Kdo je povolán být svatým?

16. 4. 2011 9:45
Rubrika: pro povzbuzení duše | Štítky: RaVat

Papež Benedikt XVI.  o tom, co je to svatost.

Co znamená být svatými? Kdo je povolán být svatým? Často jsme nakloněni myslet si, že svatost je cíl vyhrazený několika vyvoleným. Svatý Pavel však mluví o velkém plánu Božím a tvrdí: „V Kristu si nás Bůh vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce“ (Ef 1,4). A mluví k nám ke všem. Středem Božího plánu je Kristus, ve kterém Bůh zjevuje svojí Tvář.

Od věků skryté tajemství se plně zjevilo ve Slovu, jež se stalo tělem. „Bůh rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost“ (Kol 1,19), praví opět apoštol. V Kristu se živý Bůh stal bližním, viditelným, slyšitelným, hmatatelným, aby každý mohl čerpat z plnosti jeho milosti a pravdy (srov. Jan 1,14-16). Veškerý křesťanský život má proto jediný svrchovaný zákon, který vyjadřuje svatý Pavel formulací »v Kristu Ježíši«, jež se objevuje ve všech jeho spisech. Svatost, plnost křesťanského života nespočívá ve vykonávání mimořádných činů, ale ve sjednocení s Kristem, v prožíván í jeho tajemství, v osvojování si jeho postojů, jeho myšlenek, jeho jednání. Měřítko svatosti je dáno formátem, kterého dosáhne Kristus v nás tím, že celý svůj život připodobňujeme silou Ducha svatého Jeho životu. Znamená to, jak praví svatý Pavel, že „ty, které si napřed vyhlédl, také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna“ (Řím 8,29). A svatý Augustin volá: „Můj život naplněný Tebou bude živý“ (Vyznání, 10, 28). Druhý vatikánský koncil v konstituci o církvi, mluví jasně o všeobecném povolání ke svatosti a prohlašuje, že z něho nikdo není vyloučen: „V různých způsobech života a povoláních uskutečňují jedinou svatost všichni lidé, kteří jsou vedeni Božím Duchem, jsou poslušni Otcovu hlasu, klanějí se Bohu Otci v duchu a pravdě a následují Krista chudého, pokorného a nesoucího kříž, aby si zasloužili účast na jeho slávě“ (č.41).

Zbývá však otázka: jak postupovat na cestě svatosti a odpovědět tak na toto povolání? Mohu to dokázat svými silami? Odpověď je jasná: svatý život v zásadě není plodem našeho úsilí a našich skutků, protože Bůh, třikrát svatý (srov. Iz 6,3), nás činí svatými. Působením Ducha svatého, který nás oživuje zevnitř, je nám předáván život Vzkříšeného Krista, jenž nás přetváří.

Řečeno opět slovy Druhého vatikánského koncilu: „Kristovi následovníci, povolaní od Boha ne na základě svých skutků, ale z jeho rozhodnutí a milosti, a ospravedlnění v Pánu Ježíši, se stali při křtu víry opravdu Božími dětmi a účastníky Boží přirozenosti, a proto skutečně svatými. Mají tedy svým životem toto přijaté posvěcení s Boží pomocí uchovávat a zdokonalovat“ (ibid., 40). Svatost proto koření v milosti křtu, v bytí včleněném do Velikonočního tajemství Krista, kterým je nám udělován jeho Duch, život Vzkříšeného. Svatý Pavel zdůrazňuje velmi mocně tuto proměnu, kterou v člověku působí křestní m ilost, a vytváří za tímto účelem novou terminologii, tvořenou pomocí předložky spolu s: mrtví spolu, pohřbení spolu, vzkříšeni spolu, oživeni spolu s Kristem; náš úděl je nerozlučně spojen s tím Jeho. „Křtem – píše sv. Pavel – jsme byli ponořeni do jeho smrti. Křestním ponořením jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých…tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6,4). Bůh však ustavičně ctí naši svobodu a žádá, abychom tento dar přijali a žili těmi požadavky, které s sebou nese; žádá, abychom se nechali proměnit působením Ducha svatého a svou vůli přizpůsobili Boží vůli.

Jak se to stane, že se náš způsob myšlení a naše činy stanou Kristovým myšlením a jednáním? Co je duší svatosti? Druhý vatikánský koncil to opět upřesňuje a říká nám, že křesťanská svatost není ničím jiným než plně prožívanou láskou. „Bůh je láska, kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm“ (1 Jan 4,16). Bůh však bohatě obdařil naše srdce láskou skrze Ducha svatého, který nám byl dán (srov. Řím 5,5); „Proto první a nejpotřebnější dar je láska, kterou milujeme Boha nade všechno a bližního pro Boha. Aby však láska v duši jako dobrá setba rostla a vydávala plody, má každý věřící rád poslouchat Boží slovo, uskutečňovat vůli Boha s pomocí jeho milosti, často přijímat svátosti, zejména eucharistii, zúčastňovat se posvátných obřadů a vytrvale se věnovat modlitbě, sebezáporu, účinné bratrské službě a cvičení všech ctností. Láska totiž jakožto svazek dokonalosti a naplnění zákona (srov. Kol 3,14; Řím 13,10) řídí všechny prostředky posvěcení, je jejich duší a dovádí je k cíli.“ (Lumen Gentium, 42) Možná že i tento jazyk Druhého vatikánského koncilu je pro nás ještě příliš slavnostní a snad je třeba říci to jednodušeji. Co je podstatné? Podstatné je nenechat nikdy neděli bez setkání se Vzkříšeným Kristem v eucharistii. To není přívažek, ale světlo celého týdne. Nikdy nezačínat a nekončit den bez alespoň krátkého setkání s Bohem. A na cestě našeho života sledovat „ukazatele cesty“, podávané Bohem v Desateru, které vykládá Kristus, jenž vysvětluje, co je láska v konkrétních situacích. Domnívám se, že pravou jednoduchostí a velikostí života svatosti je nedělní setkání se Vzkříšeným; kontakt s Bohem na začátku a na konci dne; rozhodnutí, v nichž sledujeme „ukazatele cesty“, které nám dal Bůh a které jsou pouhými formami lásky. „Proto se pravý Kristův učedník vyznačuje láskou k Bohu a bližnímu“ (Lumen Gentium, 42). Toto je opravdová jednoduchost, velikost i hloubka křesťanského života, existence svatých.

Proto svatý Augustin, když komentuje čtvrtou kapitolu prvního listu svatého Jana, může s takovou smělostí tvrdit: „Dilige et fac quod vis“. „Miluj a čiň co chceš“. A pokračuje: „Když mlčíš, mlč z lásky; mluvíš-li, mluv z lásky; koriguješ-li, koriguj z lásky; odpouštíš-li, odpouštěj z lásky; kéž je v tobě kořen lásky, poněvadž z tohoto kořene nemůže vzejít nic než dobro“ (7,8). Kdo je veden láskou, kdo žije lásku naplno, je veden Bohem, protože Bůh je láska. Takto pak platí toto důležité slovo: „Dilige et fac quod vis“, „Miluj a čiň, co chceš“.

Možná bychom se mohli zeptat: můžeme my se svými omezeními a slabostmi mířit tak vysoko?

Církev nás během liturgického roku vybízí, abychom si připomínali zástup svatých, tedy těch, kteří žili lásku v plnosti, dovedli mít rádi a následovat Krista ve svém každodenním životě. Říkají nám, že touto cestou mohou jít všichni. V každém období dějin církve na všech zeměpisných šířkách světa, jsou svatí každého věku a každého stavu. Jsou to konkrétní tváře každého lidu, jazyka i národa. Jsou to velmi odlišné typy. Musím říci, že mnozí svatí, ne všichni, jsou pro mou osobní víru opravdovými hvězdami nebeské klenby dějin. A rád bych dodal, že jako „ukazatele cesty“ mám rád a dobře znám nejenom mnohé velké, ale také jednoduché světce, tj. dobré lidi, které ve svém životě potkávám a kteří nebudou nikdy kanonizováni. Jsou to, jak se říká, normální lidé bez viditelného heroismu, ale v jejich každodenní dobrotě lze spatřovat pravdy víry. Tato dobrota, která uzrála ve víře církve, je pro mne nejbezpečnější apologií křesťanství a znamením toho, kde je pravda.

Ve společenství svatých, kanonizovaných i nekanonizovaných, žije církev díky Kristu ve všech svých členech a my se z jejich přítomnosti a společenství těšíme a pěstujeme pevnou naději, že je možné napodobovat jejich cestu a jednoho dne mít účast na blaženém životě samotném, životě věčném.

Drazí přátelé, křesťanské povolání je z tohoto hlediska velké a krásné a zároveň jednoduché! Všichni jsme povoláni ke svatosti, která je vlastní mírou křesťanského života. Svatý Pavel to vyjadřuje znovu velice intenzivně, když píše: „Každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát… Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost“ (Ef 4,7.11-13). Chtěl bych vybídnout všechny, aby se otevřeli pro působení Ducha svatého, jenž přetváří náš život, abychom byli i my jakýmisi kamínky obrovské mozaiky svatosti, kterou Bůh v dějinách vytváří, aby Kristova tvář zazářila v plnosti svého lesku. Nemějme strach směřovat vzhůru, k výsosti Boha; nemějme strach, že Bůh bude žádat příliš, ale nechme se vést v každodenním jednání Jeho Slovem, i když pociťujeme svoji chudobu, nepřipravenost a hříšnost: On nás promění svou láskou.

Přeložil Milan Glaser

Zobrazeno 1041×

Komentáře

JitkaN

Skvělá promluva, taky mě zaujala :-)

alimduL

Ano, papežova slova jsou jako slova moudrého otce, který chce povzbudit: Nemějte strach směřovat vzhůru! - tak se nechme vést...věřme, že to s pomocí Ducha sv. půjde.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio