Urbi et orbi

25. 12. 2009 Polední promluva Petrova nástupce spolu se slavnostním požehnáním Kristova náměstka Urbi et Orbi, tedy městu a světu, patří k dlouholeté tradici slavení nejvýznamnějších církevních svátků v Římě. Symbolickým znamením otevřenosti církve všem národům světa jsou také vánoční blahopřání, která papež pronáší v různých světových řečech. Vánoční poselství pronesl Benedikt XVI. za přítomnosti přibližně 60 tisíc lidí.

Drazí bratři a sestry z Říma a celého světa,
a vy všichni, muži i ženy, v nichž má Pán zalíbení!
Dnes nad námi vzešlo světlo,
protože se nám narodil Kristus Pán.
Liturgie jitřní mše nám připomněla, že noc už přešla a nadešel den; zazářilo nad námi světlo, které vychází z Betlémské jeskyně.

Bible a liturgie, k nám však nemluví o přirozeném světle, ale o jiném, zvláštním světle, které je do určité míry zaměřeno a orientováno na „nás“, k „nám“, pro které se Betlémské dítě „narodilo“. Tímto „my“ je církev, velká univerzální rodina věřících v Krista, kteří s nadějí očekávali nové narození Spasitele a dnes v tajemství slaví trvalou aktualitu této události.

Na začátku okolo Betlémských jesliček bylo ono „my“ očím lidí téměř neviditelné. Evangelium svatého Lukáše referuje, že zahrnovalo kromě Marie a Josefa, několik pokorných pastýřů, kteří přišli do jeskyně na pokyn andělů. Světlo prvních Vánoc bylo jako oheň rozžatý v noci. Všude kolem byla tma, zatímco v jeskyni zářilo pravé světlo, „které osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9). A přece se všechno děje v jednoduchosti a ve skrytu, stylem, kterým Bůh jedná v průběhu celých dějin spásy. Bůh rád zapaluje ohraničená světla, aby pak osvítil široký prostor. Pravda a Láska, jež jsou jejich obsahem, vzplanou tam, kde jsou přijaty, a šíří se pak v soustředných kruzích jakoby dotykem v srdcích a v myslích těch, kteří se svobodně otevírají jejich záři a sami se stávají zdroji světla. To jsou dějiny církve, která začíná svou cestu v ubohé Betlémské jeskyni a během staletí se stává lidem a zdrojem světla pro lidstvo. I dnes, prostřednictvím těch, kteří vychází vstříc Dítěti, Bůh stále zapaluje plameny uprostřed noci světa a svolává lidi, aby v Ježíši uznali „znamení“ jeho spásné a osvobozující přítomnosti, a tak se šířilo ono „my“ věřících v Krista na celé lidstvo.

Kdekoli je nějaké „my“, které přijímá lásku Boží, tam září světlo Kristovo, i v těch nejobtížnějších situacích. Církev jako Panna Maria, nabízí světu Ježíše, Syna, jehož Ona sama obdržela darem a který svobodně přišel osvobodit člověka z hříchu. Církev - stejně jako Maria - nemá strach, protože její silou je Dítě. Nenechává si jej však pro sebe: nabízí jej všem, kteří ho hledají s upřímným srdcem, pokorným na zemi a sklíčeným, obětem násilí, těm, kteří touží po dobru míru. Lidské rodině hluboce poznamenané vážnou ekonomickou, ale ještě předtím morální krizí, a bolestnými ranami válek a konfliktů, církev podává stylem sdílení a věrnosti člověku slova pastýřů: „Pojďme do Betléma“ (Lk 2,15), tam nalezneme naši naději.

„My“ církve žije tam, kde se narodil Ježíš, ve Svaté zemi, a vyzývá její obyvatele, aby opustili každou logiku násilí a pomsty a vydali se s novou velkodušností a rozhodností na cestu pokojného soužití. „My“ církve je přítomno v dalších zemích Blízkého Východu. Jak nepomyslet na trýznivou situaci Iráku a onoho malého stádečka křesťanů, které žije v tomto regionu? Nezřídka trpí násilím a nespravedlnostmi, ale stále se snaží přispívat k vytváření civilizovaného soužití, které se příčí logice konfliktů a odmítání bližních. „My“ církve působí na Srí Lance, na korejském poloostrově a na Filipínách, jakož i v dalších asijských zemích jako kvas smíření a pokoje. Na africkém kontinentu nepřestává pozvedat hlas k Bohu s prosbou o konec utrpení v Demokratické republice Kongo, vybízí občany Guineje a Nigérie k respektování práv každého člověka a k dialogu; v Madagaskaru prosí o překonání vnitřního rozdělení a o vzájemné přijetí; a všem připomíná, že jsou povoláni k naději, navzdory dramatům, zkouškám a těžkostem, které je nadále sužují. V Evropě a v severní Americe se „my“ církve snaží překonat egoistickou a technicistní mentalitu, prosazovat společné dobro a respektovat ty nejslabší osoby, počínaje nenarozenými. V Hondurasu pomáhá v obnově institucí; v celé Latinské Americe je „my“ církve faktorem identity, plností pravdy a lásky, kterou žádná ideologie nemůže nahradit, je výzvou k respektování nezcizitelných práv každého člověka a jeho integrálního rozvoje, zvěstí spravedlnosti a bratrství, zdrojem jednoty.

Církev, věrna mandátu svého Zakladatele, je solidární s těmi, kteří jsou postiženi přírodními katastrofami a chudobou a to i v blahobytných společnostech. Tváří v tvář exodu těch, kteří opouštějí svou rodnou zem a jsou hnáni hladem, netolerancí nebo zhoršováním životního prostředí je církev přítomna a volá k pohostinnosti. Jedním slovem církev zvěstuje všude Kristovo evangelium, navzdory pronásledováním, diskriminacím, útokům a lhostejnosti, někdy i zášti, které jí, naopak, dokonce umožňují sdílet osud jejího Mistra a Pána.

Drazí bratři a sestry, jak velký je to dar, patřit do společenství, které je pro všechny! Je to společenství Nejsvětější Trojice, z jejíhož srdce sestoupil na svět Emmanuel, Ježíš, Bůh-s-námi. Jako Betlémští pastýři – naplněni úžasem – rozjímejme toto tajemství lásky a světla! Šťastné Vánoce vám všem!

Přeložil Milan Glaser