"Zlatej totáč"; trochu jinak

21. 8. 2010 15:19
Rubrika: zajímavé čtení | Štítky: zdroj: RaVat

Mnoho lidí  kolem nás, většinou těch starších, si ztěžuje na současnost a občas je možné slyšet konstatování: "Zlatej totáč!"... Když tohle uslyším, vždy mě napadne myšlenka: "Jasně, život jsi měl tenkrát asi jednodušší - vláda nalinkovala jeho scénář, kdo nechtěl, nemusel myslet, jen se zařadit do "stáda", poslušně "bučet" a potom byla relativní "pohoda"... Zaujal mě článek, kde autor Richard Čemus píše imaginární dopis zemřelému příteli a dotýká se problému doby "za totáče" a v současnosti. Myslím, že ukazuje cestu, která je stejná bez ohledu na vládní režimy:

 

 

Drahý Josefe, aneb „zlatej totáč“

Drahý Josefe,
Píši ti z poutního místa Hrádku u Vlašimi a pozdravuji tě od Panny Marie Hrádecké. Asi se soucitně usmíváš tomu, že mluvím, jako kdybych nevěděl, že spíš ty můžeš posílat pozdravy Matky Boží nám! A máš pravdu! Přes všechna zbožná kázání, která dělám – a smrt je moje oblíbené téma – , strašně těžko nesu, že letošní exercicie na Hrádku probíhají bez tebe. Vlastně jsem se, mám-li říct pravdu, s tvým předčasným odchodem od nás nesmířil a dokonce ti ho bezděky vyčítám… jako bys za to mohl!

Nebylo ti ještě ani 56 let a třicet z nich jsi byl patologem ve znojemské nemocnici. Pocházíš z Brna a do Znojma jsi přišel po studiích a vlastně jen proto, že s místem v nemocnici dostala tvá vznikající rodina i byt. Poznali jsme se v Římě na svatořečení Anežky České v listopadu 1989, kdy jsi směl poprvé vycestovat. A už tehdy jsi mne překvapil tím, že se s tebou, člověkem ze světa, dalo hovořit o spiritualitě Otců pouště, o raném východním mnišství vůbec, stejně jako o Filokalii a ruských starcích. Všechno témata spíš pro specialisty. Pro tebe však šlo o osobně zažité věci. Poprvé jsem tehdy z tvých úst slyšel jméno „Otíka“, jak tys říkal otci Otto Opálkovi (19. 8. 1915 – 30. 10. 1988), dlouholetému faráři v Mašovicích u Znojma, který byl tvým duchovním otcem – starcem. Později jsem pochopil, že pod jeho vedením jsi dorostl do oné ryzosti, kterou sis zachoval nejen celá ta léta totality, ale i po ní, po Listopadu, v nových poměrech, které jsi hodnotil kriticky – pro mne někdy až příliš.

Patřil jsi k onomu duchovnímu proudu, který se po komunistické totalitě zvedl a jako vlna se dral teď už otevřenými hranicemi z Česka do Francie. Do Abbaye Sept-Fons, opatství mnichů trapistů, které se stalo duchovním přístavem těch hladových duší, jenž se nedaly nasytit „kaší“, ale toužily po hutné duchovní stravě. Trapistické kláštery Sept-Fons a později Nový Dvůr se pro tebe staly duchovním zázemím, ačkoliv jsi žil – ale možná bych měl říct právě proto, žes jako lékař a otec rodiny musel žít – ve světě. Nechtěl jsi ale vyprahnout tím, že bys nahrazoval spiritualitu konsumismem. Nenahrazoval jsi! Všechno ale něco stojí. To, že jsi se za třicet let svědomité služby patologa nestal primářem, že jsi se nedal na komerci, spokojil se snad s nejlevnějším autem na trhu a bydlel stále v onom malém přiděleném bytě, byla cena, kterou jste se manželkou Maruškou, syny Matějem a Janem a dcerou Markétkou platili za to, že jste si vytyčili jiné priority než které si „žádá doba“.

Byly to hodnoty, které se utvářely v době totality a které jsi po Listopadu prostě nehodil za hlavu, ale žil je i v nových poměrech svobody a nebývalých možností obohatit se a „užít si“. To se však ukázalo paradoxně těžší než za komunismu, kdy byl člověk tlačen se rozhodnout, zda vejít, či nevejít do Církve Boží bez toho, že by mohl dlouho kompromisně přešlapovat a postávat nerozhodně na prahu. Tvrdí-li vídeňský kardinál Schönborn, že v Rakousku a potažmo ve všech tradičně katolických evropských zemích je Církev v přechodu od Volkskirche k Entscheidungskirche (od lidové církve k církvi osobního rozhodnutí), tak u nás to již díky komunistickému útlaku proběhlo. Možná i proto jsem slýchával i z tvých úst, Josefe, vzdechy, které náš společný přítel, sochař Otmar Oliva shrnul do lapidární věty: „Zlatej totáč!“ „Zlatej“ samozřejmě ne proto, že byly housky levnější, ale že bylo za co si nechat skelným prachem rozleptávat plíce při broušení bižuterie v plzeňském kriminále na Borech – jak to on sám zažil. A „zlatej“ taky proto, že člověk tehdy věděl, kdo je kdo, a našli se vždy lidé, kteří ti ten úděl pomáhali nést.

Ty, Josefe, jsi ten pojem „zlatej“ vztáhl i na zdravotnictví. S trpkostí jsi mi líčil, jak ubývá dětské zdravotní prevence, mizí kontrolní instance a místo nich stále více nastupuje samovláda komerce a modloslužba kariéry. Asi jsi věděl, o čem mluvíš, a žes nemaloval čerta na zeď, se mělo na tvém vlastním těle tragicky potvrdit. Je tomu přesně rok, co sis v posledních dnech exercicií na Hrádku stěžoval na bolesti v břiše. S vypětím sil jsi dojel domů a šel do svého vlastního špitálu, tentokráte jako pacient. Co začalo rutinní laparoskopií žlučníku, se vlivem lidského selhání tvých vlastních kolegů proměnilo v třítýdenní kalvárii, která vyvrcholila sepsí břišní dutiny a skončila tvou smrtí a následným pohřbem 23. září 2009 v křižovnickém klášteře na Hradišti ve Znojmě. Ležíš tam na malebném hřbitově nad městem v hrobě od hřbitovní kaple vlevo s nápisem MUDr. Josef Široký (3. 11. 1953 – 17. 9. 2009).

Že ti dnes píši, drahý Josefe, je tak trochu k výročí tvé smrti. A není to proto, abych s tebou v duchu oplakával „staré dobré časy“, které dobré nebyly. Dobré ale bylo, co v nich vyrostlo, a co se nesmí vytratit.
K tomu , jak žít v posttotalitní době, nás inspirují liturgická čtení této neděle. Izaiáš (Iz 66,18-21) píše po návratu z babylónského zajetí, kdy navzdory optimistickým očekáváním lid čekaly svízele a těžkosti při obnově země. Prorok v této situaci připomíná, že Boží možnosti jsou nekonečně větší než lidské. A připojuje příslib, že Hospodin udělá znamení, vyšle některé „z těch, kdo se zachrání“ k ostatním národům, „k těm, kteří o mně neslyšeli mluvit a neviděli mou slávu“, aby je pozval – „na mou svatou horu do Jeruzaléma“. Je to pro nás výzva, abychom nenaříkali nad současnými těžkostmi, ale předávali osvědčené hodnoty dál.

Metla komunismu skončila, potíže a těžkosti nikoliv. Vidíme-li to však ve světle Listu Židům (Žid 12.5-7; 11-13), zjeví se pedagogický smysl všeho toho, co Bůh dopouští: trest se promění v povzbuzení, překážky ve výchovu v kázni a ta zase v projev otcovské lásky k nám, jak k jednotlivcům, tak i k národu, který se přetváří v Boží lid. Něco z této naděje problýsklo při návštěvě Benedikta XVI. v naší zemi, která se loni v září vůbec neukázala světu jako ta „nejateističtější na světě“.

Příliš sociologické úvahy a průzkumy veřejného mínění ale Ježíš nemá rád. Když to na něj zkouší s otázkou po většinových či menšinových poměrech těch, kdo se spasí, pokud možno v procentech, Pán klasicky obrátí nezávaznou, zvědavostí vedenou otázku v osobní zavazující apel: „Usilujte, abyste vešli těsnými dveřmi!“ jinak „vy zůstanete venku“ (Lk 13,22-30). Představa, že dveře do nebe jsou ve svobodě samy o sobě širší než za totality, se ukazuje jako klam a mam. Jsou přesně tak těsné a tak široké, jako vždy byly a budou, protože ty dveře jsou Kristus sám, který o sobě říká: „Já jsem cesta, pravda a život…; nikdo nepřichází k Otci než skrze mne“ (Jan 14,6). A vždycky mají formu kříže.

Tys, drahý Josefe, tou úzkou branou Kristova kříže už prošel a dosvědčuješ, že Boží království není ve výprodeji ani dnes. Vejít tam, může stát dokonce víc než tehdy za „totáče“!

Vstupní modlitba 21. neděle říká: Bože, ty vedeš úsilí věřících k společnému cíli; uč nás milovat, co přikazuješ, a toužit po tom, co slibuješ, aby uprostřed proměn tohoto světa naše srdce pevně přilnulo k tomu, v čem je pravá radost. Skrze Krista, našeho Pána.

Richard Čemus

Zobrazeno 1130×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio