Oslavení Krista začalo Jeho utrpením

3. 5. 2010 8:57
Rubrika: homilie | Štítky: zdroj: RaVat

Homilie Benedikta XVI., nám. sv. Karla v Turíně, 2. 5. 2010

Drazí bratři a sestry,
Těší mne, že mohu spolu s vámi v tento sváteční den slavit eucharistii. Zdravím každého z přítomných, zejména pastýře vaší arcidiecéze kard. Severina Poletto, kterému děkuji za vřelá slova na uvítanou. Zdravím také přítomné arcibiskupy a biskupy, kněze, řeholníky a řeholnice, představitele církevních sdružení a hnutí. S úctou se obracím na primátora města, doktoru Sergio Chiamparino, kterému děkuji za jeho slova, představitele vlády, občanské a vojenské představitele a zvláště děkuji všem, kteří velkoryse spolupracovali na přípravě a uskutečnění této mojí pastorační návštěvy. Pamatuji také na ty, kteří nemohou být přítomni, zejména na nemocné a osamocené lidi a ty, kteří ocitli v těžkostech. Poroučím Pánu město Turín a všechny jeho obyvatele touto eucharistií, která nás každou neděli zve ke společné účasti na dvojí hostině Slova pravdy a Chleba věčného života.

Prožíváme velikonoční dobu, která je dobou Ježíšova oslavení. Evangelium, které jsme před chvílí slyšeli, nám připomíná, že toto oslavení bylo uskutečněno utrpením. Ve velikonočním mystériu jsou utrpení a oslavení úzce spjaty, vytvářejí nerozlučnou jednotu. Ježíš praví: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm.“ (Jan 13,31) a říká to, když Jidáš vychází z večeřadla, aby uskutečnil plán své zrady, která povede k mistrově smrti. Právě v té chvíli začíná Ježíšovo oslavení. Evangelista Jan to dává jasně na srozuměnou; neříká totiž, že Ježíš byl oslaven po umučení skrze vzkříšení, nýbrž ukazuje, že jeho oslavení začalo právě utrpením. V něm Ježíš ukazuje svou slávu, jež je slávou lásky, která se cele dává. On miloval Otce tím, že plnil jeho vůli až do konce dokonalým darováním; miloval lidství tím, že za nás dal svůj život. Tak je už ve svém utrpení oslaven a Bůh je oslaven v něm. Umučení je však jenom začátek. Proto Ježíš hovoří o svém oslavení v budoucím čase (srov. Jan 13,32). Potom Pán ve chvíli, kdy oznamuje svůj odchod z tohoto světa (v.33), téměř jako závěť dává svým učedníkům nové přikázání, aby jeho přítomnost pokračovala novým způsobem: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“ (v.34). Pokud se máme vzájemně rádi, potom je Ježíš mezi námi nadále přítomen, a je oslaven ve světě.

Ježíš mluví o „novém přikázání“. V čem je však jeho novost? Už ve Starém zákoně Bůh dal přikázání lásky. Nyní se však toto přikázání stalo novým, neboť Ježíš k němu přidává něco velmi důležitého: „Jako jsem já miloval vás, milujte se navzájem“. Nové je právě ono „milovat jako Ježíš miloval“. Všechnu naši lásku předchází jeho láska, která se k té naší vztahuje, vstupuje do ní a realizuje se v ní. Starý zákon nepředložil žádný model lásky, formuloval pouze příkaz lásky. Ježíš však dal sám sebe za vzor a pramen lásky. Jde o lásku bezmeznou, univerzální, schopnou přeměnit i všechny negativní okolnosti a všechny překážky na příležitosti k růstu v lásce. Ve svatých tohoto města vidíme realizaci této lásky, která vždy pramení v té Ježíšově lásce.

Církev, jež je v Turínu, má staletou bohatou tradici svatosti velkorysé služby bratřím – jak zmínil kardinál arcibiskup a pan primátor – díky horlivým kněžím, řeholníkům a řeholnicím činného i kontemplativního života a věřícím laikům. Ježíšovým slovům se tak dostává zvláštní ozvěny v této velkorysé a činné církvi Turína, počínaje jejími kněžími. Darem nového přikázání po nás Ježíš žádá, abychom žili jeho vlastní lásku a z jeho vlastní lásky, která je opravdu věrohodným, výmluvným a účinným znamením hlásání Božího království ve světě. Samozřejmě, že co do svých sil jsme slabí a omezení. Stále je v nás odpor proti lásce a v našem životě jsou mnohé obtíže, které vyvolávají rozdělení, zášť a nevraživost. Avšak Pán nám slíbil, že je v našem životě přítomen, uschopnil nás k této velkorysé a naprosté lásce, která dovede překonávat všechny překážky, včetně těch, které jsou v našich srdcích. Jsme-li sjednoceni v Kristu, můžeme opravdu tímto způsobem milovat. Mít rádi druhé jako je měl rád Ježíš, je možné jen tou silou, která je nám udělována ve vztahu k Němu, zejména v eucharistii, v níž se zpřítomňuje reálně jeho Oběť lásky, která rodí lásku. To je ve světě ta pravá novost a moc ustavičného oslavování Boha, který je oslaven pokračováním Ježíšovy lásky v naší lásce.

Chtěl bych proto říci pár slov povzbuzení zejména kněžím a jáhnům této církve, kteří se velkoryse věnují pastorační práci, jakož i řeholníkům a řeholnicím. Být dělníky na Pánově vinici může někdy být vyčerpávající, závazky se množí, požadavků je mnoho, problémy nechybějí: v modlitbě denně čerpejte ze vztahu lásky k Bohu sílu nést prorockou zvěst spásy; znovu soustřeďte svůj život na podstatu evangelia; pěstujte reálnou dimenzi společenství a bratrství v rámci presbyterátu, svých komunit, ve vztazích s Božím lidem; dosvědčujte ve své službě moc lásky, která přichází shůry, od Pána přítomného mezi námi.

První čtení, které jsme slyšeli, nám zvláštním způsobem prezentuje Ježíšovo oslavení, totiž apoštolát a jeho plody. Pavel a Barnabáš se na závěr své první apoštolské cesty vracejí do měst, která již navštívili a znovu povzbuzují učedníky, vybízejí, aby byli pevní ve víře, protože, jak sami říkají, „do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme“ (Sk 14,22). Křesťanský život, drazí bratři a sestry, není snadný; vím, že ani v Turíně nechybějí těžkosti, problémy, starosti: myslím zejména na ty, kteří prožívají svůj život v citelném nouzi následkem nedostatku práce, nejistoty do budoucna, fyzického i morálního utrpení; myslím na rodiny, na mládež, na staré lidi, kteří často žijí osamoceni, na lidi z okraje společnosti, na imigranty. Ano, život nutí k vyrovnání se s mnoha těžkostmi, mnoha problémy, ale je to právě jistota, které se nám dostává z víry, jistota, že nejsme sami, že Bůh miluje každého bez rozdílu a je nablízku každému svou láskou, která umožňuje řešit, žít a překonávat únavu každodenních problémů. Byla to univerzální láska vzkříšeného Krista, která přiměla apoštoly, aby vyšli ze sebe samých, šířili Boží slovo a vydali se bezvýhradně druhým s odvahou, radostí a klidem. Vzkříšený má moc lásky, která překonává každé omezení, nezastavuje se před žádnou překážkou. Křesťanské společenství, zejména v těch pastoračně nejvypjatějších situacích musí být konkrétním nástrojem této lásky Boží.

Vybízím rodiny, aby žili křesťanskou dimenzi lásky v jednoduchých každodenních skutcích, v rodinných vztazích a překonávali rozdělení a nedorozumění pěstováním víry, která upevňuje společenství. Také v rozmanitém a bohatém světě univerzit a kultury ať nechybí svědectví lásky, o níž mluví dnešní evangelium, ve schopnosti pozorného naslouchání a pokorného dialogu při hledání Pravdy v jistotě, že sama Pravda nám vychází vstříc a uchvacuje nás. Rád bych také povzbudil často namáhavé úsilí těch, kdo jsou povoláni spravovat věci veřejné: spolupráce na hledání společného dobra a snaha neustále město zlidšťovat a činit obyvatelným je znamením toho, že křesťanské pojetí člověka není nikdy proti jeho svobodě, nýbrž je ku prospěchu větší plnosti, která se uskuteční jedině v „civilizaci lásky“. Všem, zejména mladým chci říci, aby nikdy neztráceli naději, která přichází od Zmrtvýchvstalého Krista, z vítězství Boha nad hříchem, nenávistí a smrtí.

Druhé dnešní čtení nám podává závěrečné dějství Ježíšova Vzkříšení: nový Jeruzalém, svaté město, které sestupuje od Boha, vystrojené jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha (srov. Zj 21,2). Ten který byl ukřižován, který sdílel naše utrpení, jak nám výmluvně připomíná posvátné plátno, je tím, který vstal z mrtvých a chce nás všechny sjednotit ve své lásce. Jde o nádhernou, silnou a pevnou naději, protože, jak praví kniha Zjevení: „Bůh jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo“ (21,4). Neříká snad posvátné Turínské plátno totéž? V něm své útrapy vidíme jako v zrcadle Kristova utrpení: „Passio Christi. Passio hominis“. Právě proto je znamením naděje: Kristus se střetl s křížem, aby učinil přítrž zlu, aby nám umožnil vytušit, že jeho Pascha je předzvěstí oné chvíle, kdy také nám bude každá slza setřena z očí a nebude už smrt, ani zármutek, ani nářek, ani bolest.

Úryvek z Apokalypsy končí tvrzením: „Ten, který seděl na trůně, řekl: Hle – všechno tvořím nové“ (Zj 21,5). První absolutně novou věcí, kterou Bůh uskutečnil, je Ježíšovo vzkříšení, jeho nebeské oslavení. To je počátkem celé řady „nových věcí“, kterých se účastníme také my. „Věci nové“ – to je svět plný radosti, ve kterém již nejsou utrpení a útisk, již není zášť a nenávist, nýbrž jedině láska, která vychází od Boha a proměňuje všechno.
Drahá církvi, která jsi v Turíně, přišel jsem mezi vás, abych vás utvrdil ve víře. Rád bych vás mocně a srdečně povzbudil, abyste zůstali věrní víře, kterou jste přijali a která dává životu smysl a sílu milovat, abyste nikdy neztráceli světlo naděje ve vzkříšeném Kristu, který je schopen proměnit realitu a všechno učinit novým, abyste ve městě, ve čtvrtích, ve společenstvích, v rodinách, žili jednoduše a konkrétně lásku Boží: „Jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy.“
Amen

Přeložil Milan Glaser

Zobrazeno 756×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio