vzpomínka na zemřelé

Jak prožívat vzpomínku na zemřelé „autenticky v křesťanském duchu“, tedy ve světle velikonočního tajemství.

Benedikt XVI. hovořil o památce všech věrných zemřelých: „Již apoštol Pavel, když psal prvotním komunitám, vybízel věřící, „aby netruchlili tak jako ostatní, kdo nemají naději“. „Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých - píše – věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli (1 Sol 4,13-14). Také dnes je nezbytné evangelizovat skutečnost smrti a života věčného, skutečnosti obzvláště vystavené pověrám a synkretismům, aby křesťanská pravda nebyla zaměňována za mytologie nejrůznějších druhů.“ (Angelus, 2.11.2008)

Moderní člověk si totiž nezřídka odmítá připouštět samotnou myšlenku na smrt:

„Očekává ještě moderní člověk věčný život anebo má za to, že patří mezi již překonané mytologie? V této době jsme mnohem více než v minulosti natolik pohlcováni pozemskými záležitostmi, že je někdy nesnadné myslet na Boha jako na hlavního aktéra dějin i samotného našeho života.“ (Generální audience 2.11.2005 Benedikt XVI.)

Bůh však přece existuje, i když v něho nevěříme, a s Ním a v Něm i onen svět.

Církev proto vybízí věřící, aby svým blízkým zesnulým nabízeli účast na mši, modlitbu, odpustky a svá každodenní strádání i námahy, aby se mohli „zcela očištěni“ účastnit života věčného.

Co je však život věčný?

„Věčný život pro nás křesťany neoznačuje pouze život, který trvá bez konce, nýbrž novou kvalitu existence, plně ponořené do lásky Boha, který osvobozuje od zla a od smrti a staví nás do společenství se všemi bratry a sestrami, kteří se podílejí na téže Lásce.“ (Angelus, 1.11.2006)

Tváří v tvář smrti zní:

„Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou“, říká nám Pán; má ruka tě podpírá. Ať už bys padl kdekoli, padneš do mých rukou a budu přítomen i v branách smrti. Tam, kde tě nikdo nemůže doprovodit a kam si nemůžeš nic vzít, čekám tě já, abych ti proměnil temnoty ve světlo. Křesťanská naděje však není nikdy jenom individuální; je vždycky také nadějí pro druhé. Naše životy jsou hluboce vzájemně propojeny, a dobro i zlo, které konáme, dotýká se vždycky také druhých. Modlitba duše putující světem tak může pomoci duši, která se po smrti očišťuje. Proto nás dnes církev zve k modlitbám za naše drahé zemřelé a k návštěvě jejich hrobů na hřbitovech.“ (Angelus 2.11.2008)

Představitel bratrstva, které se v Římě věnuje vztahu k zesnulým, Don Antonio Interguglielmi, Vatikánskému rozhlasu vyprávěl o tom, jaký smysl má vzpomínka na zesnulé:

„Musí nás především vést k tomu, žít každodenní život s velkou nadějí a vědět přitom, že naše putování časem není stárnutí, není to postupné ubývání zdraví, nýbrž přibližování se k plnosti, k Pánu, který nás očekává. Musíme objevovat každým dnem a stále více blízkost Ježíše Krista, jemuž jsou právě zesnulí nejblíže. A patří-li již naši blízcí mezi zesnulé, naše touha po setkání s Pánem sílí. Každý den se potýkáme s těžkostmi, omezeními, obavami a problémy, přičemž v sobě nosíme tuto touhu po plnosti. Touha bude naplněna až v setkání s Pánem, ale lze ji tímto způsobem zakoušet.“

Vzpomínka na zesnulé však vzbuzuje spíše smutek, nostalgii. Jak prožívat tuto vzpomínku křesťansky?

„Lidsky prožíváme vždycky bolest, protože jsme zbaveni blízkosti našich drahých, s nimiž jsme sdíleli mnohé; zakoušeli jsme radost a nyní jsme odloučeni. Už je nevidíme. Existuje však ona nevyslovitelná blízkost, ba dokonce možnost být jim nablízku ještě více. To se uskutečňuje ve svátostech, zejména při mši svaté. Zde můžeme vstoupit do společenství, i když postrádáme onu pozemskou, viditelnou blízkost. Jsou vedle nás, protože jsou v Pánu, a vlastně nám právě proto jakoby pomáhají být skrze eucharistii nablízku Pánu, našemu jedinému Spasiteli.“

Říká na Don Antonio Interguglielmi.

Benedikt XVI. se ve své homilii dotknul všech liturgických čtení a v souvislosti s dočasným odloučením, které způsobuje smrt mezi lidmi, řekl s odkazem na knihu Moudrosti, že „oddělení od vlastních drahých je bolestné, událost smrti je zneklidňujícím tajemstvím, ale pro věřící, ať už nastane jakkoliv, je vždy osvěcováno »nadějí nesmrtelnosti«“.

„Drazí bratři a sestry, dobře víme a zakoušíme na naší cestě, že v tomto životě nechybějí těžkosti a problémy, že existují situace utrpení a bolesti, momenty jen obtížně srozumitelné a přijatelné. To všechno dostává hodnotu a význam, pokud je to chápáno v perspektivě věčnosti. Každá zkouška, která je přijímána s vytrvalou trpělivostí a nabídnuta Božímu království, se totiž obrací v náš duchovní prospěch tady na zemi a zejména v životě budoucím, v Nebi. Na tomto světě jsme přechodně, zkoušeni jako zlato v tavícím kelímku, tvrdí Písmo svaté (srov. Mdr 3,6). Tajemně přidruženi ke Kristovu utrpení, můžeme z našeho života učinit dar milý Pánu, dobrovolnou oběť lásky.“

Benedikt XVI. rozvinul liturgické čtení z prvního listu apoštola Petra (1, 3-8) a řekl:

„Před nevyhnutelným rozpadem dějiště tohoto světa – poznamenává sv. Petr – je nám dán příslib »dědictví, které nepomine, dědictví skvělého a trvalého« protože Bůh nás znovu zrodil ve svém velkém milosrdenství »zmrtvýchvstáním Ježíše Krista«. To je důvod, proč máme být »naplněni radostí«, i když jsme stiženi různými bolestmi. Když totiž vytrváme v dobrém, naše víra, očištěna mnohými zkouškami, jednoho dne zazáří v plném lesku a bude nám ke chvále, slávě a cti, až se zjeví Ježíš Kristus. V tom spočívá důvod naší naděje, že nám již zde umožňuje jásat »v nevýslovné a zářivé radosti«, zatímco putujeme k »cíli naší víry«: spáse duší.“

„Co musím dělat, abych dostal věčný život?“
Touto otázkou začal krátký dialog, který jsme vyslechli v dnešním liturgickém čtení z evangelia, mezi osobou, označenou jakou bohatý mladík, a Ježíšem (srov. Mk 10,17-30).
Neznáme mnoho podrobností o této anonymní postavě. Z těch několika obrysů však dovedeme rozpoznat její upřímnou touhu dosáhnout věčného života vedením poctivého a ctnostného pozemského života. Zná totiž přikázání a už od mládí je věrně zachovává. A přece to všechno, ačkoli je to důležité, nestačí - říká Ježíš. Chybí jenom jedno, ale něco podstatného. A poněvadž božský Mistr vidí jeho ochotu, podívá se na něho s láskou a nabízí mu kvalitativní skok, vyzývá ho k hrdinství svatosti, žádá po něm, aby se zřekl všeho a následoval ho: „Prodej všechno, co máš a rozdej chudým.. pak přijď a následuj mě!“ (v. 21).

„Přijď a následuje mě!“ To je křesťanské povolání, které pramení z nabídky Pánovy lásky a které lze uskutečnit pouze odpovědí naší lásky.

Ježíš své učedníky zve k naprostému odevzdání života, bez vypočítavosti a lidských výhod, s bezvýhradnou důvěrou v Boha. Svatí přijímají toto náročné pozvání a vydávají se v pokorné učenlivosti následovat ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista. Jejich dokonalost v logice víry, někdy lidsky nepochopitelná, spočívá v tom, že už nekladou do středu sami sebe, ale rozhodují se jít proti proudu.

/z článků Radia Vaticana/