Věrnost osvobozuje

20. 11. 2009 8:39
Rubrika: homilie | Štítky: zdroj: RaVat

 

Věrnost osvobozuje biskupa i ty, kteří jsou mu svěřeni

Homilie Benedikta XVI. při biskupském svěcení, baz. sv. Petra

 

Drazí bratři a sestry,
Srdečně zdravíme a v radosti se sjednocujeme s těmito našimi spolubratry presbytery, které Pán povolal, aby se stali nástupci apoštolů: Mons. Gabriele Giordano Caccia, Mons. Franco Coppola, Mons. Piero Parolin, Mons. Rafaelo Martinelli a Mons. Giorgio Corbellini. Každému z nich jsem vděčný za věrnou službu, kterou poskytovali svou prací na státním sekretariátu nebo v Kongregaci pro nauku víry či Governatorátu vatikánského městského státu, a jsem si jist, že se stejnou láskou ke Kristu a horlivostí pro duše budou na nových působištích pastorace plnit poslání, které jim bude dnes svěřeno biskupským svěcením. Podle apoštolské tradice je tato svátost udělována vkládáním rukou a modlitbou. Vkládání rukou se koná mlčky. Lidská slova utichají. Duše se mlčením otevírá Bohu, jehož pomyslná ruka spočine na člověku, vezme jej k sobě a zároveň jej zakrývá, aby jej chránila a aby se tak stal zcela vlastnictvím Boha, naprosto mu patřil a přiváděl lidi k Bohu. Avšak jako druhý základní prvek úkonu svěcení pak následuje modlitba. Biskupské svěcení je událostí modlitby. Žádný člověk nemůže učinit druhého knězem či biskupem. Pán samotný, jenž skrze slova modlitby a gesto vkládání rukou přijímá dotyčného muže zcela do svých služeb, jej vtahuje do svého vlastního Kněžství. On sám konsekruje vyvolené. On sám jediný svrchovaný Velekněz, který podal jedinou oběť za nás všechny, mu uděluje účast na svém Kněžství, aby jeho Slovo a jeho dílo byly přítomny v každé době.

Pro toto spojení modlitby a jednání Krista vzhledem k člověku, církev ve své liturgii vyvinula výmluvné znamení. Během modlitby svěcení je nad kandidátem otevřen evangeliář, kniha Božího Slova. Evangelium jej má prostoupit, živé Slovo Boží jej má takříkajíc proniknout. Evangelium vlastně není pouhým slovem – Kristus sám je evangeliem. Tímto slovem má samotný Kristův život proniknout dotyčného muže, takže se cele stává jedno s Ním, a Kristus žije v něm a dává jeho životu formu a obsah. Tímto způsobem se v něm má realizovat to, co dnešní liturgická čtení ukazují jako podstatu Kristova služebného kněžství. Svěcenec musí být naplněn Duchem Božím a žít z Něho. Musí přinášet chudým radostnou zvěst, pravou svobodu a naději, která dává člověku život a uzdravuje ho. On má představovat Kristovo kněžství mezi lidmi, kněžství Melchizedecha, tj. království spravedlnosti a pokoje. Jako 72 učedníků poslaných Pánem, musí být tím, kdo přináší uzdravení, kdo pomáhá uzdravit vnitřní zranění člověka – jeho vzdálení se Bohu. První a podstatné dobro, kterého je člověku zapotřebí je blízkost Boha samého. Království Boží, o kterém se mluví v dnešním úryvku evangelia není něčím, co je „kolem“ Boha, jakýmsi stavem světa: je to zkrátka přítomnost samotného Boha, který je tou pravou uzdravující silou.

Ježíš shrnul všechny tyto rozmanité aspekty svého Kněžství do jediné věty: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mk 10,45). Sloužit a darovat tak sebe sama, být nikoli pro sebe, ale pro druhé, od Boha a k Bohu – to je nejhlubší jádro poslání Ježíše Krista a zároveň pravá podstata jeho Kněžství. Takto učinil z označení „služebník“ svůj nejvznešenější čestný titul. Tím dovršil převrácení hodnot, daroval nový obraz Boha i člověka. Ježíš nepřichází jako jeden z vládců tohoto světa, ale On, který je pravým Vládcem, přichází jako služebník. Jeho Kněžství není nadvláda, nýbrž služba. Je to nové Kněžství Ježíše Krista na způsob Melchizedecha. Svatý Pavel formuloval podstatu apoštolského a služebného kněžství velmi zřetelně. Tváří v tvář svárům, které byly v Korintské církvi mezi různými proudy, vztahujícími se k různým apoštolům, klade otázku: Kdo je vůbec apoštol? Kdo je Apollo? Kdo je Pavel? Jsou to služebníci, každý jak mu to Pán dal (srov. 1 Kor 3,5). „Ať se každý na nás dívá jako na Kristovy služebníky a správce Božích tajemství. A když tedy někdo něco spravuje, požaduje se ovšem od něho, aby na něj bylo spolehnutí.“ (1 Kor 4,1). Sám Ježíš během posledního týdne svého života v Jeruzalémě hovořil ve dvou podobenstvích o služebnících, kterým pán svěřuje svá časná světská dobra, a poukázal na tři charakteristiky správné služby, v nichž je konkretizován obraz služebného kněžství. Pohlédněme ještě krátce na tyto charakteristiky, abychom rozjímali očima samotného Ježíše o poslání, které jste vy, drazí přátelé, povoláni nyní přijmout.

První charakteristika, kterou Pán požaduje na služebníkovi, je věrnost. Bylo mu svěřeno velké dobro, které mu nepatří. Církev není naší církví, ale Jeho církví, církví Boží. Služebník musí dbát na to, jak spravuje dobro, které mu bylo svěřeno. Nevážeme lidi k sobě, nehledáme moc, prestiž, vážnost pro sebe. Vedeme lidi k Ježíši Kristu a tak k živému Bohu. Takto je uvádíme do pravdy a svobody, která z pravdy vyplývá. Věrnost je altruismem, a právě proto je osvobozující i pro samotného služebníka, i pro ty, kteří jsou mu svěřeni. Víme, jak občanská společnost a nezřídka také církev strádá tím, že mnozí z těch, kterým byla svěřena odpovědnost, pracují sami pro sebe a ne pro společenství. Pán několika tahy načrtává obraz špatného služebníka, který začne hodovat a tlouci své poddané a zrazuje tak podstatu svého poslání. Slovo, označující „věrnost“, v řečtině souvisí se slovem „víra“. Věrnost služebníka Ježíše Krista spočívá právě v tom, že se nesnaží přizpůsobovat víru dobovým módám. Jenom Kristus má slova věčného života a tato slova musíme lidem přinášet. Ona jsou tím nejcennějším dobrem, které nám bylo svěřeno. Takováto věrnost v sobě nemá nic statického či sterilního, je kreativní. Pán vyčítá služebníkovi, že ukryl pod zem svěřené dobro, aby se vyhnul riziku. Touto zdánlivou věrností služebník ve skutečnosti pánovo dobro odložil stranou, aby se mohl věnovat výlučně svým vlastním záležitostem. Věrnost není strach, nýbrž je inspirována láskou a jejím dynamismem. Pán chválí služebníka, který z jeho dober vytěžil zisk. Víra si žádá, aby byla předávána. Nebyla nám udělena jen pro nás samotné, pro osobní spásu naší duše, nýbrž pro druhé, pro tento svět a pro naši dobu. Musíme ji zasadit do tohoto světa, aby se v něm stala živou silou; aby v něm zesílila přítomnost Boha.

Druhá charakteristika, kterou Ježíš vyžaduje od služebníka, je prozíravost. Tady je třeba ihned předejít jednomu nedorozumění. Prozíravost je něco jiného než prohnanost. Prozíravost je podle řecké filosofické tradice první z kardinálních ctností; ukazuje na primát pravdy, která se pomocí „prozíravosti“ stává kriteriem našeho jednání. Prozíravost vyžaduje pokorný, disciplinovaný a bdělý rozum, který se nedá ošálit předsudky; nesoudí podle žádostí a vášní, ale hledá pravdu, včetně pravdy nepohodlné. Prozíravost znamená pustit se do hledání pravdy a jednat způsobem, který jí odpovídá. Prozíravý služebník je především člověk pravdy a člověk poctivého rozumu. Bůh nám prostřednictvím Ježíše Krista otevřel okno pravdy, která – je-li vydána jenom do našich sil - zůstane často sevřena a jenom částečně transparentní. On nám ukazuje v Písmu svatém a ve víře církve bytostnou pravdu o člověku, která našemu jednání vtiskuje správný směr. První kardinální ctnost služebníka a kněze Ježíše Krista spočívá v tom, že se nechá ztvárnit pravdou, kterou nám ukazuje Kristus. Takto se stáváme lidmi skutečně rozumnými, kteří soudí na základě celku a nikoli na základě nahodilých detailů. Nenechávejme se vést malým okénkem naší osobní chytrosti, ale velkým oknem, které nám Kristus otevřel na celou pravdu, hleďme na svět a lidi a rozpoznáme, co má opravdu v životě cenu.

Třetí charakteristika, o níž Ježíš hovoří v podobenství o služebníkovi je dobrota: „Služebníku dobrý a věrný… pojď se radovat se svým pánem“ (Mt 25,21.23). Význam toho, co se míní charakteristikou „dobrý“, se nám může vyjasnit, pomyslíme-li na Ježíšovo setkání s bohatým mladíkem. Tento člověk se obrátil k Ježíši a nazval jej „Mistře dobrý“, načež obdržel překvapivou odpověď: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh“ (Mk 10,17). V plném smyslu dobrým je pouze Bůh. On je Dobro, Dobrým po výtce, Dobrotou osobně. Být dobrý se proto v případě tvora – člověka – zakládá nezbytně na hlubokém vnitřním zaměření k Bohu. Dobrota roste spolu s vnitřním sjednocováním se s živým Bohem. Dobrota předpokládá především živé společenství s Bohem, rostoucí vnitřní sjednocení s Ním. Ostatně, od koho jiného by bylo možné se naučit pravé dobrotě, než od Toho, který nás miloval až do konce, až do krajnosti (srov. Jan 13,1)? Staňme se dobrými služebníky prostřednictvím našeho živého vztahu k Ježíši Kristu. Jedině odvíjí-li se náš život v dialogu s Ním, jedině proniká-li nás jeho bytí, jeho charakteristiky a utvářejí-li nás, můžeme se stát služebníky opravdu dobrými.

V církevním kalendáři je dnes připomínáno Jméno Marie. V Ní, která byla a je naprosto sjednocena se Synem, Kristem, nalezli lidé v temnotách a utrpeních tohoto světa tvář Matky, která nám dodává odvahy, abychom šli dále. V západní tradici bylo jméno Marie přeloženo výrazem „Hvězda mořská“. Vyjadřuje se tím právě tato zkušenost: kolikrát jen se dějiny, v nichž žijeme, jeví jako temné moře, které doráží a ohrožuje svými vlnami bárku našeho života. Někdy se noc zdá neproniknutelnou. Často může vznikat dojem, že moc má jenom zlo a Bůh je nekonečně daleko. Často tušíme jenom v dálce velké Světlo, Ježíše Krista, který zvítězil nad smrtí a zlem. Pak ale vidíme velmi blízko světlo, které se rozsvěcuje, když Maria říká: „Hle, jsem služebnice Páně“. Vidíme jasné světlo dobroty, která z ní proudí. V dobrotě, s níž přijala a stále znovu jde vstříc velkým i malým očekáváním mnoha lidí, rozpoznáváme velmi lidským způsobem dobrotu samého Boha. Svou dobrotou stále znovu přináší Ježíše Krista a tím velké Světlo Boha světu. On nám dal svou Matku za naši Matku, abychom se od Ní naučili pronášet „ano“, které nám umožňuje stát se dobrými.

Drazí přátelé, prosíme v této chvíli za vás Matku Páně, aby vás vedla stále ke svému Synovi, zdroji dobroty. A prosíme, abyste se stali služebníky věrnými, prozíravými a dobrými, a mohli tak jednoho dne slyšet od Pána dějin slova: Služebníku dobrý a věrný, pojď se radovat se svým pánem. Amen.

přeložil Milan Glaser

 

 

Zobrazeno 902×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio