Patron lékárníků

Benedikt XVI. na gen. audienci, nám. sv.Petra

Drazí bratři a sestry,
9.října uplyne 400 let od smrti svatého Jana Leonardi, zakladatele řádu Řeholních kleriků Matky Boží, kanonizovaného 17.dubna 1938, který byl prohlášen za patrona lékárníků 8.srpna 2006.

Je připomínán také pro svůj velký misionářský zápal. Spolu s mons. Janem Křtitelem Vivesem a jezuitou Martinem de Funesem podal návrh a přispěl k vytvoření zvláštní instituce – Kongregace Svatého stolce pro misie, Propagandy fide, a k příštímu vzniku Urbaniánské koleje Propagandy fide, která v průběhu staletí zformovala tisíce kněží, z nichž mnozí se stali mučedníky evangelizace národů. Jde tedy o zářivou postavu kněze, kterého bych v tomto Kněžském roce dal rád za příklad všem kněžím. Zemřel roku 1609, když se v římské čtvrti Campitelli nakazil během ošetřování nemocných, postižených epidemií.

Jan Leonardi se narodil roku 1541 v Diecimo v provincii Lucca. Poslední ze sedmi bratří dospíval v rytmech víry, prožívané ve zdravém a přičinlivém rodinném prostředí v ustavičném kontaktu s vůněmi obchůdku s kořením a léky ve svém rodném městě. V 17 letech jej otec zapsal do řádného kurzu drogisty ve městě Lucca, aby se z něj v budoucnu stal lékárník nebo - jak se tehdy říkalo - drogista. Téměř deset let byl mladý Jan bdělým a pilným učněm, ale když se mu podle norem, požadovaných dávnou republikou Lucca dostalo oficiálního osvědčení, které ho autorizovalo k otevření vlastní lékárny, začal pomýšlet na to, zda nenadešla chvíle k tomu, aby uskutečnil plán, který v srdci nosil odedávna. Po zralé úvaze se rozhodl vydat se na cestu kněžství. Opustil tedy obchod s léky, dosáhnul příslušné teologické formace, byl vysvěcen na kněze a v den Zjevení Páně roku 1572 slavil primici. Vášeň pro lékárnictví však neuhasil, protože cítil, že mu profese lékárníka dovolovala naplno rozvinout vlastní povolání, totiž předávat lidem prostřednictvím svatého života „medicínu Boha“, kterým je Ježíš Kristus, ukřižovaný a zmrtvýchvstalý, „míra všech věcí“.

Svatý Jan Leonardi, živen přesvědčením, že tento lék potřebují všechny lidské bytosti více než cokoli jiného, usiloval o to, aby osobní setkání s Ježíšem Kristem bylo základním důvodem jeho vlastní existence. Rád velmi často říkával, že „je nezbytné znovu začínat od Krista“. Prvenství Krista před vším ostatním se pro něho stalo konkrétním kritériem soudu i činu, a hlavním hybatelem jeho kněžské činnosti, kterou vykonával v době probíhajícího, rozsáhlého a rozšířeného hnutí duchovní obnovy v církvi, díky rozkvětu nových řeholních institutů a zářivých svědectví světců jakými byli svatí Karel Boromejský, Filip Neri, Ignác z Loyly, Jan Kalasanský, Kamil Lellis, Alois Gonzaga. S nadšením se věnoval apoštolátu mezi mládeží prostřednictvím Společnosti křesťanské nauky, kde kolem sebe shromáždil skupinu mladých, s nimiž 1.září 1574 založil kongregaci Reformovaných kněží Blahoslavené Panny, později přejmenované na řád Řeholních kleriků Matky Boží. Svým učedníkům radil, aby „měli před očima mysli jedině čest, službu a slávu Ježíše Krista Ukřižovaného“ a jako dobrý lékárník, zvyklý odměřovat dávky podle přesného předpisu, dodával: „Trochu pozvedněte své oči k Bohu a spolu s Ním odměřujte věci“.

Pohnut apoštolským zápalem zaslal v květnu roku 1605 právě zvolenému papeži Pavlu V. Memorandum, ve kterém navrhoval kritéria autentické obnovy církve. Všímá se, že je „nezbytné, aby ti, kteří touží po reformě mravů lidí, usilovali zvláště a v první řadě o slávu Boží“ a dodává, že mají „vyzařovat integritu života a výtečnost mravů a takto - spíše než donucováním – budou získávat pro reformu“. Kromě toho poznamenává, že „kdo chce provádět seriózní náboženskou a mravní reformu musí jako dobrý lékař provést především pozornou diagnózu chorob, které sužují církev, aby tak byl schopen pro každou z nich předepsat nejvhodnější lék“. A podotýká, že „obnova církve se musí uskutečnit jak u představených, tak u poddaných, nahoře i dole. Musí začínat u těch, kdo přikazují, a šířit se k poddaným“. Zároveň s tím, jak nabádal papeže k prosazování „univerzální reformy církve“, proto věnoval pozornost křesťanské formaci lidu a zejména dětí, aby „již od prvních let byly vychovávány v čistotě křesťanské víry a ve svatých mravech“.

Drazí bratři a sestry, zářivá postava tohoto světce vyzývá v první řadě kněze a všechny křesťany, aby trvale směřovali k „nejvyššímu měřítku křesťanského života“, jímž je svatost, přirozeně každému podle jeho vlastního stavu. Jedině z věrnosti Kristu totiž může vzejít autentická církevní obnova. V oněch letech kulturního a sociálního přechodu mezi 16. a 17. stoletím se začínaly objevovat předpoklady budoucí, soudobé kultury, charakterizované nepatřičným oddělením víry a rozumu, které způsobilo mezi jinými negativními účinky vytěsnění Boha spolu s iluzí možné a úplné autonomie člověka, který se rozhoduje žít „jako by Bůh neexistoval“. To je krize moderního myšlení, na kterou jsem již několikrát poukázal a která často ústí do forem relativismu. Jan Leonardi tušil, co je pravým lékem na tato duchovní zla a shrnul to slovy: „Kristus především“, Kristus uprostřed srdce, uprostřed dějin a kosmu. Krista – tvrdil s rozhodností – má celé lidstvo krajně zapotřebí, protože On je naším „měřítkem“. Neexistuje oblast, které by se nemohl dotknout svojí silou; není choroby, která by v Něm neměla protilék, není problému, který by v Něm neměl řešení. „Buď Kristus nebo nic“! Toto je jeho recept na každý druh duchovní i sociální reformy.

Existuje však ještě další aspekt spirituality svatého Jana Leonardiho, který bych rád podtrhnul. V různých okolnostech zdůrazňoval, že živé setkání s Kristem se uskutečňuje v jeho církvi, svaté, ale křehké, zakořeněné v historii, v jejích - někdy potemnělých - dějinách, kde rostou společně zrno i koukol (srov. Mt 13,30). Přesto je ale vždycky Svátostí spásy. Protože měl toto pronikavé vědomí, že církev je polem Božím (srov. Mt 13,24), nepohoršoval se nad jejími lidskými slabostmi. Odporoval koukolu tím, že byl dobrým zrnem; rozhodl se totiž milovat Krista v církvi a přispět tak k tomu, aby se stále více stávala Jeho transparentním znamením. Velice realisticky viděl církev a její lidskou křehkost, ale také to, že je „Božím polem“, nástrojem Božím ke spáse lidstva. Ale nejenom to. Z lásky ke Kristu se pohotově přičiňoval o očistu církve, aby byla krásnější a svatější. Pochopil, že každá reforma musí probíhat uvnitř církve a nikdy proti církvi. V tom byl svatý Jan Leonardi opravdu mimořádným a jeho příklad zůstává nadále aktuálním. Každá reforma se zajisté týká struktur, ale v první řadě se musí dotýkat srdcí věřících. Pouze svatí, muži i ženy, kteří se nechávají vést božským Duchem a jsou připraveni přijmout radikální a odvážná rozhodnutí ve světle evangelia, obnovují církev a přispívají rozhodující měrou k vytváření lepšího světa.

Drazí bratři a sestry, život svatého Jana Leonardiho byl vždycky osvěcován září Ježíšovy „Svaté tváře“, která je uchovávána a ctěna v katedrále města Lucca a stala se výmluvným symbolem a neoddiskutovatelnou syntézou víry, která jej oživovala. Byl uchvácen Kristem jako apoštol Pavel, ukazoval svým učedníkům a nadále ukazuje nám všem kristocentrický ideál, pro který je třeba „se obnažit z veškerých vlastních zájmů a dbát jenom na službu Bohu“, „mít před očima mysli jenom čest, službu a slávu Ježíše Krista ukřižovaného“. Vedle Kristovy tváře upíral pohled na mateřskou tvář Panny Marie. Té, kterou zvolil za Ochránkyni svého řádu. Byla mu učitelkou, sestrou, matkou, jejíž ochranu neustále zakoušel. Příklad a přímluva tohoto „podmanivého Božího muže“ ať je zejména v tomto Kněžském roce výzvou a povzbuzením pro kněze a pro všechny křesťany, aby svoje povolání žili s nadšením a vroucností.

přeložil Milan Glaser