17. listopad aneb jak jsme dělali revoluci

20. 11. 2017 12:23

Přátelé, když jsem shlédla vzpomínkové pořady v televizi během st.svátku 17.11. 2017, rozhodla jsem se vypsat své pocity a zážitky.  Napsat o tom, jak jsme dělali revoluci, protože jsme byli součástí dění.

Možná se smějete, cože to říkáte, paní? Jo jo, chci to říci svým dospělým dětem a jejich dětem, které to momentálně nezajímá, jsou malé a také se stalo to, co jsme si tehdy přáli: přáli jsme si všichni z celého srdce, aby naše děti a jejich děti nemusely prožívat to, co my. Ony nyní žijí své životy, mají své rodiny a plno normálních starostí. Neznají fronty na toaletní papír a ovoce, poloprázdné regály v obchodech, šikanu kvůli náboženství a jakékoli "jinakosti"- (např. dlouhým vlasům u kluků), uzavřené hranice, všudypřítomnou ruštinu s tanky a hesla, jež by dnes zněla trapně, ale tehdy jich byly plné ulice a běda, kdyby se ozvala kritika na ně. Mohou chodit do kostela a nikdo si je nefotí, dávat děti na náboženství bez povinných rozhovorů s ředitelem školy, který povinně musel tuto věc rodičům rozmlouvat...a příp. trestat žáky za účast. A tak bych mohla dlouze pokračovat...

Chci ale zdůraznit jednu věc, o které se nemluví, ale je to důvod, proč tehdy totalitní režim padl. REVOLUCI NEDĚLALI JENOM V PRAZE, BRNĚ A VELKÝCH MĚSTECH. REVOLUCI JSME DĚLALI VŠUDE- I V MALÝCH MĚSTECH PO CELÉ REPUBLICE... 

Můžu vyprávět o tom, jak jsem dělala revoluci já. Ano, dělala jsem revoluci, i když jsem byla maminka na mateřské a v roce 1988 se mi narodilo moje třetí dítě - dcera Monika. Umíte si představit ten kolotoč doma s dvěma kluky a miminkem - bez jednorázovek, bez technických pomocníků současnosti...a do toho REVOLUCE? Ne, že bychom o ní nesnili. Mladý člověk kolem 30 má své sny, to je běžné, a naším největším snem tenkrát byla změna režimu, tedy revoluce. Takhle jsme si to ale nepojmenovávali, toužili jsme po tom, aby "to ruplo". Měli jsme odžito mnoho zkušeností s tím, jak režim od kolébky vnucoval svoji ideologii - trapnost netrapnost. Šikana nešikana. Strach nestrach. Příšerná schizofrenie společnosti. Byli jsme uvnitř.

Pak se udál 17. listopad 89 tak, jak se udál na Národní třídě v Praze. Po zuby ozbrojení strážníci, tzv. veřejná bezpečnost proti neozbrojené mládeži...  To byl obrázek skutečnosti, který už překonal meze trpělivosti národa.

Měli jsme s manželem aktuální zprávy, jelikož měl v Praze rodiče a mnoho přátel... Proslýchalo se, že na Národní třídě onu razii nepřežil jeden student. Zmlácených bylo nepočítaně. To je konec, takhle to dál nejde. Buď teď nebo nikdy. Nepřejeme si, aby naše děti byly vydány v šanc bestiální vládě. Už nejde mlčet. Tohle se musí všichni dozvědět...  Jdeme do toho - vylepíme pár plakátků...  Každý den jsme dělali něco ...něco pro revoluci.  Manžel byl jeden ze zakládajících členů OF - Občanského fora v našem městečku. Od té doby se každý den na náměstí konal náš protest proti režimu. Co to pro mě fakticky obnášelo? Nakrmit děti, vykoupat a předat babičce, která v té době byla v důchodu a byla ochotná hlídat a tak dělat revoluci. Jinak bych se na náměstí nedostala. Scházelo se nás tam každý den víc a víc, až bylo náměstí plné. Bylo fakt plné, ačkoli mrzlo, až praštělo. Modlili jsme se, abychom vydrželi zdraví... den co den stát několik hodin v mrazu. No, pořád jsme nestáli. Manžel byl mluvčím OF a uměl mluvit k davu. Brával si kytaru a zavčas se jí chopil, abychom se společně zahřáli zpěvem a poskakováním na místě.. Lidi to bavilo, atmosféra byla nádherná. Byli jsme si se všemi velmi blízcí, prožívali jsme opravdové bratrství mezi lidmi. Pravda je, že si nás soudruzi fotili a dokumentovali, ale s tím jsme počítali. Ostatně byli také v davu a upřímně se báli toho, co může nastat.

Jsem si jistá tím, že my, křesťané, jsme v těch dnech sehráli velkou roli v procesu smíření. Proto, že v každém tom revolučním shromáždění byli přítomni křesťané, podařilo se udržet klid a pořádek. Navzdory touze jiných lidí po odplatě. Myslím, že převrat režimu takto "sametový" se mohl uskutečnit jen díky úsilí mnoha zainteresovaných křesťanů. Doma jsme si s manželem dělali některé přípravy, co by bylo dobře říci, body, témata, která lze použít. Nešlo o to, mít přesný scénář, jen být připraveni na různé eventuality, které mohou nastat. Důležité bylo mít aktuální informace z Prahy, ale také sledovat realitu na druhé straně barikády. To obnášelo sledovat zprávy v televizi - takže jsme ji měli vyjímečně zapnutou celé dny. To mělo úžasný dopad na děti:  Monička sotva stojící v postýlce vykřikovala: "ať žijehavel"  Kromě tohoto skandování kluci přibíhali za mnou, že v televizi zase někdo "kecá" - ve svých 5 a 3 letech přesně odhalili každého komunistu s jejich rétorikou... V našem městě to vygradovalo tehdy, kdy se poprvé zaplnilo celé náměstí.  Byli jsme s manželem domluvení, že bude-li třeba, řeknu do mikrofonu jednu svoji čerstvou zkušenost. Ne že bych byla odvážná, naopak. Hovořit před 5 a více lidmi se mi zdálo nad moje síly introverta. Doufala jsem, že nikdy taková situace nenastane. Nastala a byla jsem vybídnuta, abych přišla k mikrofonu. Manžel vyzval lidi, aby mi udělali uličku... Nedalo se zůstat stát, i když mě nohy stěží poslouchaly. Došla jsem k mikrofonu, kde stál kromě lidí z OF také tehdejší soudruh předseda MNV, malý asi 50letý muž a měl v očích hrozný strach. Lidé totiž skandovaly rozličná hesla, dost lidí volalo po odvetě, nenávist si razila cestu...

Začala jsem tichým hlasem vyprávět svůj zážitek minulých dní, kdy se náš pětiletý syn vrátil s pláčem z hřiště před domem na sídlišti. Měl nějaké šrámy po nohách od toho, jak si tam jiní kluci hráli na policajty z Prahy a tloukli "pendreky" ty, co byli jako studenti. (Z davu se ozývalo: Hanba jim. Potrestat!) Jako mámu mě to rozčílilo, přepadl mě vztek. Když se mi podařilo synka ošetřit a utěšit, řekla jsem si v duchu: Takhle ne! Nesmím dát v sobě prostor vzteku, musím odpustit: klukům, co udělali, jejich rodičům, že nemají čas dětem vysvětlovat, komunistům za plody jejich ideologie...To už jsem mluvila do ticha...  Bylo takové ticho, že by bylo slyšet spadnout špendlík... Poprosila jsem o to, abychom každý ve svém srdci udělali tento krok odpuštění... Každý máme co odpouštět.  Manžel po chvíli řekl, že existuje jedna modlitba, kterou někteří znají a někteří se mohou připojit jen v duchu ke slovům Otče náš, ....  a celý dav na náměstí se modlil jednohlasně s námi. Atmosféra se úplně změnila, protože jsme odpustili našim viníkům. Je to jeden z nejsilnějších momentů mého života - vidět do tváří modlícího se davu a cítit, že Všemohoucí Bůh je v té chvíli s námi. On pak dál konal...  Podařilo se neuvěřitelné: ruplo to a totalitní režim padl s Boží pomocí. Bez ní by tekla krev.

Do konce života budu za toto vděčná Pánu, takže pro mne je 17. listopad den, kdy vzpomínám  a s velkou vděčností se modlím a děkuji za dary, které jsme získali. Vzpomínám na tehdejší emoce i na práci, bez které by to nešlo. Nic se totiž neudělá samo. Natož revoluce...

Dnes se ptám: mají lidé mojí generace stejné odhodlání změnit to, co se jim nelíbí dnes? Proč polykají, co jim média naservírují? Proč se nepoučíme z historie teprve nedávné a volíme tak, jak volíme? 

Těším se, že třeba prezidentské volby vyhraje nový člověk, za kterého bychom se nemuseli stydět...Ale bez Vás, mladí přátelé, to nepůjde.... 

 

 

 

Sdílet

Komentáře

MartinSvoboda Díky za článek :-) Poslední odstavec tam možná být nemusel... ale názorově s ním naprosto souhlasím ;-)

alimduL Poslední odstavec navazuje na moje vzpomínky, týká se stejného tématu politiky, je pro mě aktuální se jím zabývat. Už mě i dochází odpovědi na otázky, které si sama sobě kladu: moje generace (50-6O) se má tak dobře, že si většinou žije ve svém uzavřeném světě, zpohodlněla...Existují výjimky - někteří lidé se zabývají společným dobrem a také křesťané, co žijí pro druhé, nebo mladí, kteří jsou plní elánu a touhy udělat něco dobrého a velkého a naplnit svůj život...To ano.Je potřeba, abychom všichni křesťané byli solí skutečně slanou, nevyčichlou...

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio