K návštěvě papeže napsal kardinál Vlk svůj zajímavý komentář, vybízí, abychom byli živými svědky evangelia:

"Současná návštěva papeže Benedikta XVI. v ČR je zasazena do historického kontextu: papež přichází ve dnech oslavy svátku našeho hlavního patrona sv. Václava, ještě u příležitosti 1100 výročí jeho narození, v roce 20. výročí pádu komunismu a kanonizace blahoslavené Anežky Přemyslovny. Návštěva je mimořádnou událostí tohoto roku. Po dřívějších pozváních českých biskupů papež sám projevil iniciativu přijet k nám v tuto dobu na pastorační návštěvu. Tím navázal na tři návštěvy svého předchůdce Jana Pavla II., který byl u nás v 90. létech třikrát: v roce 1990 hned po pádu komunismu na pozvání presidenta Havla, aby požehnal novou dobu svobody, v roce 1995, aby v Olomouci kanonizoval blahoslaveného Jana Sarkandra a blahoslavenou Zdislavu z Lemberka, a konečně v roce 1997 přišel jako poutník při mileniu smrti sv. Vojtěcha.

O své současné návštěvě řekl Benedikt XVI., že „po dramatech, kterými prošla Česká republika v minulém století, potřebuje stejně jako celý kontinent opětovně nalézt důvody víry a naděje …“ V téže nedělní promluvě se papež dotkl výročí pádu komunismu, když řekl: „vzdám hold dávným i nedávným hrdinným svědkům evangelia …“ a pak připomněl vlastní smysl návštěvy: „… a pobídnu všechny, aby kráčeli vpřed v lásce a v pravdě“. Motto jeho návštěvy je totiž „Láska Kristova je naší silou“. Cílem cesty je „podpořit církev v zemi, která je velmi sekularizovaná, kde zůstávají otevřené otázky ve vztazích církve a státu, stále se čeká na ratifikaci smlouvy se Svatým stolcem a není ukončena restituce majetku, který církvi zkonfiskoval komunistický režim“. (mluvčí Svatého stolce Frederico Lombardi). „Je tu úmysl podpořit církev, aby byla nositelkou vitality, naděje a lásky v české společnosti, třebaže silně sekularizované“ (Lombardi).

Jaký je vnější kontext této návštěvy? Do jaké situace papež přichází? Media znovu a znovu připomínají, že jsme jedna z nejsekularizovanějších zemí Evropy, že katolická církev v naší společnosti je ve velké menšině, že vnitřní nábožensko-politická situace je ve srovnání s ostatní postkomunistickou Evropou po celých 20 let ve velmi špatném stavu, že vztahy s Vatikánem nejsou vinou naší politické representace vyřešeny, že církev je stále ještě ekonomicky závislá na podpoře státu (i když z církevního majetku, který stát drží ve své ruce). To vše samozřejmě nemohou být ani v nejmenším pozitivní důvody papežské návštěvy, naopak. Ale papež přesto přichází! Je tedy naprosto zřejmé, že důvody, které pro svou návštěvu uvádí, jsou více než pravdivé.

Když dobře promýšlíme naznačenou papežovu koncepci návštěvy u nás, jak jsem ji výše citoval (bližší témata Vatikán nezveřejnil), je zajímavé, že papež nespecifikuje témata své návštěvy pro jednotlivé oblasti, se kterými se setká - pro politiky a lidi zodpovědné za společnost, pro universitní a vědecký svět a konečně zvláště pro církev, pro věřící – ale má jakoby „jednotné“ téma: „pobídnu všechny, aby kráčeli vpřed v lásce a v pravdě“. „Po dramatech, kterými Česká republika prošla, potřebuje stejně jako celý kontinent, opětovně nalézt důvody víry a naděje …“. Z toho zřetelně vyplývá, že papež přichází se svou encyklikou „Láska v pravdě“, která se obrací se svým tématem „o integrálním lidském rozvoji v lásce a v pravdě“ jak k církvi, tak ke „všem lidem dobré vůle“. Papež ve své encyklice neodděluje striktně sféry „civilní, profánní“ a „církevní, sakrální“, ale vidí zřetelně, že pro život každého člověka je důležitá duchovní dimenze, která je člověku vlastní, i když ji třeba popírá a neuznává. A také společnost, kterou člověk tvoří, logicky tutéž dimensi potřebuje.

Proto papež ve své encyklice v úvahách o „integrálním lidském rozvoji“ zásadně stále harmonicky spojuje „imanenci“ (zakotvení v tomto světě) a „transcendenci“ (přesažnost hranic vědomí a poznání). Pro něj se „sociální otázka stala otázkou radikálně antropologickou“ (LvP 75). „Problém rozvoje je těsně spjat také s naším pojetím lidské duše ... a rozvoj musí zahrnovat nejen materiální růst, ale i růst duchovní“ (tamtéž 76). Prostě jak jsem častěji zdůrazňoval, transformace ekonomická nemůže odmítat „transformaci srdce“! „Neexistuje totiž úplný rozvoj a univerzální společné dobro, nebere-li se v potaz duchovní a morální dobro lidské osoby“ (tamtéž). Jestliže papež přichází s programovým sloganem „láska Kristova je naší silou“, pak je to v této perspektivě. Znamená to, že pro integrální rozvoj je nutná tato duchovní dimense, ne hlavně jako naše aktivita a úsilí, ale jako dar a oživující síla, vlitá do našich srdcí skrze Ducha svatého, který je nám dán. Bez této síly není skutečného rozvoje osobnosti ani společnosti. Název encykliky je „Láska v pravdě“. Ta druhá komponenta, „pravda“, nesmí chybět. Bohužel dnešní člověk se nestará o pravdu a nehledá ji. Není většinou schopen rozlišovat pravdu od lži, realitu od fikce. Dnešní svět trpí nedostatkem myšlení a poznání!

Láska v pravdě patří k identitě člověka. Aby mohl správně jednat, je třeba být bezpodmínečně zakotven v těchto základních skutečnostech. „Agere sequitur esse“ jsme se učívali na gymnáziu. Abych dobře jednal, musím být zakotven v pravdě a naplněn láskou, musím být člověkem, mít a žít svou pravou lidskou identitu. To, co nám často v kontrastu k tomu předvádějí poslanci v parlamentu, je pod úrovní normální politické kultury a nemá žádnou perspektivu. Jejich rozhodování je bez pevného duchovního a morálního základu, a proto nemá valnou cenu. Není proto divu, že řada otázek mezi církví a státem není vyřešena. Jistě se na tom projevil kulturní a duchovní profil poslanců. V současné neúnosné politicko-společenské a ekonomické situaci země nelze očekávat, že se rychle něco změní.

Pro věřící platí stejné skutečnosti, které papež zdůrazňuje pro oblast sociální a politickou, pro kulturu, vědu a poznání. Bude potřeba akcentu k otevření se vůči skutečnostem, které nás obklopují, protože láska, se kterou se máme se světem setkávat, musí být konkrétní. Jan Evangelista napsal: „kdo nemiluje bratra, kterého vidí, jak může milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 J 4,20).

Papež ukazuje celou svou činností a svým učením, že církev má co nabídnout tomuto světu. Pro věřící je nutno, aby to napřed ve svém životě uskutečňovali a svou zkušenost pak jako svědectví světu předávali, aby mohl dojít k poznání toho, co ke svému plnému integrálnímu rozvoji nutně potřebuje a co nemůže většinou přijmout skrze kázání, ale především skrze svědectví života. Proto papež vzpomínal ve svém výše citovaném nedělním kázání “svědky evangelia“. O tento akcent zřejmě půjde.

Papež přichází ve službě světu pravdou evangelia. A k této službě také jistě pozve všechny věřící, aby v Duchu svatém, v hlubokém společenství víry v Ježíši Kristu zmrtvýchvstalém sloužili této společnosti tím, co potřebuje a co velice postrádá – evangeliem. Naše národní svatováclavská duchovní tradice, svatý Václav, jako symbolická osobnost spojující národ i církev, je k tomu důležitým předznamenáním a inspirací."