Kněžství - láska Ježíšova srdce

"Jsme vysvěceni, abychom sloužili všeobecnému kněžství věřících"

Benedikt XVI. při nešporách na zahájení Kněžského roku, baz. sv. Petra:

Drazí bratři a sestry,
V antifoně k Magnificat za chvíli budeme zpívat: „Pán nám otevřel svou náruč a jeho Srdce se pro nás stalo pramenem milosti a slitování – Suscepit nos Dominus in sinum et cor suum”. Ve Starém zákoně se je celkem 26 krát řeč o Božím srdci, které je chápáno jako orgán Jeho vůle: člověk bude souzen Božím srdcem. Kvůli bolesti, kterou jeho srdce zakoušelo nad hříchy člověka, Hospodin způsobil potopu, ale pak se nad lidskou slabostí dojal a odpouští. Potom existuje jeden starozákonní úryvek, ve kterém je téma Božího srdce podáno s absolutní zřejmostí. Je v 11 kapitole knihy proroka Ozeáše, jejíž první verše opisují dimenzi lásky, s níž se Pán obrací k Izraeli na úsvitu jeho dějin: “Když byl Izrael ještě chlapcem, zamiloval jsem si ho, a z Egypta jsem povolal svého syna” (v.1). Na neúnavnou božskou lásku odpovídá Izrael lhostejně, ba dokonce nevděčně. „Čím více jsem je volal, - je nucen konstatovat Pán - tím více se ode mě vzdalovali“ (v.2). Přesto však nikdy nevydá Izraele do rukou nepřátel, protože „se ve mně obrací srdce a rozněcuje soucit“ – naznačuje Stvořitel kosmu. (v.8).

Srdce Boží je rozníceno soucitem! V dnešní slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova nás církev zve k rozjímání o tomto tajemství, tajemství Božího srdce, které má soucit a veškerou svou lásku věnuje lidstvu. Tajemnou lásku, která je nám v textech Nového zákona zjevena jako nesouměřitelně vášnivé zaujetí Boha pro člověka. On neustupuje před nevděčností, ani před odmítáním ze strany vyvolaného lidu, ba dokonce s nekonečným milosrdenstvím posílá na svět svého Jednorozeného Syna, aby na sebe vzal úděl pohrdnuté lásky; aby potřením moci zla a smrti, vrátil dětskou důstojnost lidským bytostem, které upadli do otroctví hříchu. To vše za vysokou cenu: Jednorozený Syn Otce se obětuje na kříži: „A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti“ (srov. Jan 13,1). Symbolem této lásky, která překračuje smrt, je jeho kopím probodený bok. Očitý svědek, apoštol Jan, k tomu poznamenává: „Jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda“ (srov. Jan 19,34).

Drazí bratři a sestry, děkuji, že jste přijali moje pozvání a v tak hojném počtu přišli na tuto slavnost, kterou zahajujeme Kněžský rok. Zdravím pány kardinály a biskupy, zejména kardinála prefekta a sekretáře Kongregace pro klérus spolu s jejich spolupracovníky, a biskupa z Ars. Zdravím kněze a seminaristy z různých římských seminářů a kolejí; řeholníky a řeholnice a všechny věřící. Můj zvláštní pozdrav patří Jeho blaženosti Ignácovi Youssef Younanovi, syrskému patriarchovi Antiochie, který mne přišel do Říma navštívit, aby veřejně podtrhnul „ecclasiastica communio“, kterou jsem mu udělil.

Drazí bratři a sestry, zastavme se a společně rozjímejme o probodeném Srdci Ukřižovaného. Znovu jsme před chvíli v krátkém čtení z listu apoštola Pavla Efesanům slyšeli, že „Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem… Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni.“ (Ef 2,4-6): být spojeni Kristem, znamená být již v nebi. V Ježíšově Srdci spočívá podstatné jádro křesťanství; v Kristu nám byla zjevena a darována veškerá revoluční novost evangelia: Láska, která nás zachraňuje a dává nám život ve věčnosti Boží. Evangelista Jan píše: „Bůh tak miloval svět, že dal svého Jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný“ (3,16). Jeho božské Srdce volá naše srdce; zve nás, abychom vyšli ze sebe samých, opustili naše lidské jistoty, svěřili se Jemu, následovali jeho příklad a učinili sami ze sebe dar bezvýhradné lásky.

Je-li pravda, že Ježíšova výzva „zůstávat v jeho lásce“ (srov. Jan 15,9) platí každému pokřtěnému, zaznívá tato výzva o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v Den kněžského posvěcení, se zvláštní silou k nám kněžím, zejména tento večer na slavnostním zahájení Kněžského roku, který jsem si přál vyhlásit u příležitosti 150.výročí smrti svatého faráře Arského. Přichází mi ihned na mysl jeho krásná a dojemná slova, která podává Katechismus katolické církve: „Kněžství je láska Ježíšova srdce.” (č.1589). Copak lze zmínit bez dojetí, že přímo z tohoto Srdce vytryskl dar našeho služebného kněžství? Copak lze zapomenout, že my kněží jsme byli vysvěceni, abychom pokorně a spolehlivě sloužili všeobecnému kněžství věřících? Naše poslání je pro církev i svět nezbytné a vyžaduje naprostou věrnost Kristu a nepřetržité sjednocení s Ním; toto zůstávání v jeho lásce totiž vyžaduje, abychom ustavičně usilovali o svatost, jako to činil svatý Jan Maria Vianney. V listu, který jsem vám, drazí bratři kněží, adresoval k tomuto zvláštnímu jubilejnímu roku, jsem chtěl poukázat na některé závažné aspekty naší služby s odkazem na příklad a učení svatého faráře Arského, jenž je vzorem a patronem všech kněží, a zejména farářů. Kéž vám tento můj list pomáhá a povzbuzuje vás, aby vám byl tento rok vhodnou příležitostí k růstu v důvěrnosti s Ježíšem, jenž spoléhá na vás, své služebníky, při šíření a upevňování svého království, při šíření jeho lásky a jeho pravdy. A proto „podle příkladu svatého faráře Arského – napsal jsem v závěru svého listu – nechte se Ježíšem uchvátit a buďte i vy v dnešním světě posly naděje, smíření a pokoje“.

Nechte se plně uchvátit Kristem! To byl smysl celého života svatého Pavla, kterému jsme věnovali svou pozornost během Roku sv. Pavla, který se nyní chýlí ke konci; to byl cíl veškeré služby svatého faráře Arského, ke kterému se budeme obracet během Kněžského roku. Kéž je to i hlavní cíl každého z nás. Abychom byli služebníky ve službách evangelia, je zajisté užitečné a nezbytné studium, důkladná a trvalá pastorační formace, ale mnohem nezbytnější je „věda lásky“, kterou lze nabýt jedině s Kristem „od srdce k srdci“. On nás totiž povolal k lámání chleba jeho lásky na odpuštění hříchů, abychom vedli ovčinec v jeho jménu. Právě proto se nesmíme nikdy vzdálit od pramene Lásky, kterým je jeho kopím probodnuté Srdce.

Jedině tak budeme s to účinně spolupracovat na tajemném „plánu Otce učinit z Krista srdce světa“! V onom plánu, který se uskutečňuje v dějinách, kdy se Ježíš postupně stává Srdcem lidských srdcí, počínaje těmi, kteří jsou povoláni být mu blíže, totiž právě kněžími. K tomuto trvalému závazku nás neustále vyzývají „kněžské sliby“, které jsme vyslovili v den svého svěcení a které obnovujeme každý rok na Zelený Čtvrtek při mši se svěcením olejů. Dokonce naše nedostatky, naše omezení a slabosti nás mají dovést k Ježíšovu Srdci. Pokud je pravdou, že hříšníci tím, že Jej rozjímají, přejímají od Něho nezbytnou „bolest nad hříchy“, která je přivádí k Otci, platí to tím spíše o jeho svěcených služebnících. Jak v této souvislosti nepřipomenout, že církev, Kristovo tělo, netrpí ničím jiným tolik, jako hříchy svých pastýřů, zejména těch, z nichž se stali „zloději ovcí“ (Jan 10,1) buď proto, že je svádějí svými soukromými naukami anebo proto, že je obkličují léčkami hříchu a smrti? Také pro nás, drazí kněží, platí výzva k obrácení a prosbě o Boží milosrdenství, a stejně tak máme i my s hlubokou pokorou neustále žádat Ježíšovo Srdce, aby nás uchránilo strašného nebezpečí, že způsobíme škodu těm, kterým máme pomáhat ke spáse.

Před chvílí jsem mohl v chórové kapli uctít ostatky sv. faráře Arského: jeho srdce. Srdce zapálené božskou láskou, které se dojímalo myšlenkou na důstojnost kněze a promlouvalo k věřícím pronikavými a vytříbenými slovy v tvrzení, že „po Bohu je kněz vším!... On sám se pochopí správně teprve v nebi“ (List ke Kněžskému roku, 2). Pěstujme, drazí bratři, totéž dojetí, jednak abychom naplnili svou službu velkodušností a oddaností a jednak abychom střežili v duši pravou „bázeň Boží“: bázeň, že můžeme ztratit tolikeré dobro svou nedbalostí či vinou, a že můžeme duše, které jsou nám svěřeny, nedej Bůh, uvést do záhuby. Církev potřebuje svaté kněze, služebníky, kteří pomáhají věřícím zakoušet milosrdnou lásku Páně a jsou jejími přesvědčenými svědky. Při eucharistické adoraci, která bude následovat po liturgii nešpor, budeme prosit Pána, aby zapálil srdce každého kněze onou „pastorační láskou“, jež je schopna asimilovat jeho osobní „já“ v Ježíši Veleknězi, aby Jej tak mohl napodobovat úplnějším sebedarováním. Kéž nám vyprosí tuto milost Panenská Matka, jejíž památku Neposkvrněného Srdce budeme slavit v sobotu. Svatý farář Arský k Ní choval dětinskou zbožnost, takže roku 1836 ještě před prohlášením dogmatu o Neposkvrněném Početí zasvětil svou farnost Marii „bez hříchu počaté“. A zachovával zvyk často ve farnosti obnovovat toto zasvěcení svaté Panně a učil věřící, že „k vyslyšení stačí se na Ni obrátit“ a to z toho prostého důvodu, že „především Ona sama si přeje vidět nás šťastné“. Kéž nás provází svatá Panna, naše Matka, v Kněžském roce, který dnes začínáme, abychom mohli být pevnými a osvícenými průvodci věřících, které Pán svěřil do naší pastorační péče.

Přeložil Milan Glaser