Papež odpověděl snoubencům z Madagaskaru

V Miláně na Světovém setkání rodin Serge Razafinbony a Fara Andrianombonana -snoubenci z Madagaskaru položili papeži tuto otázku:

Svatosti, jsme Fara a Serge, a pocházíme z Madagaskaru. Poznali jsme se ve Florencii, kde jsme studovali, já strojařinu a ona ekonomiku. Jsme zasnoubeni čtyři roky a sníme o tom, že jakmile skončíme studia, vrátíme se do své vlasti, abychom byli platní svému národu také svojí profesí.
Fara: Rodinné vzory, který převládají na Západě, nás nepřesvědčují, ale jsme si vědomi, že také mnohé tradice naší Afriky je zapotřebí určitým způsobem překonat. Cítíme se stvořeni jeden pro druhého a proto se chceme vzít a založit rodinu. Chceme, aby byl každý aspekt našeho života orientován hodnotami evangelia. Mluví-li se však o manželství, Svatosti, je tu slovo, které nás přitahuje a zároveň budí bázeň více než jiné: slůvko „navždy“.

Svatý otec: Drazí přátelé, děkuji za vaše svědectví. Provázím vás modlitbou na cestě vašich zásnub a věřím, že založíte rodinu na evangelních hodnotách, rodinu „navždy“. Poukázali jste na různé typy manželství. Máme „mariage coutumier“ v Africe a Západní typ manželství. Popravdě řečeno, až do konce 19. století převládal také v Evropě jiný model manželství než dnes. Manželství bylo nezřídka uzavíráno mezi určitými klany a usilovalo se o záchovu klanu, otevřenou budoucnost, uchování majetku apod. Klany hledaly mezi sebou páry v naději, že se k sobě budou hodit. Tak tomu bylo i našich zemích. Vzpomínám si, že tak tomu bylo i v jedné malé vesničce, kde jsem chodil do školy. Ale od devatenáctého století nastoupila emancipace jednotlivce, osobní svobody. Manželství se už nezakládá na vůli druhých, ale na osobní volbě; předchází mu láska, následují zásnuby a pak manželství. V té době jsme byli všichni přesvědčeni, že je to jediný správný model a že láska sama je zárukou onoho „navždy“, protože láska je absolutní, chce všechno a tedy i veškerý čas – trvá navždy. Bohužel, realita taková není vždy. Je zřejmé, že zamilovanost je krásná, možná ne vždy tak trvalá jako cit; netrvá navždy. Je tedy jasné, že přechod od zamilovanosti k zásnubám a pak k manželství vyžaduje určitá rozhodnutí, vnitřní zkušenosti. Jak jsem řekl, cit lásky je krásný, ale musí být očišťován, musí procházet cestou rozlišování, to znamená, že musí dojít také na rozum a vůli. Musí dojít ke sjednocení rozumu, citu a vůle. V obřadu uzavírání manželství se církev neptá: «Jsi zamilován?», nýbrž «Chceš?», «Jsi rozhodnut?». Zamilovanost se tedy musí stát pravou láskou a zapojit vůli a rozum do procesu, kterým je zasnoubení, očišťování, prohlubování, aby pak opravdu celý člověk se všemi svými schopnostmi, spolu s rozumovým rozlišováním a silou vůle řekl: «Ano, to ať je můj život». Často myslívám na svatbu v Káni. První víno je překrásné, tedy zamilovanost. Netrvá však navždy, musí přijít druhé víno, musí kvasit, růst a zrát. Definitivní láska, která se stane skutečně „druhým vínem“ je krásnější, lepší než první víno. To je třeba hledat. Tady je také důležité, aby nikdo nebyl izolován. Je zde On a Ona, ale také farní společenství, církev, přátelé. Toto všechno: správná personalizace, společenství života s druhými, s rodinami, které si vzájemně pomáhají, je velmi důležité, a jedině v tomto zapojení celého společenství, přátel, církve, víry a samého Boha roste víno, které bude navždy. To vám přeji.