O cestě Benedikta XVI. ke kněžství

28. 6. 2011 9:10
Rubrika: příběhy ze života | Štítky: zdroj: RaVat

Chtěl jsem být vědcem...

Cesta Benedikta XVI. ke kněžství – pohledem Krzysztofa Bronka

 

Když před rokem končil Kněžský rok, očekávalo se, že jeho slavnostním vyvrcholením bude vyhlášení sv. Jana Maria Vianneye za patrona všech kněží. Ohlašovali to vysocí církevní hodnostáři a dokonce i program římských oslav na zakončení roku. Papež ale rozhodl jinak. Sv. Jan zůstal patronem farářů. Později bylo vysvětleno, že Benedikt XVI. došel k závěru, že Farář z Ars nevyčerpává celé bohatství kněžského života. Jinými slovy, být farářem a duchovní péče o farnost není všechno. Existují také jiné formy naplnění kněžského povolání. 60 let služby Josepha Ratzingera je toho dokladem. Ve farnosti pracoval sotva rok. Pak se vrátil, nebo spíš byl znovu navrácen k pastoraci navzdory svým očekáváním, když se na pět let stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu – a ještě jednou, v 78 letech, když se stal papežem.

Nikdy ale nepochyboval o tom, že ve všem, co dělal, byl prostě knězem. Promluvil o tom otevřeně, když měl jednou vysvětlit své arcibiskupské heslo: Cooperatores veritatis – spolupracovníci pravdy. „Zdálo se mi, že těmito slovy mohu dobře vyjádřit kontinuitu mezi svým předchozím působením a novým povoláním. Navzdory všem rozdílům jde stále o jednu a tutéž věc: jít za pravdou, oddat se její službě,“ napsal kard. Ratzinger v roce 1997. Jeho kněžství se tehdy vyjadřovalo v naplňování úkolu, který mu Církev svěřila.

„Byl jsem přesvědčen, že mým povoláním je být vědcem, nic jiného,“ přiznal kdysi papež, když popisoval svůj obtížný návrat do pastorace v padesáti letech. Na to, co tehdy prožíval a jak rozuměl svému kněžskému povolání, nepřímo poukázal na příkladu sv. Augustina, svého učitele teologie z přelomu 4. a 5. století. I jeho potkal podobný osud. „Na počátku se chtěl Augustin oddat výlučně kontemplativnímu životu, chtěl psát filosofické knihy... ale Pán to nechtěl; způsobil, že se stal knězem a biskupem, a tak se stalo, že jeho život a jeho působení se nadále odehrávaly v podstatě v dialogu s lidmi velmi prostými. Na jedné straně musel vždy osobně objevovat významy Písma, ale zároveň musel brát v potaz schopnosti těchto lidí, kontext jejich života, aby jeho křesťanství bylo realistické a hluboké zároveň“ – řekl papež před čtyřmi lety svým seminaristům z římské diecéze.

Totéž potkalo také Josepha Ratzingera. Jeho kněžství charakterizuje také následování toho, co „Pán chtěl“: nejprve jako kaplan, pak víc než 20 let jako teolog, dalších pět let jako arcibiskup, čtvrt století jako šéf Kongregace pro nauku víry a blízký spolupracovník Jana Pavla II. a nakonec stáří na Petrově stolci – jako papež.

Vraťme se ale k počátkům. Geneze jeho povolání je dost nejasná. Mohlo by se téměř zdát, že Joseph Ratzinger se stal knězem náhodou. Dozvídáme se totiž, že do semináře vstoupil na radu faráře, ve stopách svého bratra.... O tři roky starší papežův bratr, P. Georg Ratzinger na otázku po tajemných okolnostech vstupu do semináře odvětil: „Oba jsme byli ministranti, sloužili jsme při mši svaté. Brzy nám bylo jasné, nejdříve mně, pak i jemu, že své životy věnujeme službě Církvi.“ Tak tedy liturgie, tam je pramen.

Sám Joseph Ratzinger nejednou vzpomínal, že jeho dětství a mládí připadly na období liturgické obnovy. Té předkoncilní. Tedy reformy neredukované na výměnu misálů nebo postavení nového oltáře v presbytáři. Obnova liturgie tenkrát spočívala v jejím vysvětlování a zasvěcování do ní. Pomáhaly k tomu misálky a knihy k pobožnostem. Nechyběly ani v domu manželů Ratzingerových. „Naši rodiče nás od nejmladších let vedli k pronikání do liturgie: měli jsme modlitební knížku pro děti, takový misálek s obrázky, které ilustrovaly průběh liturgického dění. Díky tomu jsme je mohli dobře sledovat. Každý další krok do hloubi liturgie byl pro mě velkou událostí. Úžasné dobrodružství postupného vstupování do tajemného světa liturgie, která se odehrávala tady, na oltáři, před námi a pro nás. Stále zřetelněji jsem chápal, že se tu dotýkám skutečnosti, kterou nikdo nevymyslel, která nebyla dílem nějakého vládního nařízení ani jedné velké osobnosti. To tajemné předivo textů a činností po věky vyrůstalo z víry Církve“ – vzpomíná papež.

Za zmínku stojí, že ona okouzlující liturgie, s níž se Joseph Ratzinger setkával ve svém dětství, se nebála velké křesťanské kultury, která z ní čerpala inspiraci. Při dnes poměrně častých koncertech vážné hudby ve Vatikánu Benedikt XVI nejednou přiznal, že s velkou hudební kulturou se setkal právě ve svém maloměstkém kostele v Traunstein – a že tyto zážitky patří v jeho životě k nejvzletnějším.

Fascinace liturgií a služba u oltáře byla tedy pro Josepha Ratzingera přirozenou cestou do semináře. Jeho povolání ovšem zrálo dále. Benedikt XVI. se s tím svěřil dnešním mladým lidem, v poselství k letošním Světovým dnům mládeže v Madridu: „Poměrně brzy jsem si uvědomil své povolání ke kněžství, které mi Pán určil. A přece později, po válce, když jsem se během studií v semináři a na univerzitě blížil k tomuto cíli, musel jsem své přesvědčení obnovit. Musel jsem si položit otázku: Je to skutečně cesta, kterou se mám vydat? Je právě toto Boží záměr se mnou? Budu skutečně schopen zůstat mu věrný, zcela oddaný Jemu a Jeho službě? To jsou rozhodnutí, která nepřicházejí sama od sebe. Stojí utrpení. A nemůže tomu být jinak. Potom ale přišla jistota: právě tak to má být! Ano, Ježíš mě volá a sám mi dá sílu. Budu-li ho poslouchat a vytrvale půjdu za Ním, stanu se skutečně sám sebou. Nejde o to, zda se splní mé touhy, ale co je Jeho vůli. Tím způsobem se život stává pravdivý.“

Povolání Josepha Ratzingera dozrávalo v temných letech nacismu. „Léta mého mládí byla zničena zlovolným režimem, který tvrdil, že má všechny odpovědi. Jeho vliv narůstal, pronikal do škol a občanských institucí, stejně jako do politiky, ba dokonce i do náboženství, dokud nebyl uznán v celé své šíři za nestvůrný, jakým skutečně byl,“ svěřil se před několika lety papež mladým Američanům.
Posléze v listu seminaristům připomíná jinou epizodu, naznačující, že už tehdy jako mladý klerik chápal svou budoucnost jako službu zraněné společnosti: „V prosinci roku 1944, když jsem byl odveden k vojenské službě, ptal se velitel roty každého z nás, jaké profesi se v budoucnu chce věnovat. Odpověděl jsem, že chci být katolickým knězem. Poručík mi řekl: Tak to si budete muset najít něco jiného. V novém Německu už nebude kněží zapotřebí. Dobře jsem věděl, že ono nové Německo je už u svého konce a že po nezměrné devastaci, kterou tohle šílenství přineslo celé zemi, bude kněží zapotřebí více než kdykoliv jindy.“

U zdrojů kněžského povolání dnešního papeže stály také ideály a aspirace typické pro mladé. V poselství k madridskému setkání Benedikta XVI. vzpomíná: „Když hledím do minulosti, vybavuje se mi především to, že jsme se nechtěli spokojit s obyčejným životem střední třídy. Toužili jsme po větších, nových idejích. Chtěli jsme objevit jádro života, jeho nádheru a krásu. Do značné míry to byly postoje plynoucí z doby, ve které jsme žili. Během války a nacistické diktatury jsme byli v jistém smyslu zdeptáni strukturami vládnoucí moci. Chtěli jsme se z toho vymanit, abychom plně objevovali lidské možnosti.“

Na seminární léta vzpomíná Benedikt XVI. s velkou nostalgií. O půl století později svým vlastním bohoslovcům v Římě přiznal, že v semináři potkal mnoho skvělých profesorů, vstoupil na cestu modlitby a naučil se řádu v práci. Tam se zrodily jeho velké intelektuální a duchovní fascinace Augustinem a Bonaventurou. Nacházel také čas na poznávání světové literatury.
Ke konci seminární formace se mladý Joseph Ratzinger ocitá před těžkým dilematem, které jsme vzpomínali už v první části pořadu: věnovat se pastoraci nebo se stát vědcem? Po ukončení předposledního ročníku dostal nabídku účastnit se konkurzu na doktorandské studium. K tomu bylo nutné připravit náročnou práci. Zároveň v semináři začínala poslední štace před svěcením, poslední rok formace věnovaný pastoraci. Mladému bohoslovci na tom velmi záleželo, na druhé straně touží pokračovat ve studiu. Bojí se, že oběma věcem nemůže dostát. Zanedbává pastorační přípravy, nakonec ale výzvu přijímá a vyhrává. Jak později přiznal, bylo to možné díky opoře, kterou našel v rodině. Starší bratr mu usnadňoval život v semináři, zastupoval jej v některých povinnostech, sestra redigovala a přepisovala na čisto jeho práce. "Knězem se sami nestanete," napsal později Benedikt XVI.

Kněžské svěcení obdržel spolu s bratrem 29. června 1951, na svátek sv. Petra a Pavla. P. Georg Ratzinger na ony události vzpomíná: „Byl to velmi radostný den. Panovalo velké rozrušení. Krásné počasí navodilo dobrou náladu. Bylo nás víc než čtyřicet. Společně jsme se připravovali na svěcení. Všichni jsme byli spokojení, protože jsme právě dosáhli cíle, na který jsme se po léta připravovali a po němž jsme velmi toužili. Nyní se to mělo stát. Vstoupili jsme do freisingské katedrály. Její velká zvonice už brzy ráno vzbudila celé město a vytvořila sváteční atmosféru.“

Když Benedikt XVI. přijel do této katedrály už jako papež v roce 2006, vrátil se ve vzpomínce k těmto událostem: „Když jsem ležel tady na podlaze a kolem mě se rozléhaly invokace Litanií ke všem svatým, cítil jsem se jakoby v objetí přímluvy všech světců, uvědomoval jsem si, že na této cestě nejsme sami, že s námi kráčí velký zástup svatých - i svatí žijící - věřící dneška a zítřka –pomáhají nám a provázejí nás. Pak přišla chvíle vkládání rukou a nakonec, když kard. Faulaber zvolal: „Iam non dico vos servos, sed amitos – Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli“, jsem zakusil, že kněžské svěcení mne připojuje do společenství Ježíšových přátel.“ O několik let dříve, ve své autobiografii, kard. Ragzinger připomněl v souvislosti se svým svěcením ještě jinou epizodu, totiž, že ve chvíli, kdy na něj arcibiskup Freisingu vkládal ruce, vznesl se z hlavního oltáře malý ptáček a začal zpívat: „Byl to pro mě jakoby hlas z hůry, který mi říkal: je dobře, že se to děje, jsi na správné cestě.“ – napsal tehdejší prefekt Kongregace pro nauku víry.

Pátráme-li po genezi šedesátileté kněžské služby Josepha Ratzingera, měli bychom připomenout ještě jeho první a jediné období práce ve farnosti. Hned po svěcení přišel na rok kaplanovat do jedné buržoazní mnichovské čtvrti. Ačkoliv tenkrát ještě kněžská povolání nechyběla - jak jsme řekli, sám byl svěcen s více než čtyřiceti dalšími bohoslovci - kaplan Ratzinger neměl méně práce než dnešní kněží v krizových oblastech Církve: v neděli míval nejméně dvě mše svaté s dvěma různými homiliemi, 16 hodin týdne vyučoval náboženství, každý den ráno zpovídal hodinu, v sobotu čtyři hodiny. Kromě toho měl na starosti celou pastoraci mládeže, každý týden několik pohřbů, příležitostně také křty a svatby. Zkrátka ne kněz, ale distributor svátostí – jak by řekli dnešní dekonstruktéři masové Církve. Mladý kaplan to všechno ale chápal jinak. Především díky místnímu faráři, který mu byl vzorem kněžské obětavosti. Sám zemřel o pár let později, když spěchal za umírajícím s viatikem.

Tak vypadaly počátky kněžství Josepha Ratzingera. Po roční zkušenosti s prací ve farnosti, se dnešní papež plně angažoval ve službě teologa. Neznamená to, že by se mu obvyklé pastorační záležitosti staly cizí. Benedikt XVI. o nich ochotně vypráví při setkáních s kněžími. V odpovědích na jejich otázky pokorně přiznává: „vy máte větší zkušenosti“, „jak bych vás já měl poučovat“. Ale neuhýbá před odpovědí. Už tím ukazuje, že pastorace mu leží na srdci. Má ji dobře promyšlenou. Snaží se pomáhat svým bratřím kněžím tím, že se s nimi dělí o své teologické poznání a moudrost; přesvědčen, že kněžství, v každé své podobě, je v podstatě stále jedno a to samé: „Jít za pravdou a vstoupit do jejích služeb“.

Přeložila Johana Bronková

Krzysztof Bronk

 

 

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio