Pane, očisti nás v Pravdě

Papež Benedikt XVI. měl nedávno homilii, která se týká každého člověka - zamýšlí se totiž nad otázkou čistoty člověka před BOHEM:

Drazí bratři a sestry,
V dnešním evangeliu (Mk 7,1-8.14-15.21-23) se setkáváme s jedním ze základních témat náboženských dějin lidstva: s otázkou čistoty člověka před Bohem. Při pohledu na Boha člověk rozpoznává, že je „nečistý“ a že se nachází ve stavu, kdy nemůže přistoupit ke Svatému. Vyvstává tak otázka, jak by se mohl stát čistým a vymanit se tak ze „špíny“, která jej odděluje od Boha.

V různých náboženství existovaly pro tento účel očišťovací rituály, vnitřní i vnější očistné cesty. V dnešním evangeliu se střetáváme s očistnými rituály, které jsou zakořeněny ve starozákonní tradici, ale které jsou i přesto prováděny způsobem velice jednostranným. V důsledku toho už neslouží člověku, aby se otevřel Bohu, nejsou to už očistné a spásonosné cesty, ale stávají se prvkem autonomního systému obyčejů, které, mají-li být dodržovány opravdu beze zbytku, vyžadují přímo specialisty. Srdce člověka však zůstane nedotčeno. Člověk, který se pohybuje uvnitř tohoto systému, se buď cítí být otrokem anebo upadá do pýchy, že může ospravedlnit sám sebe.

Liberální exegeze říká, že v tomto evangelijním úryvku prý vychází najevo skutečnost, že Ježíš nahradil kult morálkou. Prý odstranil kult se všemi jeho neužitečnými praktikami. Vztah mezi člověkem a Bohem se prý nyní zakládá jedině na morálce. Pokud by to byla pravda, znamenalo by to, že křesťanství je ve své podstatě morálkou a že se tedy my sami stáváme čistými a dobrými svým vlastním morálním jednáním.

Zamyslíme-li se hlouběji nad tímto míněním, stane se zřejmým, že neobsahuje celou Ježíšovu odpověď na otázku po čistotě. Chceme-li slyšet a chápat Pánovo poselství plně, pak musíme také naslouchat plně. Nemůžeme se spokojit s jednou podrobností, ale musíme popřát sluchu celému jeho poselství. Jinými slovy, musíme číst celá evangelia, celý Nový zákon a zároveň i Starý.

První dnešní čtení, vzaté z knihy Deuteronomium (4,1-2.6-8), nám nabízí důležitou podrobnost této odpovědi a umožňuje nám tak učinit krok vpřed. Tady slyšíme něco, co nás možná překvapí, že totiž Izrael je vyzván samotným Bohem, aby s vděčností přijal umírněnou hrdost na to, že zná Boží vůli a stává se tak moudrým. Právě v té době, jak v řeckém, tak v semitském prostředí lidstvo hledalo moudrost: snažilo se porozumět tomu, co má váhu. Věda nám říká mnohé věci a je pro nás z mnoha hledisek užitečná, ale moudrost je poznáním podstatného, poznáním smyslu našeho bytí a toho, jak máme žít, aby život byl zdařilý. Čtení z knihy Deuteronomium naznačuje fakt, že moudrost je v posledku totožná s Tórou – Slovem Božím, které nám zjevuje to, co je podstatné, a proč a jak máme žít.

Zákon se tak nejeví jako nějaké otroctví, ale – podobně jako to říká rozsáhlý žalm 119 – je příčinou velké radosti: my netápeme ve tmě, nebloudíme naprázdno při hledání toho, co by mohlo být správné, nejsme jako ovce bez pastýře, které nevědí, kde je správná cesta. Bůh se projevil. On sám nám ukazuje cestu. Známe jeho vůli a tím pravdu, která v našem životě platí. O Bohu jsou nám řečeny dvě věci: jednak že se projevil a ukazuje nám správnou cestu, a jednak, že Bůh je Bohem, který naslouchá, který je nám blízko, odpovídá nám a vede nás. A tím je dotčeno také téma čistoty: jeho vůle nás očišťuje, jeho blízkost nás vede.

Myslím, že se vyplatí na chvíli se pozastavit nad touto radostí Izraele z toho, že zná Boží vůli a že se mu tak dostalo daru moudrosti, který nás uzdravuje a který nemůžeme nalézt sami. Existuje mezi námi, v dnešní církvi, podobný pocit radosti z blízkosti Boha a za dar jeho Slova? Kdo by chtěl takovouto radost dokazovat byl by vzápětí obviněn z triumfalismu. Avšak není naším vlastním posláním právě to, že ukazujeme na pravou Boží vůli? Je to nezasloužený dar, který nás činí zároveň pokornými a radostnými.

Když přemýšlíme o rozpačitosti světa před velkými otázkami přítomnosti i budoucnosti, pak by měla i v našem nitru znovu vypuknout radost z toho, že nám Bůh zadarmo ukázal svou tvář, svou vůli, sebe samého. Pokud se v nás tato radost vynořuje, pak se dotýká také srdcí nevěřících. Bez této radosti nejsme přesvědčiví. Kde je však tato radost přítomna, tam má – chtě nechtě – misionářskou sílu. Vzbuzuje totiž v lidech otázku, zda se tady přece jen nenalézá pravá cesta, zda tato radost skutečně nevede k samotnému Bohu.

Toto všechno nacházíme prohloubeno v úryvku z Jakubova listu (Jak 1,17-18.21b-22.27), který nám církev dnes předkládá. Já mám Jakubův list rád zejména proto, že si díky němu lze učinit představu o zbožnosti Ježíšovy rodiny. Byla to observantní rodina. Observantní v tom smyslu, že žila onou radostí Izraele z blízkosti Boha, která nám byla dána jeho Slovem a jeho Přikázáními. To je observance zcela odlišná od té, kterou potkáváme u farizeů z evangelia, kteří z ní učinili vnějškový a zotročující systém.

Je to odlišný druh observance než je ten, který přijal Pavel, jakožto rabín, a který, jak vidíme z jeho listů, byl observancí specialisty, který všechno znal a všechno věděl; který byl hrdý na toto své poznání a svou spravedlnost a který, nicméně, pod tíží předpisů strádal, takže Zákon se mu nejevil jako radostný průvodce k Bohu, ale spíše jako požadavek, který je v posledku nesplnitelný.

V listě svatého Jakuba nacházíme observanci, která nehledí na sebe samu, ale obrací se radostně k Bohu, který nás obdařuje svou blízkostí a ukazuje nám správnou cestu. List svatého Jakuba tak mluví o Zákonu dokonalé svobody a míní tím nové a hluboké porozumění Zákonu, darovaného Pánem. Pro Jakuba Zákon není požadavek, který od nás žádá příliš, přistupuje k nám zvnějšku a nemůže být nikdy splněn. Jeho myšlení se pohybuje v perspektivě, kterou nacházíme v jednom z Ježíšových výroků na rozloučenou: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (Jan 15,15).

Ten, kterému bylo zjeveno všechno, patří do rodiny; už není služebník, ale je svobodný právě proto, že je sám členem rodiny. Počáteční uvedení do myšlení samotného Boha nastalo v Izraeli na hoře Sinaj. Definitivně a velkolepě se pak uskutečnilo ve Večeřadle a všeobecně pak prostřednictvím Ježíšova díla, života, utrpení a zmrtvýchvstání. V Něm nám Bůh řekl všechno a zjevil se úplně. Nejsme již služebníci, ale přátelé. A Zákon již není předpisem pro nesvobodné lidi, ale dotykem lásky Boží, uvedením a přebýváním v rodině, úkonem, který nás činí svobodnými a „dokonalými“. A tomto smyslu Jakub v dnešním úryvku praví, že nás Pán zrodil svým slovem a zasadil do našeho nitra své Slovo jako sílu života. Tady se také mluví o „ryzí zbožnosti“, která spočívá v lásce k bližnímu, zejména k sirotkům a vdovám, vůči těm, kteří jsou ve větší nouzi než my, a ve svobodě před módami tohoto světa, které nás kontaminují. Zákon, stejně jako slovo láska, není protiřečením svobody, ale obnovou zevnitř skrze přátelství s Bohem. Něco podobného se ukazuje, když Ježíš v podobenství o vinném kmeni říká učedníkům: „Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil“ (Jan 15,3). A totéž se potom objevuje ve Velekněžské modlitbě: jste posvěceni v pravdě (srov. Jan 17, 17-19).

Takto tedy nacházíme správnou strukturu procesu očišťování a čistoty: nejsme to my, kdo vytváří to, co je dobré - to by byl čirý moralismus - nýbrž pravda, která nám vychází vstříc. On sám je Pravda, Pravda osobně. Čistota je dialogická událost. Začíná tak, že On nám vychází vstříc – On, který je Pravda a Láska – nás bere za ruku a proniká naše bytí. Do té míry, v jaké mu dovolíme, aby se nás dotknul, v jaké se setkání stane přátelstvím a láskou, staneme se my sami - převzetím jeho čistoty - lidmi čistými a tím lidmi, kteří milují jeho láskou, lidmi, kteří uvádějí také druhé do jeho čistoty a do jeho lásky.

Augustin shrnul celý tento proces v krásném vyjádření: Da quod iubes et iube quod vis – dej, co přikazuješ, a přikazuj, co chceš. Tuto žádost chceme nyní přednést Pánu a prosit jej: Ano, očisti nás v pravdě. Ty jsi Pravdou, která nás očistí. Učiň, abychom se skrze přátelství s tebou stali svobodnými a tím opravdu Božími dětmi, učiň abychom se stali schopnými usednout k Tvému stolu a šířit v tomto světě světlo Tvé čistoty a dobroty. Amen.

přeložil Milan Glaser