Den lidských práv očima kardinála Vlka

Světový den lidských práv přinášel v minulých dnech i u nás v médiích mnoho úvah o svobodě člověka a jeho právech. Významní lidé, světoví prominenti, psali k této příležitosti hluboké úvahy. Opravdu bylo možné cítit, že tento den je svátkem lidské svobody a lidských práv. V té souvislosti se vzpomínalo na Václava Havla, který se stal nejen u nás, ale celosvětově symbolem boje za svobodu a lidská práva. Hospodářské noviny toho dne věnovaly „Havlovské noviny“, celé exklusivní číslo tématu svobody ve světě a Václavu Havlovi.

Zaujalo mě, co si různí přátelé a sami myslitelé z Havlova myšlenkového odkazu vzali. Madeleine Albrightovou oslovovala jeho víra, že pravda a láska zvítězí jako hodnoty, na kterých je založen řád ve světě. Oslovovala ji i jeho ochota nasadit se pro tyto hodnoty a „vyžadovat sami od sebe více“. A také jeho vědomí povinnosti a odpovědnosti vůči druhým. Avantgardní umělkyně Yoko Ono ve svém interview podobně sdílí přesvědčení, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. A „to bychom si měli opakovat denně“, říká.

Při těchto slovech mě napadá, že tomuto Havlovu přesvědčení, které druhé oslovuje, takže ho ochotně přijímají, odpovídá i naše historická zkušenost: politické systémy, které byly založeny na opačných hodnotách – na lži a nenávisti- jako komunismus a nacismus - se před našima očima zhroutily jako domek z karet. A přece na to dnes lidé znovu zapomínají a je volí, i když se komunisté těchto falešných zásad nezřekli a chtěli by je možná znovu praktikovat. I proto je oživení Havlova odkazu vzpomínkami prominentních postav naší doby velice důležité, i když někteří naši politikové zůstávají mírně řečeno skeptičtí.

Velký Havlův přítel a hluboký myslitel, tibetský vůdce Dalajlama, který s Havlem velmi souzněl (myslím teď zvláště na velké a známé Havlovy projevy o transcendenci v Tokiu a v New Yorku), dělá vedle uvedených vzpomínek a připomínek krok ještě dále a vedle velkých prohlášení ukazuje konkrétní způsoby, které mohou vést k vítězství “pravdy a lásky“. V „Havlovských novinách“ je uveden vynikající obsáhlý článek se shrnujícím titulem „Politika se bez morálky a náboženství neobejde“. V něm Dalajláma předkládá řadu konkrétních principů, zvláště pro politiky, které je třeba v politice sledovat a do života vnášet. Jeho obsah a praktická doporučení v něm by se měly stát určitou součástí programů politických stran nebo aspoň by o nich měli politici na svých stranických grémiích diskutovat. Nejsou to teorie, ale zkušenost dlouhého života člověka, který umí rozpoznávat základní principy lidského chování i vývoje společnosti.

V souvislosti s tímto Dalajlamovým programem chci připomenout řadu dalších myslitelů, politiků a politologů, kteří z jiného úhlu pozorování vyslovují svým jazykem tytéž v skutečnosti srov. přednášku “Bůh je zpět“. Dějiny i současnost ukazují stejným směrem. Jen je třeba „otevřít oči“ (Albrightová) a naučit se číst.

V „Havlovských novinách“ mě také zaujal pěkný sloupek Lucie Tvarůžkové, v němž mluví o „investicích do naší svobody“ za uplynulých 23 let. Mluví o svobodě „myslet si, co chceme, a žít, jak chceme“. V závěru sloupku cituje někdejší Havlův úvodník „Odpovědnost jako osud“. Tento sloupek i Dalajlámova úvaha mě inspirovaly k úvaze o odpovědnosti za naši svobodu a za její duchovní základy. Zhroucené mocenské systémy minulého století, založené na opačných falešných hodnotách o tom jasně vypovídají. Komunismus je negativním vyvrcholením a zhroucením idejí Velké francouzské revoluce, aniž bychom chtěli degradovat její dějinný význam. V komunismu a nacismu se jasně ukázalo, že i ty nejvznešenější ideje, jaké francouzská revoluce přinášela – svoboda, rovnost a bratrství – nejsou nic, ano zvrhnou se ve svůj opak – v zotročení, kastovnickou nerovnost, a nepřátelství – jestliže nejsou neseny nejvyšší Pravdou a Dobrem. Když byl člověk ustanoven jako střed, jako rozhodující činitel života a společnosti nebo spíše když byl postaven na oltář, kam se poděla lidská svoboda? Zvrhla se v otroctví! Uzurpování moci člověka nad člověkem, určování hodnoty člověka a jeho důstojnosti podle libovolných lidských měřítek, osobních, sobeckých či stranických zájmů vedlo ke koncentrákům a gulagům. A kam se poděla rovnost, když člověk podle vlastní úvahy povýšil rasu či příslušnost k určité třídě na základní měřítko hodnocení důstojnosti a rovnosti člověka? Kam se podělo bratrství při Hitlerově „Drang nach Osten“ nebo při vpádu „bratrských“ vojsk do naší země v roce 1968? Pád těchto ideologií před našima očima je velkou dějinnou lekcí. Pro nás je při analýze našich osobních zkušeností s velkými ideologiemi 20. stol. jasné, že tudy cesta nevede! Bohužel jsme neudělali dostatečně fundované hodnocení našeho společenského vývoje třiadvaceti let po pádu komunistické ideologie.

Výše citovaná odpovědnost za naše osudy nevychází jen z daných morálních principů, ale vyplývá z podstaty a smyslu života člověka. Svobodná vůle spolu s rozumem vytvářejí identitu člověka. Obě skutečnosti jsou základní charakteristikou normálního zdravého člověka.

V posledních letech si i ve vědeckém světě odborníci kladou otázku, kde se tu člověk vzal, a vědci se kloní k akceptování vývoje od velkého třesku, u kterého „stál“ Stvořitel s programem vývoje. První stránky bible hovoří o tomto programu u člověka: „Byl stvořen k obrazu a podobě Boha“. Tato „důstojnost“ jako nejvyšší dar, jejímž nositelem je každý člověk bez rozdílu, je pramenem naší svobody a daru intelektu a vytváří základní přirozenou rovnost mezi lidmi, bez ohledu na sociální a mocenské postavení, bez rozdílu „urozenosti“, barvy pleti a čehokoliv jiného. Žádný lidský mocenský orgán, ani žádný parlament tuto důstojnost člověku jako lidské právo nedal. Ta důstojnost a z ní vyplývající rovnost je člověku „přirozená“, on se s ní narodil. Státy a jeho mocenské orgány ji mají jako danou realitu uznat, přijmout a potvrdit, nikoliv vytvářet ideologie, které odporují „přirozené důstojnosti“ člověka.

Lidská důstojnost společná všem lidem (rovnost) a z ní vyplývající dary svobodné vůle a rozumu tedy tvoří naši identitu, to, co jsme a k čemu jsme. Takto vybavený člověk není osamocené individuum, ale je určen pro společenství. Žije ve společenství. Řecký filosof Aristoteles to před více než dvěma tisíci léty formuloval slovy: „Člověk je tvor společenský“. To je zákon nitra člověka, který platí a má být zachováván, aby člověk mohl naplňovat své nejvlastnější poslání a byl šťasten. Toto určení ke společenství lze také formulovat slovy: Člověk je určen k lásce, aby miloval a byl milován.

V dnešním světě se hodně mluví o svobodě a lidských právech. Je to chápáno ve smyslu požadavků a nároků člověka. Svoboda a lidská práva jsou velkým posvátným zaklínadlem. Ale je velkým nedostatkem a zdrojem mnoha nedorozumění a různých krizí, že vedle Charty lidských práv tu není stejně důležitá charta lidských povinností. Jestliže stejná práva má můj bližní, pak já jsem povinen tato jeho práva respektovat, tak jako já vyžaduji, aby byla respektována moje práva. Dvě strany téže mince.

Původcem a dárcem těchto velkých hodnot člověka – jak jsem řekl výše – je Bůh. Abychom dokázali naplňovat svou identitu a žít podle nich, poskytuje Bůh člověku různé prostředky, které mu dodávají sílu a schopnost - werichovsky řečeno - být tím, čím být má…

kardinál Miloslav Vlk