Nebýt naivní, ani vlažní - radí papež František

Papež František: Nebýt naivní, ani vlažní

2.7.2013 

Křesťan je povolán být odvážným ve vlastní slabosti. Tento paradoxní postřeh zdůraznil dnes papež František během homilie v kapli Domu sv. Marty. Papež prohlásil, že někdy musíme uznat svou slabost tím, že utečeme, bez stesku po hříchu, bez ohlížení se zpět.

Otálení, ohlížení se zpět a obavy před obrácením se k Pánu, k milosti Ducha svatého – to jsou úskalí, která vypočítal papež František, když komentoval dnešní liturgická čtení. První bylo z knihy Geneze (19,15-29) o zničení Sodomy a Gomory a druhé o utišení bouře na moři (Mt 8,23-27). Svatý otec zmínil celkem čtyři „možné postoje v konfliktních či obtížných situacích“. Prvním je „otálení“ Lota, který byl zprvu rozhodnut opustit město před jeho zničením, ale otálel. Anděl mu řekl, aby utekl, ale v něm byla jakási „neschopnost odtrhnout se od zla, od hříchu“. „Někdy – dodal papež – chceme odejít. Jsme rozhodnuti, ale něco nás táhne zpět. Tak se Lot posouvá až k tomu, že s andělem smlouvá.“

„Je velice obtížné odetnout se od nějaké hříšné situace. Obtížné. A také v pokušení je to obtížné. Boží hlas nám však říká toto: »Uteč! Nemůžeš tam bojovat, protože oheň a síra tě zabijí. Uteč!« Svatá Terezička od Dítěte Ježíš nás učila, že někdy, v některých pokušeních je jediným řešení útěk, nestydět se utéci. Uznat, že jsme slabí a musíme utéct. U nás to říká prostá lidová moudrost trochu ironicky: »Voják, který utíká, bude užitečný v jiné válce«. Tedy utéci a tak pokračovat dál v Ježíšově cestě.“

Anděl, pokračoval papež, říká „neohlížet se zpět, utéci a hledět dopředu. To je rada, jak přemoci nostalgii po hříchu. Vzpomeňme na Boží lid na poušti. Měl všechno,co potřeboval, a přísliby budoucnosti, ale přece se mu stýskalo po cibuli z Egypta. Tato nostalgie byla tak silná, že zatlačila do zapomenutí fakt, že onu cibuli tam jedli ze stolu otroků“. Byla to „touha po návratu“. A andělova rada je cenná, řekl dále papež. Je moudré neohlížet se zpět a jít kupředu. Nesmíme jednat jako Lotova žena, „musíme se odetnout od každé nostalgie, protože je to také pokušení ke zvědavosti“:

„Utéci před hříchem, nestýskat si. Zvědavost neposlouží, uškodí! »Ale jak to udělat v tomto tak hříšném světě? Jaký bude tento hřích? Chtěl bych to vědět…« Ne, to zanechej. Zvědavost ti uškodí! Uteč a neohlížej se zpět. Všichni jsme slabí a musíme se bránit. Třetí situace je ta z loďky, totiž strach. Když nastala na moři bouře a přes loď se začaly převalovat vlny, učedníci říkají: »Pane, zachraň nás! Hyneme!« Strach. Také ten je pokušením od démona. Je to strach jít dopředu Pánovou cestou.“

Existuje pokušení, které říká, že „lépe bude zůstat v bezpečí“ – pokračoval papež. Avšak to je egyptské otroctví! Mám strach jít vpřed, podotkl dále, mám strach z toho, kam mne Pán povede. Strach však „není dobrým rádcem“. Ježíš „častokrát říkal: Nemějte strach! Strach nám nepomáhá.“ Čtvrtým postojem, který papež vyzdvihl v závěru, je „milost Ducha svatého“. Když Ježíš utišil rozbouřené moře, učedníci na lodi žasli a proto, uzavřel papež: „Tváří v tvář hříchu, stesku a strachu máme se vždycky obracet k Pánu“:

„Hledět na Pána, rozjímat o Pánu. To v nás vzbudí krásný úžas z nového setkání s Pánem. »Pane, mám toto pokušení: chci zůstat v této hříšné situaci. Pane, chce se mi poznat, jaké to je. Pane, mám strach.« A apoštolové hleděli na Pána a řekli: »Pane, zachraň nás! Hyneme!«. A užasli v novém setkání s Ježíšem. Nebuďme naivní, ani vlažní křesťané, nýbrž stateční a odvážní. A naše odvaha se častokrát musí vyjádřit útěkem bez ohlížení se zpět, abychom neupadli do špatného stesku, neměli strach a stále hleděli na Pána.“

(papež František)