Po náročném dni jsem si večer kolem 22. hodiny otevřela notebook, abych si skrze něj našla nějakou meditaci, naladím TV NOE - a jsem najednou v Římě uprostřed náměstí sv. Petra a Pavla - kde se koná vigilie se sv. otcem a 15 000kněžími... sv. otec právě odpovídá spatra na dotazy kněží ... Jsem vtažena do nádherné atmosféry, potěšující duši... Vydržela jsem do konce přímého přenosu jako "u vytržení". Papežovy odpovědi jsou plné moudrosti a světla Ducha sv., např. ke kněžskému celibátu měl papež v odpovědi i nový vysvětlující pohled k současné situaci. Po několika dnech nacházím přepisy těchto otázek a odpovědí na Radiu Vaticana:
Otázku na toto téma pokládal kněz pocházející ze Slovenska:
Svatý otče, jsem Karol Mikloško, kněz pocházející z Evropy, přesněji ze Slovenska, a jsem misionářem v Rusku. Když sloužím mši svatou, nacházím sebe samého a chápu svou identitu, kořen a energii své služby. Oběť kříže mi odhaluje Dobrého Pastýře, který dává všechno za svoje stádce, za každou ovci, a když říkám: „Toto je moje tělo, toto je moje krev“ daná a prolitá jako oběť za vás, pak chápu krásu celibátu i poslušnosti, kterou jsem svobodně slíbil při svěcení. Navzdory přirozeným těžkostem, mi celibát při pohledu na Krista připadá jako samozřejmost, a už mne unavuje neustále číst světské kritiky tohoto daru. Prosíme vás, Svatý otče, abyste nám přiblížil hloubku a autentický smysl církevního celibátu.
Benedikt XVI.:
„Děkuji za obě části vaší otázky. První z nich se týká trvalého a vitálního základu našeho celibátu; druhá se týká těžkostí, s nimiž se střetáváme v naší době.
Důležitá je ta první část, že totiž středem našeho života skutečně musí být každodenní slavení posvátné eucharistie. A zde mají ústřední význam slova proměnění: „Toto je moje tělo, toto je má krev“. Pronášíme je „in persona Christi“. Kristus nám dovoluje užívat Jeho „já“, mluvíme v Kristově „já“. Kristus nás „táhne do sebe“ a dovoluje nám sjednotit se, sjednocuje nás s Jeho „já“. Tímto úkonem, tímto faktem, že nás „táhne“ do sebe takovým způsobem, že se naše „já“ a Jeho „já“ stávají jedno, realizuje se stálost a jedinečnost Jeho kněžství. On je tak skutečně jediným knězem. A přesto je mocně přítomen ve světě, protože nás „táhne“ do sebe a tak zpřítomňuje svoje kněžské poslání. To znamená, že jsme „taženi“ do Boha, Krista. A toto sjednocení s Jeho „já“ se uskutečňuje ve slovech proměnění.
Také ve slovech „já tě rozhřešuji“ existuje Kristovo, Boží „já“, které odpouští hříchy, protože nikdo z nás by nemohl odpouštět hříchy. Toto sjednocení Jeho „já“ s tím naším v sobě zahrnuje, že jsme „taženi“ také do Jeho reality vzkříšení a jdeme vstříc plnému životu vzkříšení, o němž Ježíš mluví k saduceům u Matouše ve 22. kapitole. Je to „nový“ život, ve kterém už jsme mimo manželství (srov. Mt 22,23-32). Důležité je, abychom se stále znovu nechávali pronikat tímto ztotožněním Kristova „já“ s naším „já“, tímto „tažením mimo“, tedy do světa vzkříšení.
V tomto smyslu je celibát anticipací. Transcendujeme tento čas a jdeme kupředu a tak „táhneme“ sami sebe a naši dobu vstříc světu vzkříšení, vstříc novosti Krista, vstříc novému a pravému životu. Celibát je anticipací, která je umožněna milostí Pána, který nás „táhne“ k sobě do světa vzkříšení; stále znovu nás zve, abychom transcendovali sami sebe i tuto přítomnost vstříc pravé přítomnosti budoucna, jež se stává přítomností dnes.
Zde se nacházíme ve velmi důležitém bodě. Velkým problémem křesťanství v dnešním světě je to, že už se nemyslí na budoucnost Boha. Zdá se, že přítomnost tohoto světa postačuje. Chceme mít pouze tento svět, žít pouze v tomto světě. Zavíráme tak brány pro opravdovou velikost svojí existence. Smysl celibátu jako anticipace budoucnosti spočívá právě v otevírání těchto bran, zvětšování tohoto světa, ukazování reality budoucnosti, kterou my už žijeme jako přítomnost. A tedy žít ve svědectví víry: věříme skutečně, že Bůh je, že Bůh patří do mého života, že mohu zakládat svůj život na Kristu, na budoucím životě.
Známe světské kritiky, o kterých jste mluvil. Je pravdou, že pro agnostický svět, tedy svět, do kterého Bůh nepatří, je celibát velkým pohoršením, protože ukazuje právě na to, že Bůh je chápán a prožíván jako realita. Eschatologickým životem celibátu vstupuje do reality naší doby budoucí svět Boha. A to by mělo zmizet!
V jistém smyslu může tato neustávající kritika celibátu překvapovat v době, kdy je stále více v módě neuzavírat sňatek. Avšak toto neuzavírání sňatku je něčím naprosto a zásadně jiným než celibát, protože se zakládá na vůli žít jen sami pro sebe, nepřijímat žádný definitivní závazek, mít v životě neustále plnou autonomii, v každé chvíli se rozhodovat, jak a co si od života vzít; je to odmítnutí závazku, odmítání definitivnosti a žádost vlastnit život jenom pro sebe.
Avšak celibát je pravým opakem. Znamená přitakat definitivně, nechat se Bohem vzít za ruku, odevzdat se do rukou Páně, do Jeho „já“. Je to tedy akt věrnosti a důvěry, úkon, který je také předpokladem věrnosti manželství; je to pravý opak onoho odmítnutí, oné autonomie, která se nechce zavazovat, která nechce vstoupit do vztahu. Právě definitivní „ano“ potvrzuje definitivnost souhlasu manželství. A manželství je biblická forma, přirozená forma bytí muže a ženy, základ velké křesťanské kultury, velkých kultur světa. Kdyby mělo zmizet, byl by zničen kořen naší kultury.
Celibát proto potvrzuje onen souhlas manželství tím, že přitakává budoucímu světu. Takto tedy chceme jít kupředu a zpřítomňovat toto pohoršení víry, která vkládá veškerou existenci v Boha. Víme, že vedle tohoto velkého pohoršení, které svět nechce vidět, jsou také druhotná pohoršení našich nedostatků, našich hříchů, které zatemňují to pravé a velké pohoršení, a sugerují: „Vždyť oni ve skutečnosti nezakládají svůj život na Bohu“. Existuje však mnoho věrnosti! Celibát, a právě jeho kritiky to dokazují, je velkým znamením víry, přítomnosti Boha ve světě. Prosme Pána, aby nám pomohl osvobodit se od oněch druhotných pohoršení a aby zpřítomnil ono velké pohoršení naší víry: důvěru, moc našeho života založeného na Bohu, na Ježíši Kristu.“
O. Mathias Agnero z afrického státu Pobřeží slonoviny se zeptal:
„Vy jste papežem-teologem, zatímco my, čteme nanejvýš nějakou tu učebnici teologie. Máme dojem, že došlo k určitému rozkolu mezi teologií a věroukou a ještě více mezi teologií a spiritualitou. Je zapotřebí, aby studium nebylo jenom akademické, ale živilo také naši spiritualitu. Tuto potřebu cítíme také přímo v kněžské službě. Někdy se zdá, že teologie nemá ve svém středu Boha, Ježíše Krista, ale jakási gusta a rozšířené tendence, takže šíří spíše subjektivní názory a rovněž tak do církve proniká nekatolické myšlení. Jak se neztratit v našem životě, v naší službě, když je víra posuzována tímto světem a nikoli naopak? To nás poněkud zneklidňuje…“
Benedikt XVI. odpověděl:
„Dotýkáte se velmi obtížného a bolestného problému. Skutečně existuje teologie, která chce být především akademická a vypadat vědecky. Přitom však opomíjí živoucí realitu: přítomnost Boha, Jeho přítomnost mezi námi, Jeho slova k dnešku, která nejsou jen věcí minulosti.
Již sv. Bonaventura ve své době rozlišoval dvě formy teologie. Říkal: “Existuje teologie, která vychází z arogance rozumu, jenž se chce všeho zmocnit. Boha převádí z podmětu na předmět, který studujeme, zatímco by měl být podmětem, který nás oslovuje a vede.”
Tato znetvořená teologie se skutečně vyskytuje; je to arogance rozumu, neživí víru a zatemňuje přítomnost Boha ve světě. Potom je tu však teologie, která chce z lásky více poznat milovaného, je podněcována a vedena láskou. To je pravá teologie, protože vychází z lásky k Bohu, ke Kristu; chce vstoupit hlouběji do společenství s Kristem.
Pokušení dneška jsou skutečně obrovská. Především bývá vnucován určitý druh moderní vize světa (Bultmann, "modernes Weltbild"), která se stává posledním kritériem. Co není podle této moderní vize světa možné, nikdy se prý nestalo... A tak je podle tohoto kritéria všechno tak, jako to bylo vždycky. Všechny historické události jsou jakoby téhož druhu, a novost evangelia je předem vylučována. Je vyloučen zásah Boha: opravdová novost, která je radostí naší víry. Co dělat?
Řekl bych nejprve teologům: buďte odvážní. A chtěl bych také poděkovat mnoha teologům, kteří odvádějí dobrou práci. Existuje znetvořená teologie, to víme, ale ve všech částech světa je také mnoho teologů, kteří opravdu žijí z Božího Slova, živí se meditací, žijí vírou církve a chtějí napomáhat tomu, aby víra byla přítomna v našem dnešku. Těmto teologům bych chtěl upřímně poděkovat.
Všem teologům bych rád řekl: Nemějte strach z tohoto přeludu vědeckosti!” Sleduji teologii od roku 1946, kdy jsem ji začal studovat a viděl jsem tedy tři generace teologů. Mohu říci, že hypotézy, které byly v oné době a potom v 60. a 80. letech nejnovější a absolutně vědecké, téměř absolutně dogmatické, mezitím zestárly a dnes už neplatí! Mnohé z nich dnes vypadají skoro směšně… (potlesk).
Je proto třeba mít odvahu odporovat zdánlivé vědeckosti, nepodřizovat se všem momentálním hypotézám, ale vycházet při přemýšlení z víry církve, která je přítomna ve všech dobách a otevírá nám přístup k pravdě. Je tu například pozitivistický rozum, který vylučuje trascendenci jako nepřístupnou. To však není pravý rozum! Tento slabý rozum, který prezentuje pouze experimentální věci, je ve skutečnosti rozumem nepostačujícím. My teologové musíme používat rozum v plné šíři, ve které se Bůh projevuje a která je otevřena pro velikost Boha. Musíme mít odvahu překročit pozitivizmus až k novému experimentu, který Bůh koná s námi a my s Bohem. To mi připadá velmi důležité. Mít tedy odvahu pro velikost a šíři rozumu, mít pokoru nepodřizovat se všem momentálním hypotézám, žít velikost víry církve všech dob... neexistuje žádná většina převažující nad většinou svatých: pravou většinou jsou v církvi svatí a podle svatých se musíme orientovat… (potlesk)
Totéž bych dále řekl seminaristům a kněžím: nezapomeňte na to, že Písmo svaté není izolovanou knihou; žije v živém společenství církve, jež je v průběhu staletí stále tímtéž podmětem, který zaručuje přítomnost Božího Slova. Pán nám daroval církev jako živý podmět spolu s její strukturou biskupů, kteří mají společenství s papežem. A tato velká realita biskupů světa ve společenství s papežem je trvalou zárukou svědectví pravdy. Důvěřujme tomuto nepřetržitému magisteriu společenství biskupů s papežem, které reprezentuje přítomnost Slova. Důvěřujme v život církve a buďme také kritičtí.
Teologická formace, - a to bych chtěl zdůraznit seminaristům – je velmi důležitá. V naší době musíme znát dobře Písmo svaté, také kvůli útokům sekt. Musíme být skutečnými přáteli Slova, musíme také znát myšlenkové proudy naší doby, abychom mohli rozumně odpovídat a – jak říká sv. Petr – podávat „důvody naděje“. Formace je velmi důležitá. Musíme být také kritičtí a kritérium víry je kritériem, jímž měříme také teology a teologie. Papež Jan Pavel II. nám daroval absolutně jisté kritérium v Katechismu katolické církve. Tady vidíme, kam spěje teologie přijatelná či nepřijatelná. Doporučuji proto četbu a studium tohoto textu. Tak budeme moci jít kupředu. S touto teologií, jež je v pozitivním smyslu kritická; kritická k módním tendencím a otevřená k opravdové novosti, k nevyčerpatelné hloubce Božího Slova, jež se jeví nově ve všech dobách, včetně té naší.“
Řekl Benedikt XVI. ve své improvizované odpovědi na otázky z řad kněží na náměstí sv. Petra na závěr Kněžského roku.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.