Hlásejte evangelium životem i slovy

Z homilie papeže Františka:

Jsem u hrobu svatého Pavla, pokorného a velkého apoštola Páně, kterého slovem zvěstoval, mučednictvím dosvědčil a z celého srdce se Mu klaněl. Právě o těchto třech slovesech bych rozjímal ve světle Božího Slova, které jsme vyslechli: zvěstovat, dosvědčovat a klanět se.

1. V prvním čtení nás zarazí odhodlanost Petra a dalších apoštolů. Na příkaz mlčet a neučit v Ježíšově jménu, nehlásat jeho poselství, jasně odpovídají: „Více je třeba poslouchat Boha než lidi“. A nezastaví je ani bičování, tupení a věznění. Petr a apoštolové hlásají odvážně a odhodlaně to, co přijali, totiž Ježíšovo evangelium. A my? Jsem schopni nést Boží Slovo do prostředí, ve kterém žijeme? Dovedeme mluvit o Kristu, o tom, co pro nás představuje, v rodinách a s lidmi, kteří jsou součástí našeho každodenního života? Víra je ze slyšení a sílí zvěstováním.

2. Učiňme však další krok: zvěstování Petra a apoštolů se neskládá jenom ze slov, ale věrnost Kristu se týká jejich života, který je změněn, dostává nové zaměření a právě tímto životem dosvědčují víru a Kristovu zvěst. V evangeliu Ježíš třikrát požaduje na Petrovi, aby pásl jeho stádce a aby je pásl Jeho láskou; prorokuje mu: „Až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš“ (Jan 21,18). Toto slovo je určeno především nám pastýřům. Nelze pást Boží stádce, aniž bychom se nechali vést Boží vůlí také tam, kam bychom nechtěli, aniž bychom byli ochotni dosvědčovat Krista svým bezvýhradným, nevykalkulovaným sebedarováním, někdy i za cenu svého života. Platí to však pro všechny: evangelium je třeba hlásat a dosvědčovat. Každý by se měl ptát: Jak dosvědčuji Krista svojí vírou? Mám odvahu Petra a apoštolů myslet, rozhodovat se a žít jako křesťan poslušný Bohu? Svědectví víry má zajisté mnoho forem, jako velká freska obsahující různé barvy a odstíny. Všechny jsou však důležité, včetně těch, které nevystupují na povrch. V obrovském plánu Božím je každý detail důležitý, ten tvůj také, moje nepatrné a skromné svědectví i skryté svědectví těch, kdo žijí jednoduše svou víru v každodenních rodinných, pracovních a přátelských vztazích. Existují světci všedních dnů, „skrytí“ svatí, jakási „střední třída svatosti“ - jak řekl jeden francouzský spisovatel - tedy těch, mezi něž můžeme patřit všichni. V různých částech světa jsou však také ti, kteří jako Petr a apoštolové pro evangelium trpí. Jsou takoví, kteří odevzdávají svůj život, aby zůstali věrni Kristu svědectvím poznamenaném krví. Všichni si dobře pamatujme, že nelze zvěstovat Ježíšovo evangelium bez konkrétního svědectví života. Kdo nás slyší a vidí musí mít možnost odezírat potom z našich skutků to, co slyší z našich úst, a oslavovat Boha! Přichází mi na mysl rada, kterou svatý František z Assisi dával svým bratřím: „Hlásejte evangelium, a když bude třeba, tak i slovy“. Kažte životem, svědectvím. Nesoudržnost věřících a pastýřů v tom, co říkají a činí, mezi slovem a způsobem života podkopává věrohodnost církve.

3. Toto vše je možné jedině, uznáváme-li Ježíše Krista, protože On nás povolal, poslal na cestu, vyvolil. Zvěstovat a dosvědčovat je možné jedině, jsme-li Mu nablízku, právě jako Petr, Jan a další apoštolové Vzkříšenému Ježíši v dnešním úryvku evangelia. Jde o každodenní blízkost, dobře vědí, kým je, znají jej. Evangelista zdůrazňuje, že „nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: »Kdo jsi?« Věděli, že je to Pán“ (Jan 21,12). To je pro nás důležitý bod: žít v intenzivním vztahu s Ježíšem, v důvěrnosti dialogu a života, rozpoznávat jej jako Pána a klanět se Mu. Úryvek z knihy Zjevení, který jsme vyslechli, mluví o klanění: miliony a stamiliony andělů, všechno tvorstvo, živé bytosti, starci se poklonili před trůnem Božím a obětovaným Beránkem, jímž je Kristus, kterému patří chvála, čest a sláva (srov. Zj 5,11-15). Chtěl bych, abychom si všichni položili otázku: Ty, já, klaníme se Pánu? Předstupujeme před Boha, jen abychom prosili a děkovali anebo se Mu také klaníme? Co vlastně znamená klanět se Bohu? Znamená učit se přebývat s Ním, zdržovat se u Něho v dialogu, vnímat, že Jeho přítomnost je opravdovější, lepší a důležitější než jakákoli jiná. Každý z nás ve svém životě vědomě nebo snad i nevědomky zachovává určité pořadí důležitosti věcí. Klanět se Pánu, znamená dávat Mu místo, které má mít; klanět se Pánu, znamená stvrzovat, věřit, ne však pouze slovy, že jedině On opravdu vede náš život; klanět se Pánu, znamená, že jsme přesvědčeni o tom, že jedině On je Bohem, Bohem našeho života, našich dějin.

Plyne z toho v našem životě jeden důsledek: oprostit se od spousty malých a velkých idolů, které chováme a k nimž se utíkáme, u nichž hledáme a často do nich vkládáme svoji jistotu. Jsou to idoly, které často dobře schováváme; mohou to být ambice, kariérismus, chuť úspěchu, ústřední postavení nás samých, tendence mít převahu nad ostatními, nárok, že jsme jedinými pány svého života, nějaký hřích, ke kterému jsme vázáni, a tak dále. Tento večer bych rád, aby v srdci každého z nás zazněla otázka, na kterou si také upřímně odpovíme: přemýšlel jsem o tom, jaký idol v mém životě mi brání klanět se Pánu? Klanět se, znamená, oprostit se od svých idolů, i těch nejskrytějších, a zvolit si Pána jako střed, jak mistrovskou cestu svého života.

Drazí bratři a sestry, Pán nás každý den volá, abychom jej odvážně a věrně následovali; věnoval nám obrovský dar, když nás vybral za své apoštoly; posílá nás, abychom radostně zvěstovali, že vstal z mrtvých, ale žádá nás, abychom to činili slovem a svědectvím svého života, v každodennosti. Pán je jediný, jediný Bůh našeho života a zve nás, abychom se oprostili od množství idolů a klaněli se pouze Jemu. Zvěstovat, dosvědčovat, klanět se. Blahoslavená Panna Maria a apoštol Pavel kéž nám na této cestě pomáhají a přimlouvají se za nás.
Ať se tak stane.

Přeložil Milan Glaser