Boha poznáme více modlitbou než diskusemi

promluva papeže při generální audienci:

Drazí bratři a sestry,
Dnes bych chtěl mluvit o sv. Bernardovi z Clairvaux, jenž bývá nazýván „poslední z otců“ Církve, protože ve 12.století znovu oživil a prezentoval velkou teologii Otců.
Neznáme podrobnosti o jeho dětství; víme však, že se narodil roku 1090 ve Fontaines ve Francii v početné a poměrně zámožné rodině. Jako mladík nastoupil studium takzvaných svobodných umění – zvláště gramatiky, rétoriky a dialektiky – v kanovnické škole kostela Saint-Vorles v Châtillon-sur-Seine a postupně v něm uzrálo rozhodnutí začít řeholní život. Přibližně ve dvaceti letech vstoupil do Cîteaux, nové mnišské fundace, která byla svěžejší ve srovnání se starobylými a úctyhodnými kláštery té doby a současně přísnější co do praktikování evangelních rad. Po několika letech, roku 1115, je Bernard poslán svatým Štěpánem Hardingem, třetím opatem Cîteaux, do Clairvaux, aby tam založil klášter. Mladý opat, kterému bylo teprve 25 let, tady mohl vytříbit své pojetí mnišského života a pustit se do jeho uskutečňování. Při pohledu na disciplinu ostatních klášterů Bernard rázně vyzvedl nezbytnost střídmého a uměřeného života - při stolování, v odívání a pokud jde o mnišské příbytky - a položil důraz na podporu a péči o chudé. Komunita v Clairvaux mezitím početně rostla a rozmnožovala své nové fundace.

V těchto letech před rokem 1130 udržoval Bernard rozsáhlou korespondenci s mnoha lidmi, ať už byli společensky významní anebo obyčejní. K mnoha Listům z této doby je třeba přiřadit také početné Homilie, jakož i Sentence a Traktáty. V té době se zrodilo také velké přátelství Bernarda s opatem Vilémem ze Saint-Thierry a s Vilémem ze Champeaux, jedněmi z nejvýznamnějších postav 12.století. Od roku 1130 se pak začal věnovat mnoha a závažným záležitostem Svatého stolce a církve. Z tohoto důvodu musel stále častěji opouštět svůj klášter a někdy i Francii. Založil také několik ženských klášterů a vedl živou korespondenci s Petrem Ctihodným, opatem z Cluny, o kterém jsem mluvil minulou středu. Napsal zejména polemické spisy proti Abelardovi, velkému mysliteli a iniciátorovi nového způsobu pěstování teologie, který zavedl do konstrukce teologického myšlení dialekticko-filosofickou metodu. Další frontou, na níž Bernard bojoval, byla hereze Katarů, kteří pohrdali matérií a lidským tělem a v důsledku toho pohrdali samotným Stvořitelem. On naproti tomu cítil povinnost ujmout se obrany židů a odsoudil stále více se rozmáhající návaly antisemitismu. Právě pro tento rys jeho apoštolského působení vzdal Bernardovi o několik desítek let později nadšený hold rabín Ephraim z Bonnu.

V téže době napsal svatý opat svá nejproslulejší díla, jako jsou slavné Homilie na Píseň písní. V posledních letech svého života – zemřel roku 1153 – musel Bernard své cesty omezit, ačkoli je nepřerušil docela. Využil tak času, aby znovu definitivně přehlédl soubor svých Listů, Homilií a Traktátů. Zmínku si zasluhuje jedna poněkud výjimečná kniha, kterou dokončil právě v tomto období roku 1145, když byl jeho žák Bernard Pignatelli zvolen Papežem, který nosil jméno Evžen III. Za těchto okolností, Bernard v roli duchovního otce, sepsal pro tohoto svého duchovního syna pojednání De consideratione, které obsahuje ponaučení o tom, jak je možné být dobrým papežem. V této knize, která je vhodnou četbou pro papeže všech dob, Bernard nepodává jenom to, jak dělat dobře papeže, ale podává zde hlubokou vizi tajemství církve a tajemství Krista, která nakonec vyústí do kontemplace tajemství Trojjediného Boha: „Mělo by se ještě pokračovat v hledání tohoto Boha, který stále není hledán dostatečně“, píše svatý opat, „ale patrně je možné lépe hledat a snadněji nalézt modlitbou než diskusí. Proto zde knihu zakončíme, ale nikoli hledání.“ (XIV, 32: PL 182,808), tedy bytí na cestě k Bohu.

Rád bych se nyní pozastavil pouze u dvou ústředních aspektů Bernardova bohatého učení. Týkají se Ježíše Krista a nejsvětější Panny Marie, jeho Matky. Jeho starost o niternou a živou účast křesťana na lásce Boží v Ježíši Kristu nevnáší nové ukazatele do vědeckého statutu teologie. Opat z Clairvaux však způsobem více než rozhodujícím představuje teologa v jeho kontemplativním a mystickém rozměru. Jedině Ježíš – zdůrazňuje Bernard v prostředí složitých dialektických úsudků své doby – jedině Ježíš je „medem v ústech, písní pro uši a radostí srdce (mel in ore, in aure melos, in corde iubilum)“. Právě jemu bývá tradicí dáván titul Doctor mellifluus (učitel, z něhož plyne med). Jeho chvály Ježíše Krista vskutku „plynou jako med“. Ve vyčerpávajících bojích mezi nominalisty a realisty – dvěma filosofickými proudy té doby – opat z Clairvaux neúnavně opakuje, že platí jenom jedno jediné jméno: Ježíš Nazaretský. „Vyprahlý je každý pokrm duše,“ vyznává Bernard, „pokud není svlažen tímto olejem; bez chuti, pokud neobsahuje tuto sůl. Co píši nemá pro mne chuť, pokud tam nečtu Ježíš.“ A uzavírá: „diskutuješ-li nebo mluvíš-li, je to pro mne bez chutí, pokud neslyším znít jméno Ježíš“ (Sermones in Cantica Canticorum XV, 6: PL 183,847). Pro Bernarda totiž pravé poznání Boha spočívá v hluboké osobní zkušenosti Ježíše Krista a jeho lásky. A toto, drazí bratři a sestry, platí pro každého křesťana: víra je především osobní niterné setkání s Ježíšem, je to zakoušení jeho blízkosti, jeho přátelství, jeho lásky. Jedině tak je možné jej poznávat, milovat a následovat stále více. Kéž je tomu tak pro každého z nás.

V další slavné Homilii na neděli v oktávě Nanebevzetí, svatý opat popisuje nadchnutými slovy niternou účast Marie na vykupitelské oběti Syna. „Svatá Matko – volá Bernard – tvou duši skutečně proniknul meč!... Násilí bolesti proniklo tvou duši natolik, že tě právem můžeme zvát mučednicí, protože v tobě účast na utrpení Syna mnohokrát překonala pronikavost fyzických trýzní mučednictví“ (14: PL 183,437-438). Bernard nemá pochyby: „per Mariam ad Iesum“, prostřednictvím Marie jsme vedeni k Ježíši. Na základech tradiční mariologie jasně potvrzuje Mariinu podřízenost Ježíšovi. Text Homilie však vyjadřuje také přednostní postavení Marie v ekonomii spásy, které je důsledkem výjimečné účasti (compassio) Matky na oběti Syna. Půl druhého století po Bernardově smrti klade Dante Alighieri nikoli náhodou v poslední písni Božské komedie do úst „medonosného Učitele“ majestátní modlitbu k Marii: „Panenská Matko, dcero svého Syna, pokornější a vznešenější než tvor, pevný cíli věčné rady,…“ (Ráj 33, 1).

Tyto myšlenky, charakteristické pro toho, kdo je jako svatý Bernard zamilován do Ježíše a Marie, dodnes spásonosně provokují nejen teology, ale všechny věřící. Někdy se usiluje o řešení základních otázek o Bohu, o člověku a o světě jen silami rozumu. Svatý Bernard, který se pevně opírá o Bibli a církevní otce, nám však připomíná, že bez hluboké víry v Boha, živené modlitbou a kontemplací, a niterného vztahu k Pánu, hrozí našim úvahám o božských tajemstvích, že se stanou prázdným intelektuálním cvičením a ztratí svoji věrohodnost. Teologie odkazuje na „vědu svatých“, na jejich intuici tajemství živého Boha, na jejich moudrost, na dar Ducha svatého jako na opěrný bod teologického myšlení. Spolu s Bernardem z Clairvaux musíme také my uznat, že člověk lépe hledá a snadněji nachází Boha „modlitbou než diskusí“. Nejpravdivější postavou teologa a každého evangelizátora je v posledku apoštol Jan, který klade svou hlavu k srdci Mistrovu.

Chtěl bych tyto reflexe o svatém Bernardovi zakončit invokacemi k Panně Marii, které čteme v jedné jeho krásné homilii. „V nebezpečích, v úzkostech, v nejistotách – říká Bernard – mysli na Marii, vzývej Marii. Nikdy ať se neztrácí z tvých úst, nikdy ať nevymizí z tvého srdce, a aby z tvé modlitby vzešla pomoc, nezapomínej nikdy na příklad Jejího života. Když Ji následuješ, neztratíš cestu; když Ji prosíš, nemůžeš zoufat; myslíš-li na Ni, nemůžeš chybit. Je-li ti oporou, nepadneš, Chrání-li tě Ona, nemáš strach; vede-li tě, neunavíš se; je-li ti milostiva, dojdeš cíle…“ (Hom. II super »Missus est«, 17: PL 183,70-71).

přeložil Milan Glaser