Kdo se nesytí B.Slovem, nepostí se doopravdy

Kdo se nesyti Bozim Slovem, neposti se doopravdy
Benedikt XVI.:


Drazí bratři a sestry,
Označeni strohým symbolem popelce, vstupujeme dnes do čtyřicetidenního postního období a začínáme duchovní pouť přípravy na důstojné slavení velikonočních tajemství. Požehnaný popelec na našem čele je znamením, které nám připomíná naši situaci tvorů, vybízí nás k pokání a k zintenzivnění konverze, abychom stále více následovali Pána.

Postní doba je cesta, doprovázení Ježíše vystupujícího do Jeruzaléma na místo naplnění jeho tajemství utrpení, smrti a vzkříšení. Připomíná nám, že křesťanský život je „cestou“, po níž je třeba jít, a nespočívá ani tak v zákonu, který je třeba dodržovat, nýbrž v samotné osobě Krista, s nímž je třeba se setkat, přijmout jej a následovat. Ježíš nám totiž říká: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě“ (Lk 9,23). Říká nám tím, že k tomu, abychom došli spolu s Ním ke světlu a radosti zmrtvýchvstání, k vítězství života, lásky a dobra, musíme také my přijímat každodenní kříž, jak nás k tomu vybízí krásný úryvek z knihy Následování Krista: „Vezmi tedy svůj kříž a následuj Ježíše; a půjdeš do věčného života. On si svůj kříž nesl před tebou a na kříži zemřel za tebe, abys i ty nesl svůj kříž a toužil zemřít na kříži. Neboť zemřeš-li s ním, budeš s ním i žít. A jestliže mu budeš společníkem v utrpení, budeš jím i ve slávě“ (kniha 2, kap. XII, 2). Při mši svaté na první neděli postní se budeme modlit: „Všemohoucí Bože, prosíme tě, ať v postní době hlouběji pronikneme do tajemství Kristova vykupitelského díla a stále opravdověji z něho žijeme“ (Vstupní modlitba). Je to prosba, s níž se obracíme k Bohu, protože víme, že naše srdce může obrátit jenom On. A právě v liturgii jdeme touto cestou s Pánem tím, že máme účast na posvátných tajemstvích. Znamená to, jít do Ježíšovy školy, procházet událostmi, jež nám přinesly spásu, která není pouhou památkou, připomínkou minulých faktů. V liturgickém dění se zpřítomňuje Kristus působením Ducha svatého a spásonosné události se stávají aktuálními. Poukazuje na to jedno klíčové slovo, které se v liturgii často vyskytuje: slovo „dnes“, které je třeba chápat v původním a konkrétním, nikoli metaforickém smyslu. Dnes zjevuje Bůh svůj zákon a nám je dnes dáno vybrat si mezi dobrem a zlem, mezi životem a smrtí (srov. Dt 30,19); dnes „se přiblížilo Boží král ovství. Obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15); dnes Kristus zemřel na Kalvárii a vstal z mrtvých; vstoupil na nebe a sedí po pravici Otce; dnes je nám dán Duch svatý; dnes je čas příhodný. Účastnit se liturgie, tedy znamená ponořit svůj život do tajemství Kristova, do jeho trvalé přítomnosti, jít cestou, kterou vstupujeme do jeho smrti a vzkříšení, abychom měli život.

O nedělích postní doby, zejména v tomto liturgickém cyklu A, budeme prožívat křestní pouť jakoby bychom znovu prožívali katechumenát těch, kteří se připravují na přijetí křtu, abychom oživili tento dar v nás a obnovili v našem životě požadavky i závazky této svátosti, která je základem našeho křesťanského života. V poselství vydaném k této postní době jsem chtěl poukázat na toto těsné sepětí doby postní a křtu. Církev ode dávna spojuje Velikonoční vigilii se slavením křtu, ve kterém se uskutečňuje velké tajemství, kterým člověk, jenž zemřel hříchu, dostává podíl na novém životě Zmrtvýchvstalého Krista a obdrží Ducha svatého, který Ježíše vzkřísil z mrtvých (srov. Řím 8,11). Čtení, která uslyšíme v následujících nedělích a která doporučuji vaší zvláštní pozornosti, jsou vzata ze starobylé tradice, která vede katechumena k objevování křtu. Jsou velkou zvěstí toho, co v této svátosti působí Bůh, skvělou křestní katechezí určenou každému z nás. První neděle, zvaná neděle p okušení, protože podává pokušení Ježíše na poušti, nás vybízí k obnově našeho definitivního rozhodnutí pro Boha a k odvážnému boji, který nás čeká, abychom mu zůstali věrní. Druhá neděle se nazývá neděle Abrahamova a neděle Proměnění. Křest je svátost víry a božského synovství. Jako Abraham, otec věřících, jsme vyzýváni také my, abychom opustili svoji zemi, zanechali vybudované jistoty a vložili svoji důvěru v Boha. Tento cíl spatřujeme v Proměnění Krista, milovaného Syna, ve kterém se stáváme „syny Božími“. V dalších nedělích je prezentován křest v obrazech vody, světla a života. Ta třetí nás vede na setkání se Samaritánkou (srov. Jan 4,5-42). Jako Izrael v Egyptě, tak se ve křtu dostalo také nám vody, která zachraňuje. Ježíš říká Samaritánce, že má živou vodu, která tiší každou žízeň. Touto vodou je Jeho vlastní Duch. Církev tuto neděli slaví první skrutinium katechumenů a v tomto týdnu jim předá symbol, vyznání víry: Krédo. Čtvrtá neděle nám podává k zamyšlení zkuš enost „slepého od narození“ (srov. Jan 9,1-41). Ve křtu jsme osvobozeni od temnot zla a dostává se nám světla Kristova, abychom žili jako synové světla. Katechumeni přistupují ke druhému skrutiniu. Poslední pátá neděle postní nám podává vzkříšení Lazara (srov. Jan 11,1-45). Ve křtu přecházíme ze smrti do života a jsme uschopněni líbit se Bohu, zemřít starému člověku, abychom žili Duchem Zmrtvýchvstalého. Katechumeni slaví třetí skrutinium a během týdne je jim předána modlitba Páně: Otče náš.

Tuto cestu, k jejímuž projití jsme zváni také my, charakterizují v tradici církve tyto praktiky: půst, almužna a modlitba. Půst znamená zřeknutí se jídla, ale obsahuje také další formy odříkání k dosažení střídmějšího života. To všechno však ještě není plná skutečnost postu. Ten je vnějším znakem vnitřní skutečnosti našeho závazku zdržovat se s pomocí Boží zla a žít evangelium. Ten kdo se nedovede sytit Božím Slovem, se nepostí doopravdy.

Půst je v tradici úzce spojen s almužnou. Svatý Lev Veliký v jedné své postní promluvě učil: „To co je každý křesťan zavázán konat v každém čase, má nyní praktikovat s větší pečlivostí a zbožností, aby byla splněna apoštolská norma postní doby, která spočívá v odříkání se nejenom pokrmů, ale také a především hříchů. K tomuto nezbytnému a svatému postu nelze žádný jiný skutek přiřadit s větším užitkem než almužnu, která pod označením „slitování“ zahrnuje mnohé dobré skutky. Pole skutků milosrdenství je nezměrné. Nejenom bohatí a zámožní mohou almužnou prospět druhým, nýbrž také ti, jejichž situace je skrovná i nuzná. Proto všichni, ačkoli si nejsou rovni v majetkové přízni, mohou si být rovni ve slitovnosti duše“ (Promluva 6, o postu, 2). Svatý Řehoř Veliký připomínal ve své Regula pastoralis, že půst se stává svatým ctnostmi, které ho provázejí, zejména láskou, každým štědrým skutkem, který dává chudým a potřebným plod našeho odříkání (srov. 19.10-11).

Postní doba je kromě toho privilegovanou dobou modlitby. Svatý Augustin říká, že půst a almužna jsou „dvě křídla modlitby“, které jí dávají snadnější rozlet, aby dosáhla až k Bohu. Píše: „Naše modlitba konaná s pokorou a láskou, půstem a almužnou, v mírnosti a v odpuštění za urážky dává dobré věci a nevrací špatné, vzdaluje se zlu a koná dobro, hledá pokoj a dává jej. Těmito křídly ctností se naše modlitba bezpečně vznáší a snadněji dostává až do nebe, kam nás předešel Kristus, náš pokoj“ (Sermone 206, 3, o půstu). Církev ví, že je pro naši slabost namáhavé ztišit se a stanout před Bohem, uvědomit si svoji situaci tvorů, kteří na Něm závisí, a hříšníků, kteří potřebují jeho lásku; proto v postní době vybízí k věrnější a intenzivnější modlitbě, delší meditaci nad Slovem Božím. Svatý Jan Zlatoústý povzbuzuje: „Zkrášli svůj příbytek skromností a pokorou praktikováním modlitby. Zkrášli svůj příbytek světlem spravedlnosti; ozdob jeho stěny dobrými skutky jako patinou čirého zlata a na místo zdí a drahých kamenů umísti víru a nadpřirozenou štědrost tím, že budeš nade vše, až do výše štítu, klást modlitbu jako dekorum celku. Tak připravíš Pánu důstojný příbytek, takto jej uhostíš v nádheře královského sídla a On promění tvou duši v chrám svojí přítomnosti“ (Homilie 6, o modlitbě).

Drazí přátelé, hleďme být na této postní cestě pozornými vůči Kristově výzvě následovat ho rozhodněji a důsledněji obnovením milosti a závazků našeho křtu, abychom opustili starého člověka, který je v nás, oblékli se v Krista, došli obnovení k Velikonocím a mohli říci spolu se svatým Pavlem: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Požehnanou postní dobu vám všem!

Přeložil Milan Glaser