19 kněžských svěcení ve Vatikánu

5. 5. 2009 21:27
Rubrika: homilie | Štítky: zdroj: RaVat

Papež uděloval kněžské svěcení 19 jáhnům římské diecéze, z nichž je jich deset z Říma nebo blízkého okolí, další tři z různých částí Itálie a po jednom pak z Nigérie, Haiti, Chorvatska, Chile, Jižní Koreje a České republiky. Novokněz z naší vlasti – O.Zdeněk Gibiec – se narodil roku 1973 v Třinci a patří do hnutí Neokatechumenální cesty.

Benedikt XVI. ve své dopolední homilii při mši svaté spojené s udílením kněžského svěcení řekl:

Drazí bratři a sestry,
V neděli „Dobrého Pastýře“ se podle krásného zvyku schází římský biskup a jeho presbyterát na svěcení nových kněží této diecéze. Pokaždé je to velký dar Boží; je to jeho milost! Osvěžme v sobě tedy prožitkem dnešní slavnosti hluboké cítění víry a vděčnosti. V tomto ovzduší bych rád pozdravil kardinála vikáře Agostina Valliniho, pomocné biskupy, další bratry v biskupské a kněžské službě, a se zvláštní vřelostí vás, drazí jáhni, kandidáti kněžství, včetně vašich příbuzných a přátel. Slovo Boží, které jsme vyslechli nám poskytuje hojné podněty k rozjímání. Některé z nich shrnu, aby mohlo jasně osvítit cestu vašeho života a vaší služby.

„Tento Ježíš je kámen... v žádném jiném jménu není spásy“ (srov. Sk 4,11-12). V úryvku ze Skutků apoštolů – prvního čtení – zaráží a vede k zamyšlení tato jedinečná „homonymie“ Petra a Ježíše: Petr, který dostal své nové jméno – skála - od samotného Ježíše, tady tvrdí, že Ježíš je „kámen“. Jedinou pravou skálou je skutečně Ježíš. Jediné jméno, které zachraňuje je to Jeho. Apoštol a tedy kněz, dostává vlastní jméno, tj. vlastní identitu od Krista. Všechno, co dělá, dělá v jeho jménu. Jeho „já“ se stává zcela relativní vůči Ježíšovu „já“. V Kristově - a zajisté ne ve svém - jménu může apoštol konat gesta uzdravující bratry a pomoci „nemohoucím“, aby se zvedli a šli (srov. Sk 4,10). Obzvláště zřejmým se to stává v případě Petra, který těsně předtím vykonal zázrak. A také vztah k tomu, co říká Žalm je podstatný: „kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním“ (Žl 117, 22). Ježíš byl „zavržen“, ale Otec jej miloval a učinil ho základem chrámu Nové smlouvy. Apoštol, stejně jako kněz, tak zakouší kříž, skrze který se stává opravdu užitečným pro budování církve. Bůh rád staví svou církev s lidmi, kteří následováním Ježíše, skládají veškerou svou důvěru v Boha, jak praví tentýž Žalm: „Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné“ (v.8-9).

Učedníka se týká stejný úděl jako jeho Mistra, který je v posledku údělem vepsaným do vůle samotného Boha Otce! Ježíš to vyznává na konci svého života ve velkolepé, velekněžské modlitbě: „Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal“ (Jan 17,25). A ještě před tím řekl: „Otce nezná nikdo, jenom Syn“ (Mt 11,27). Ježíš na sobě zakusil, jak svět odmítl Boha, a tedy neporozumění, lhostejnost a znetvoření Boží tváře. A tuto „štafetu“ Ježíš předal učedníkům: „Dal jsem jim poznat tvé jméno – svěřuje se v modlitbě Otci – a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a já v nich“ (Jan 17,26). Proto učedník a zejména apoštol – zakouší stejnou Ježíšovu radost z toho, že poznává jméno a tvář Otce; a sdílí také jeho bolest, když vidí, že Bůh není poznáván a že jeho láska není opětována. Z jedné strany s radostí voláme, jako Jan ve svém prvním listu: „Jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme!“ a z druhé strany hořce konstatujeme: „ Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho“ (1 Jan 3,1). Je pravda, že my kněží zakoušíme: „svět“ - v janovském smyslu slova – nerozumí křesťanovi, nechápe služebníky evangelia. Trochu proto, že nezná Boha, a trochu proto, že Jej znát nechce. Svět nechce znát Boha, aby nebyl rušen jeho vůlí a proto nechce naslouchat jeho služebníkům, protože by jej to mohlo uvést do krize.

A tady je třeba být pozorný k jedné skutečnosti: tento „svět“, pojatý v evangelním smyslu, svádí také církev, znečišťuje její členy i samotné posvěcené služebníky. Slovem „svět“ chce svatý Jan ukázat a vysvětlit určitou mentalitu, způsob myšlení a života, který může nakazit i církev, a k této nákaze skutečně dochází. Vyžaduje to tedy neustálé bdění a očišťování. Dokud Bůh není plně zjeven, nejsou mu ani jeho děti zcela „podobny“ (1 Jan 3,2). Jsme „ve“ světě a jsme v nebezpečí, že budeme také „ze“ světa, světa ve smyslu oné mentality. A to skutečně někdy jsme. Proto se Ježíš nakonec nemodlil za svět v tomto smyslu, ale za své učedníky, aby je Otec chránil od zlého a oni byli svobodní a odlišní od světa, přestože ve světě žijí (srov. Jan 17,9.15). V té chvíli na konci Poslední večeře pozvedl k Otci modlitbu zasvěcení nad apoštoly a nad všemi kněžími všech dob, když řekl: „Posvěť je v pravdě“ (Jan 17,17). A dodal: „Pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,19). O těchto Ježíšových slovech jsem mluvil v homilii při missa chrismatis na Zelený čtvrtek. Dnes navazuji na tuto reflexi s odkazem na evangelium o Dobrém Pastýři, kde Ježíš prohlašuje: „Za ovce dávám svůj život“ (srov. Jan 10,15.17.18).

Stát se kněžími v církvi znamená vstoupit do tohoto Kristova sebedarování skrze svátost kněžství a vstoupit tam cele. Ježíš dal svůj život za všechny, ale zvláště se zasvětil pro ty, které mu daroval Otec, aby byli posvěceni v pravdě, tj. v Něm, a mohli mluvit a jednat v jeho jménu, zpřítomňovat ho, prodlužovat jeho spásonosná gesta: lámat chléb života a odpouštět hříchy. Dobrý Pastýř tak obětoval svůj život za všechny ovce, ale daroval jej a zvlášť jej dává za ty, které On sám „miloval“, povolal a povolává, aby ho následovali cestou pastorační služby. Jedinečným způsobem se pak Ježíš modlil za Šimona Petra a obětoval se za něho, protože mu jednoho dne na březích Tiberiadského jezera měl říci: „Pas moje ovce“ (Jan 21,16-17). Podobně je každý kněz adresátem osobní modlitby Krista a jeho oběti, a pouze jako takový je uschopněn spolupracovat s Ním na pastvě stáda, které je zcela a jedině Pánovo.

Tady bych se chtěl dotknout bodu, který mi leží zvláště na srdci: modlitba a její spojení se službou. Viděli jsme, že být vysvěceni na kněze, znamená vstoupit svátostně a existenciálně do modlitby Krista za „svoje“. Odtud vyplývá pro nás kněze zvláštní povolání k modlitbě v silně kristocentrickém smyslu: jsme povoláni „zůstávat“ v Kristu – jak rád opakuje evangelista Jan (srov. Jan 1,35-39; 15,4-10) – což se uskutečňuje především v modlitbě. Naše služba je zcela spojena s tímto „zůstáváním“, tedy modlením, z něhož plyne její účinnost. V této perspektivě musíme zmínit různé formy modlitby kněze, předně denní mši svatou. Eucharistické slavení je největším a nejvyšším úkonem modlitby a tvoří střed a zdroj, z něhož se dostává mízy i těm ostatním formám: liturgii hodin, eucharistické adoraci, lectio divina, posvátnému růženci, meditaci. Všechny tyto výrazy modlitby mají svůj střed v eucharistii; působí, že kněžský den a celý jeho život se uskutečňují Ježíšova slova: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce, a za ovce dávám svůj život“ (Jan 10,14-15). Toto „poznávat“ a „být poznán“ v Kristu a skrze Něho, v Nejsvětější Trojici, není nic jiného než ta nejpravdivější a nejhlubší skutečnost modlitby. Kněz, který se mnoho modlí, a modlí se dobře, je postupně vyvlastněn ze svého já a stále více je sjednocován s Ježíšem, Dobrým Pastýřem a služebníkem bratří. V připodobnění k Němu, také kněz „dává život“ za své ovce, které jsou mu svěřeny. Nikdo mu jej nevezme: dává jej sám od sebe v jednotě s Kristem Pánem, který má moc dát svůj život a má moc jej zase přijmout nejen sám pro sebe, ale také pro své přátele, kteří jsou s ním spojeni svátostí kněžství. Samotný život Krista, Beránka a Pastýře, je tak sdílen celému stádu skrze posvěcené služebníky.

Drazí jáhni, Duch svatý vtiskuje toto božské Slovo, které jsem krátce komentoval, do vašich srdcí, aby přineslo bohaté a trvalé plody. Prosíme o to na přímluvu svatých apoštolů Petra a Pavla a svatého Jana Maria Vianneye, faráře Arského, pod jehož záštitu jsem svěřil nadcházející Kněžský rok. Kéž nám to vymůže Matka Dobrého Pastýře, Nejsvětější Panna Maria. Za každých okolností vašeho života hleďte na Ni, hvězdu svého kněžství. Jako služebníkům na svatbě v Káni opakuje Maria také vám: „Cokoli vám řekne, učiňte“ (Jan 2,5). Ve škole Panny Marie buďte stále muži modlitby a služby, abyste se věrným plněním své služby stali svatými kněžími podle Božího srdce.

Přeložil Milan Glaser 

 

Zobrazeno 1080×

Komentáře

PLHOJ

Díky za uveřejněný text. Doporučuji příspěvek přímého účastníka : http://juris.signaly.cz/0905/na-knezskem-sveceni-v

Zobrazit 1 komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio