Rozhovor s Martinem P. kandidátem jáhenství

Na pátek před Květnou nedělí - 3. dubna 2009 - je naplánované jáhenské svěcení našeho farníka a dlouholetého spolupracovníka farnosti Martina Poslušného. 

K této příležitosti bych mu rád položil několik otázek.

Jak jsi, Martine, přišel na myšlenku stát se jáhnem a kdy ti poprvé přišla na mysl?

Řekl bych, že jsem nikdy napřed neplánoval stát se jáhnem, natož knězem. Věděl jsem, že moje cesta vede do manželství, a to se také ukázalo jako dobré rozhodnutí. Nikdy jsem nelitoval, že jsem se oženil a i teď po více jak deseti letech v manželství jsem šťastný.

Přesto v dobách mého studia na teologické fakultě jsem byl konfrontován s rozhodnutím přihlásit se do studijního programu, který byl určen právě pro budoucí adepty trvalého jáhenství. Tehdy jsem to považoval za zbytečné, protože by mi tím přibylo mnoho studijních povinností a také vzhledem k mému věku to prostě nebylo na pořadu dne. Přesto myšlenka stát se trvalým jáhnem (jako jakási možnost) v mé hlavě nějak zakotvila. A najednou přišla nemoc a já jsem v prvních dvou letech byl nucen hodně pobývat v Brně v Masarykově onkologickém ústavu na tzv. Žlutém Kopci, kde v té době byl zaměstnán jako náměstek ředitele ústavu P. Jan Zachoval. On byl mimo svou funkci pravě také trvalým jáhnem a staral se o duchovní záležitosti pacientů v ústavu. Takže jsme se seznámili a byl to právě on, kdo mi ukázal krásu jáhenské služby v praxi,

Tehdy jsem pochopil, že jáhen není pouze nějaký poloviční kněz či „lepší" ministrant, nebo pouze pro ozdobu liturgie, ale že trvalé jáhenství je jedním z nádherných povoláni v církvi. Asi někde tam v té době uzrála myšlenka, že bych mohl být nějak podobně užitečný.

Když se někdo chce stát jáhnem, co pro to musí udělat?        

Nejprve by měl asi pocítit povolání k této službě podobně jako kněz či řeholník. A pak zvážit, zda se k této službě hodí, v čem by se mohl stát přínosem pro svou rodinu, okolí, pracoviště a samozřejmě také pro farnost, protože jáhenství je především cestou služby lidem. Cesta k jáhenství - tomu dočasnému i trvalému - je samozřejmě otevřená každému muži, ovšem trvalí jáhnové mohou být (a většinou tomu tak je) ženatí muži, kteří již dostatečně zabezpečili svoji rodinu. A potom jsou samozřejmě nezbytná také příslušná studia, doporučení duchovních a následná formace kandidátů jáhenství, která však může být v různých diecézích rozdílná. Já osobně jsem byl k přihlášce do této tříleté formace vybídnut, takže jsem se nakonec přihlásil s tím, že nevím, co mě Čeká a zda se vůbec nakonec trvalým jáhnem stanu. Řekl bych, že toto mé povolání přišlo spíše jaksi „zezdola" směrem od pana faráře, farníků, manželky a přátel. Já jsem se nikam nehlásil ani nehrnul. Ale rozhodně nelituji.

V jáhenské formaci jsem měl příležitost naučit se mnoha věcem a hlavně jsem poznal mnoho nových přátel (kolegů), kněží a dalších lidí, kteří se na tom podíleli. Byl to vlastně takový zhuštěný seminář... Dnes jsme, myslím, kompaktní a skvělá parta, i když mnozí z nás možná zatím ještě nebudou vysvěcení.

Církev vidí jáhny ve farnosti jako důležitý prvek. Jedná se o službu Bohu a lidem v liturgii i mimo ní. V Čem si myslíš.že jáhni mohou pomoci?

Službu jáhenství, a to především toho trvalého, obnovili vlastně teprve nedávno otcové Druhého vatikánského koncilu. To znamená, že tato služba církvi existovala již dávno. První jáhny vlastně ustanovili již apoštolové a možná, že si leckdo vzpomene na ty nejznámější - Štěpána a Vavřince. Ale bylo jich samozřejmě mnohem více. Vlastně šlo Často o celé jáhenské rodiny. Dodnes se živě diskutuje také o tzv."jáhenkách", ale zdá, že by to mohly být právě manželky těch jáhnů, které svým mužům pomáhaly v péči o sirotky a vdovy a vůbec v sociální péči.

Služba jáhna vychází ze služby biskupa a je vlastně jakýmsi druhým pólem služby kněze či presbytera. Proto se říká, že biskup má „plnost" kněžství, protože v sobě skrývá obě dvě složky Kristova kněžství - svátostného i služebného. V liturgii je to pak vyjádřeno tím, že biskup může ke mši oblékat dalmatiku - tedy oděv jáhnů a na něj potom i ornát, tedy oděv kněze.

V praxi to znamená, že církev má být ve svých údech (členech) přítomná ve všech možných oblastech života člověka a společnosti. A jestliže kněz má být přítomen hlavně u oltáře a zprostředkovávat lidem tu „svátostnou složku", potom je logické, že jsou potřeba také jiní spolupracovníci biskupa, kteří by ho zastupovali právě na těch všech ostatních úrovních a rovinách života. A tady se právě pro jáhny otevírá široké a nádherné pole pro jejich práci. Takže jáhen ve farnosti může mít skutečně jakékoliv povolání, a tak skutečně posvěcovat službou všechny oblasti lidského života. To ovšem neznamená rivalitu nebo konkurenci mezi knězem a jáhnem ve farnosti. Oba jsou pověřeni biskupem pracovat na stejné vinici, jsou na stejné lodi, a proto úzká spolupráce mezi nimi je nezbytná. Pokud by byl jáhen považován pouze za jakousi protiváhu nebo alternativu kněze, je to špatné. Každý z nich má své specifické úkoly a je dobré, pokud v tom mají jasno a vzájemně se doplňují. Proto jáhen např. nikdy nesmí úplně suplovat kněze, i když určité úkoly může plnit stejně tak dobře jako kněz a obráceně to samozřejmě platí také. Konkrétně to znamená, že jáhen není primárně určen k tomu, aby sloužil u oltáře, a stejně tak kněz, aby se staral na prvním místě o charitu a sociální služby ve farnosti.

Osobně si myslím, že do budoucna budou v každé větší farnosti jeden nebo i více trvalých jáhnů, kteří budou kněze nejen „zastupovat" v době jeho nepřítomnosti nebo nemoci při liturgii a bohoslužbách, ale budou právě plnit ty nejrozmanitější úkoly a povinnosti, které dnešní církev má... Jinak pro ty, kteří o trvalém jáhenství nic neví, bych doporučil útlou brožuru od P. Jiřího Kani s názvem Jáhni a my. Tam je nádherně vykreslená služba jáhna v prvotní církvi, během staletí a dnes.

Posledních jedenáct let, třetinu svého života bojuješ s nemoci, která ovlivnila tvůj život i život tvých blízkých. Během těchto let jsi nepřestal pracovat pro našeho Pána a pro nás všechny ostatní. Jáhenské svěcení chápu jako vyvrcholení Tvé služby. Co pro Tebe v tuto chvíli znamená?

Tato otázka je pro mě asi nesložitější. Každý, kdo prožívá v životě nějaké těžkosti (a nemusí to být zrovna nemoci), ví, že neexistují jednoduché odpovědi ani rychlá řešení. O to více si vážím všech, kdo se dokážou postavit jakékoliv nepříznivé situaci v životě a poprat se s ní, těch, kdo nerezignují, ani když se zdá být vše prohrané a marné. Musím zdůraznit, že ani já dnes nemám odpovědi na mnohé své otázky a často se také potýkám s tím, proč a nač a k čemu to všechno... Vím, že ta dlouhá nemoc mi vzala mnoho. Na druhou stranu jsem ale také mnoho poznal a obohatil se o věci, které bych za normálních okolností nikdy nepoznal, nepochopil a neprožil. A tady bych si troufl tvrdit, i když se to mnohým bude zdát jako hrozné klišé, že ta nemoc pro mě je svým způsobem dar. Tohle bych se však neodvážil říct žádnému nemocnému, protože vím, jaké hrozné zápasy člověk musí často sám vybojovat.

Za ty roky jsem pochopil, že s takovouhle nemocí člověk nemůže pouze neustále bojovat - to je většinou prohraný boj, ale musí se naučit s ní žít. To je asi jediná cesta, která je dobrá a osvědčená. Platí to také v té duchovní rovině, protože každá nemoc nebo nesnáz s sebou přináší také spoustu otazníků, které se promítají do duchovního života člověka. A tady je třeba nalézt způsob, jak se s nemocí naučit žít. V normálním životě je dobré dělat to, co člověka baví, nezbavit se, pokud možno, všech činností i aktivit a kontaktů s lidmi, protože to se pak člověk sám vylučuje a často je těžké vrátit se zpátky. Na poli duchovního života platí to samé. Člověk by neměl zůstat pasivní a pouze jakýmsi pozorovatelem. Takže někde tady se nachází odpověď na otázku, proč jsem nepřestal pracovat, jak říkáš. Navíc člověka hřeje pocit, že stále ještě může být nějak užitečný, i když v mém případě je to poslední dobou čím dál méně.

Jáhenství tedy v této souvislosti do toho nějak zapadá. Samozřejmě nebudu moct být aktivní tak, jak bych si představoval, ale svým způsobem budu moci konat tuto službu trochu jinak. Takže je to určitým způsobem skutečně logické vyvrcholení té služby, kterou jsem vždy rád konal.

Avšak stále doufám, že mi Pán dopřeje ještě občas i trochu té praktické služby lidem, farnosti, rodině atd., protože jinak bych byl asi jediný jáhen na světě, který spíše službu potřebuje a vyžaduje od ostatních, než aby sám sloužil. Ale uvidíme, co Pán dá...

Martine, děkuji za rozhovor P.Vladislav

P.S.   Novojáhen Martin Poslušný byl povolán na věčnost. Pohřeb bude 24. 4. ve 14hodin v Ústí n.O.

související články: Neobyčejné jáhenské svěcení v rubrice Příběhy ze života

Parte novojáhna Martina P. ve stejné rubrice