení dalšího ekonomického problému, který často brání přijetí dalších dětí, a ty pak v tomto pohledu víry a v tomto duchu společenství budou znovu považované za požehnání.

     Rozlévejme proud lásky mezi všechny lidi, mezi členy našich rodin, mezi ostatní rodiny, mezi členy laických i řeholních společenství, při vší práci doprostřed všech křesťanů, mezi věřící i ostatní lidi dobré vůle, všude, v úřadech, v továrnách, ve školách, mezi dětmi, mládeží i dospělými, mezi lidi s odlišnými názory, mezi přátele i nepřátele.

     Jestliže se naše láska stane mohutným plamenem a naše zkušenost silně vyroste, jestliže tento proud lásky strhne co nejvíce křesťanů, pak nebude žádnou utopií, i když to tak může vypadat, že v budoucnosti budeme mít tolik lásky, že prokvasíme celý svět.

 

     Dnes /v roce 1981/ je půl miliardy katolíků a všech křesťanů 900milionů. Jestliže se my, křesťané, vrátíme k lásce, k tomuto jádru evangelia, svět se může dát jinou cestou. Jednou bychom mohli dosáhnout mnohem účinnějšího vlivu na vztahy mezi státy a vyvolat mezi nimi společenství majetku. Tím by bylo vyřešeno mnoho otázek.

     Kolik půdy je ještě neobdělané, kolik zemských vrstev neprozkoumáno /např. v Jižní Americe, v Austrálii, v Africe/, kolik práce je zapotřebí a kolik chleba se tu pro mnoho lidí nabízí.

     Dnes panuje strach z neuváženého růstu populace ve světě. Ale na tento problém nelze nalézt lék nepřirozeným způsobem, jako např. potratem a sterilizací.

     Když se my, křesťané, zasadíme o to, aby láska nabyla své plné hodnoty, nebude třeba, jako v některých státech, uchylovat se při kontrole porodnosti, k těmto prostředkům. Umřít musí v člověku ne životní princip, ale „starý člověk“ se svým sobectvím, které v nás musí být potlačeno životem lásky!

Ano, na to se musíme zaměřit, aby vznikla ona „civilizace lásky“, tak drahá papeži Pavlu VI. A Janu Pavlu II., a pak vznikne nová civilizace života.

 

     Ale všechno závisí na nás.

Kateřina Sienská, patronka Itálie, která učila lásce, nám říká: „Když budete tím, čím máte být, zapálíte oheň v celé Itálii. Nespokojujte se s malými věcmi, protože Bůh žádá velké věci.“

A jak je tedy možno v těchto dnech uvést do praxe tuto lásku?

Na našem přesvědčení a na našem boji za život může zítra záviset existence mnoha nových lidí, s nimiž má Bůh neopakovatelný plán lásky.

 

     Jednejme tak, aby nám Bůh mohl jednou říci: „Byl jsem ohrožen, byl jsem bezbranný, byl jsem nejmenší z tvých bratří a tys mi zachránil život.“

 

 /CHIARA LUBICHOVÁ  10. 5. 1981  V ADRIANOVĚ DIVADLE  V  ŘÍMĚ/