o lásce i nelásce v manželství

Umět zapomínat – z knihy kardinála L. J. Suenense:

Žít křesťansky

 /co má udělat křesťan, je-li konfrontován s nevěrou, urážkami, zlobou a ostatními formami nelásky:/

     Je velmi důležité umět zapomínat.

Mohlo by se to zdát paradoxní, jedná-li se o duchovní a duševní bohatství, jež se v nás nashromáždilo četbou, studiem a které se označuje jako všeobecné vzdělání. Nenazval však kdosi vzděláním to, co zůstane, když se všechno zapomnělo? Existuje jakési vyklizení nepotřebného harampádí z mozku, odstranění neužitečné přítěže; to člověka posiluje a oživuje. Copak se neořezávají také stromy, když se blíží jaro?

 

     Zde však nebude řeč o takovém zapomínání. Musíme umět zapomínat věci, které se odehrávají v okruhu duše, zvlášť utrpěná bezpráví, chceme-li prožívat křesťanství tak, jak je definoval Pán.

Nemůžeme vyškrtnout z evangelia místa, na která by mohla naše citlivost narazit. Nuže, evangelium mluví docela jasně a srozumitelně o odpouštění urážek. Nemůžeme se tvářit tak, jako bychom tomu nerozuměli. Též jedna prosba Otčenáše nás tu zažene do úzkých. Když učedníci prosili Pána, aby je naučil modlit, vložil Ježíš do své příkladné modlitby slova: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.“

Vyjádřeno jinak: „Zapomeň, tak jako zapomeneme my.“ Všimněte si té paralely: prosíme Boha, aby s námi jednal tak, jak my jednáme s druhými. Jak bychom tedy mohli od Boha žádat, aby nám odpustil, když my neodpustíme.

 

     Je pravda, že to na nás nedělá velký dojem, protože jsme si málo vědomi chyb, která se nám musí odpouštět. Zde se musíme znovu zamyslet. Jsme příliš spokojení sami se sebou, jsme ve vlastních očích příliš dokonalí. Hrozí nám neodbytné a zrádné pokušení; už Ježíš nás varoval před farizejstvím, před touto morovou nákazou hodných lidí. Svatí dovedli lépe než ostatní odpouštět urážky, protože se sami považovali za hříšníky. To není žádný paradox. Když sv. František z Assisi říká, že je největším hříšníkem na zemi, je o tom také přesvědčen, protože lépe než kdo jiný poznává křiklavý nepoměr mezi obdrženými milostmi a způsobem, jak na ně odpověděl. Svatí se cítí tak velice hříšníky, že pokušení samolibosti se jejich svědomí nedotýká. Tak se chovají svatí v tomto ohledu.

 

     Ať už jsme o své hříšnosti přesvědčeni nebo ne, příkaz Páně je naprosto důrazný: Musíme odpouštět tak, jak odpouští Bůh. Příliš snadno se tu uchylujeme k subtilní kasuistice. Jak často slyšíme větu – a je to už známka pokroku: „Odpustím, ale zapomenout nemohu.“

Marná vychytralost!  Odpustit znamená právě zapomenout, vymazat, začít znovu. Odpuštění Boží jde dokonce tak daleko – to ovšem je jeho výlučná výsada – že chybu zničí. My můžeme střepiny vázy jen stmelit, Bůh však udělá vázu novou, celistvou, dokonalou.

     I když naše lidské odpuštění je nedokonalé, musíme přesto zapomínat na minulost, jak nejlépe umíme a udělat první krok, abychom se přiblížili k těm, kteří nás zranili nebo urazili. Tu jsou dva lidé, kteří se dostali do sebe v záležitosti peněz nebo pro bezohlednost, nebo muž, který si špatně rozumí se svou ženou. Pronesla se příliš prudká slova, kterých se pak lituje, ale nechce se to přiznat otevřeně. Každý hledí jako očarován na skutečné nebo domnělé bezpráví toho druhého. Co má v takové situaci udělat křesťan?

 

První krok:

     Dovolte, ať zde připomenu otázku, která jak se mi zdá – byla položena jednomu francouzskému maršálovi. Dva generálové se přeli o přednost, který má druhého dřív pozdravit? Oba byli povýšeni zároveň, byli stejně staří a měli stejnou hodnost. Maršál rozhodl: „Ten zdvořilejší z nich.“  Vracím se k našemu sporu a kladu otázku: „Kdo má učinit první krok a zahájit smíření?“  Ten, kdo je víc křesťanský…

Bohužel často dochází k tomu, že se nejedná pouze o přechodné ublížení, nýbrž že se v srdci rodiny zahnízďuje rozdvojení, snad dokonce zrada.

 

     Láska, která má v srdci věrných manželů stále sílit, není už jenom lidská, nýbrž především křesťanská, to znamená láska překlenutá a obohacená láskou Boží.

     Co se v takovém případě od vpravdě křesťanského partnera v manželství požaduje, je právě toto: milovat druhého nekonečně víc a lépe, nemilovat jej jenom chudou, omezenou lidskou láskou, nýbrž láskou Boží.

     Naší krátkozraké lidské moudrosti připadá zatěžko přijmout perpektivy této šlechetné lásky, přijmout tento nejvyšší požadavek křesťanství. Věrný partner bude muset milovat ne svým, ale samotným srdcem Božím, a to znamená takovými vlastnostmi lásky, která není z tohoto světa.

     Bůh miluje lidi jako první. Jan nám to řekl nezapomenutelným způsobem. Láska Boží je nezasloužená, nezávisí na naší odpovědnosti. Nezakolísá, když ji zrazujeme. Bůh miluje neochvějně a naprosto nezištně. Miluje nás přes naše hříchy a nevěrnosti. Nezná ani chladné odtažení, ani trpkou, odmítavou citlivost. Věrný partner musí milovat touto velkou, vytrvalou, neúnavnou láskou, jestliže chce vyhovět tomu, co od něho Bůh v takových hodinách očekává, a jestliže chce – pokud to na něm závisí – zachránit svou rodinu.

 

     Kdo by neznal takové skličující případy, kde pracuje zřejmá nebo skrytá zrada! Co dělat v takové tísni? Řečeno lidsky – nic. Díváme-li se křesťansky, musíme si znovu přečíst v evangeliu místo, kde Ježíš poroučí odpouštět sedmdesátkrát sedmkrát – a to i s rizikem, že dojdeme ještě zneuznání a posměchu, s rizikem, že se setkáme se zrádnou nevděčností a s pohrdáním.

 

     Když se všechny snahy o záchranu projeví jako marné, musíme mít odvahu milovat dál, čekat, neuchylovat se k obviňování a k výčitkám, nýbrž milovat tak, jak miluje Otec ztraceného syna. Čeká na návrat kajícího hříšníka a jeho láska je silnější a větší než hřích.

 

     Muž nebo žena, kteří porušují věrnost, zůstávají i přesto svěřeni péči věrného partnera, dokonce i tehdy, dokonce i tehdy, když zde na zemi nedojde už k opětnému sjednocení.

 

     Křesťanu je zakázáno hledat východisko v rozvodu. To by bylo o zradu víc. Matka miluje své dítě, navzdory všem nezříká se svého dítěte.  Nevěrný manžel zůstává před Bohem pro manželku jejím prvním dítětem. Musí ho milovat dál, jako milujeme nemocného. V hloubi srdce musí „střežit poklad“, který jí Bůh neodvolatelně svěřil. Tato slova vyžadují velký heroismus.

Pán zve ty lidi, kteří procházejí zkouškou nevěrnosti, do propasti utrpení.  Ale to je cesta evangelia. A žádná jiná cesta nedovede dát i v slzách hluboký mír a hlubokou radost. To je „mír“, který nemůže nikdo uloupit, který přislíbil Pán těm, kdo mu slouží až do konce. V hodině smrti poznáme, jakou cenu má taková bolest pro vykoupení toho, který lásku zradil.

 

Zapomínat na sebe.

     Avšak nejen v rodině vyvolává roztržka starost a zármutek. Ohrožuje i shodu mezi lidmi dobré vůle. Číhá na nás pokušení, že ztotožníme svou sebelásku s dílem, jemuž sloužíme, a že nebudeme umět přijmout kritiku pod záminkou, že se jedná o zásadní věci, nebo že je ohrožena autorita jako taková. Střezme se před takovou citlivostí a rozevřeme v pokorném postoji evangelium. Na každé straně můžeme číst, že odpuštění a milosrdenství mají přednost.