Papež k adventu

Advent nás vybízí zastavit se a chápat přítomnost

Homilie Benedikta XVI. při nešporách 1.neděle adv., baz.sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
Touto bohoslužbou nešpor vstupujeme do liturgického období adventu. V biblickém čtení, které jsme vyslechli a které je vzato z prvního listu Soluňanům, apoštol Pavel vybízí, abychom se připravili „pro příchod našeho Pána Ježíše Krista“ (5,23) a s pomocí Boží milosti se uchovali v bezúhonnosti. Pavel používá právě slova příchod, latinsky adventus, od něhož je odvozen termín advent.

Zamysleme se krátce nad významem tohoto slova, které lze přeložit slovem „přítomnost“ či „příchod“. V jazyce antického světa to byl technický výraz používaný k označení příchodu funkcionáře, návštěvě krále či císaře v nějaké provincii. Mohl však znamenat také příchod božstva, které vychází ze své skrytosti, aby zjevilo svou moc nebo se prezentovalo v bohoslužebném kultu. Křesťané přijali slovo advent, aby jím vyjádřili svůj vztah k Ježíši Kristu. Ježíš je Král, vstoupil do této chudé provincie nazývaná země, aby navštívil všechny; o slavnosti svého příchodu dává účast na liturgickém setkání těm, kteří v něho věří, těm kteří věří v jeho přítomnost. Slovem adventus se v podstatě chtělo říci: Bůh je tady, nevzdálil se ze světa, nenechal nás samotné. I když jej nemůžeme vidět či se jej dotknout jako je tomu u skutečností, jež vnímáme tělesnými smysly, On tady je a přichází nás navštěvovat mnoha způsoby.

Význam „adventu“ tudíž obsahuje také termín visitatio, který znamená „návštěvu“ v prostém a vlastním smyslu slova. V tomto případě jde o návštěvu Boha.

On vstupuje do mého života a chce se ke mně obrátit. Z každodenního života máme všichni zkušenost, že máme málo času pro Pána a málo času také pro sebe. Dochází k tomu, že jsme zcela pohlceni „činností“. Není snad pravdou, že často je to právě aktivita, kterou jsme posedlí, společnost s jejími rozmanitými zájmy, které mají monopol na naši pozornost? Není snad pravdou, že je věnováno velmi mnoho času na zábavu a povyražení nejrůznějšího druhu? Někdy nás ty věci strhnou. Advent, toto výmluvné liturgické období, které začínáme, nás vybízí zastavit se v mlčení a chápat přítomnost. Je to výzva, abychom pochopili, že jednotlivé události dne jsou znamení, která nám dává Bůh, znamení pozornosti, kterou má pro každého z nás. Jak často nám Bůh dává vnímat něco ze své lásky! Vést si jakýsi „niterný deník“ této lásky by byl krásný a spasitelný úkol našeho života! Advent nás vybízí a podněcuje ke kontemplaci přítomného Pána. Neměla by nám snad jistota jeho přítomnosti pomáhat vidět tento svět jinýma očima? Neměla by nám pomáhat chápat celou naši existenci jako „návštěvu“, jako způsob, kterým On může přijít k nám, aby nám byl v každé situaci nablízku?

Dalším základním prvkem adventu je očekávání. Očekávání, které je současně nadějí.

Advent nás vybízí chápat smysl času a dějin jako karos jako vhodnou příležitost k naší spáse. Ježíš vylíčil tuto tajemnou skutečnost mnoha přirovnáními: ve vyprávění o služebnících, povolaných čekat na návrat pána, v podobenství o pannách, které čekají na ženicha; nebo v podobenstvích o setbě a žních. Ve svém životě je člověk v nepřetržitém očekávání: když je dítětem, chce vyrůst; jako dospělý usiluje o realizaci a úspěch; když mu přibývají léta, čeká na zasloužený odpočinek. Přijde však čas, kdy objeví, že doufal příliš málo, pokud mu mimo jeho profesi nebo společenské postavení již nezbude nic jiného, v co doufat. Putování lidstva je poznamenáno nadějí, ale pro křesťany je oživováno jistotou: Pán je v průběhu našeho života přítomen, provází nás a jednoho setře také naše slzy. Jednoho dne, nikoli vzdáleného, všechno nalezne svoje dovršení v království Božím, Království spravedlnosti a pokoje.

Existuje však mnoho různých způsobů očekávání. Pokud tento čas není vyplněn přítomností obdařenou smyslem, stane se očekávání nesnesitelným; pokud se na něco čeká, ale momentálně není nic, pokud přítomnost zůstane prázdnou, jeví se každý uplynulý okamžik přehnaně dlouhým a čekání se mění na obrovskou zátěž, protože budoucnost zůstává zcela nejistá. Je-li však čas vybaven smyslem a v každém okamžiku vnímáme něco zvláštního a platného, pak radost z očekávání činí přítomnost vzácnější.

Drazí bratři a sestry, žijme intenzivně přítomnost tam, kde nás zastihují Pánovy dary, žijme je nasměrováni k budoucnosti, budoucnosti naplněné nadějí.

Křesťanský advent se tak stane příležitostí k probuzení pravého smyslu očekávání, vrátíme-li se k jádru naší víry, kterým je tajemství Krista, Mesiáše staletí očekávaného a narozeného v chudobě Betléma. Přišel mezi nás, obdaroval a neustále nás obdarovává svou láskou a svou spásou. Je mezi námi přítomen, mluví k nám rozmanitými způsoby: v Písmu svatém, v liturgickém roce, ve svatých, v událostech všedního života, v celém stvoření, které mění tvář podle toho, zda je za ním On anebo zda je zakryto mlhou jeho nejistého původu a jeho nejisté budoucnosti. My se k němu můžeme obrátit slovy, představit mu trápení, která nás sužují, netrpělivost, otázky, které nám plynou ze srdce. Jsme si jisti, že nás slyší vždycky! Je-li přítomen Ježíš, neexistuje už žádný okamžik, který by byl prázdný a postrádal smysl. Je-li přítomen On, můžeme doufat neustále, třebaže nám druzí už nemohou poskytnout žádnou oporu a přesto, že je přítomnost namáhavá.

Drazí přátelé, advent je doba přítomnosti a očekávání věčnosti.

Právě z tohoto důvodu je především dobou radosti, vnitřní radosti, kterou nemůže odejmout žádné utrpení. Radost ze skutečnosti, že se Bůh stal dítětem. Tato radost, neviditelně v nás přítomná, nás povzbuzuje, abychom putovali s důvěrou. Vzorem a oporou této vnitřní radosti je Panna Maria, jejímž prostřednictvím nám bylo dáno Dítě Ježíš. Kéž nám Ona, věrná učednice svého Syna, vyprosí milost žít tuto liturgickou dobu v bdělém a činorodém očekávání. Amen!

Přeložil Milan Glaser