Dopis bratra Aloise z komunity v Taizé /hlavní část/:
Na celém světě dochází k překotným změnám společnosti a lidského jednání. Nevídané možnosti dalšího rozvoje jsou provázeny vratkostí systémů a narůstajícími obavami z toho, co přinese budoucnost.
Technický a ekonomický pokrok půjde ruku v ruce s větší lidskostí jen tehdy, když se budeme tázat po hlubším smyslu existence. Únava a zmatek mnohých vyvolávají potřebu ptát se, z jakého zdroje čerpáme život.
Již mnoho století před Kristem na takový zdroj upozornil prorok Izajáš: „Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; běží bez únavy, jdou bez umdlení.“
Těch, kdo nemohou tento pramen najít, je dnes více než dřív. Boží jméno je zatíženo mnoha nedorozuměními, nebo dokonce docela zapomenuto. Je tu nějaká spojitost mezi mizející vírou a ztrátou chuti do života?
Jak odstranit z pramene nánosy písku? Kdo otevírá své nitro Boží přítomnosti, může začít čerpat naději a radost.
Pramen znovu vytryskne a naše existence dostane smysl. Budeme schopni nést zodpovědnost za svůj život; přijímat ho a následně dávat jako dar těm, kteří nám byli svěřeni.
I kdybychom měli jen malou víru, nastane zvrat – přestaneme se zabývat především sami sebou. A jestliže Bohu otevřeme dveře svého vlastního srdce, připravíme mu cestu i do mnoha dalších srdcí.
Ano, Bůh je přítomen v každém člověku, ať věřícím nebo nevěřícím. Bible krásným, poetickým jazykem hned od první strany líčí, jak Bůh vdechl člověku dar života.
Ježíš žil náš život, a tak ukázal nekonečnou lásku, kterou má Bůh k nám. Tím, že se vydal se do krajnosti, Boží radost z člověka pronikla až na samé dno naší lidské přirozenosti. A od Kristova vzkříšení už nemůžeme nad světem ani nad sebou zoufat.
Navždy nám byl darován Boží dech, Duch svatý, který přebývá v našich srdcích a říká „ano“ tomu, co jsme. Nikdy nám nemohou zevšednět tato slova proroka Izajáše: „Jako se ženich veselí z nevěsty, tak se tvůj Bůh bude veselit z tebe.“
A tak dejme svůj souhlas tomu, co jsme – nebo nejsme. Vezměme na sebe zodpovědnost i za všechno to, co jsme si nevybrali, a co je přesto součástí našeho života. Odvažme se tvořit i z toho, co není dokonalé, a dojdeme ke svobodě. A i když jsme obtíženi břemeny, budeme přijímat svůj život jako dar a každý den jako dnešek s Bohem.
Bůh je v nás, ale také nás předchází. Bere nás, jací jsme, ale i vede, abychom už nežili jen sami sobě. Občas přichází a otřese naší existencí, zpřevrací naše plány a záměry. Ježíšův život nám pomáhá přijmout tuto perspektivu.
Ježíš se nechal vést Duchem svatým. Nepřestával se odvolávat na neviditelnou přítomnost Boha, svého Otce. V tom byla podstata jeho svobody až k darování života. Vztah s Bohem a svoboda nebyly u Ježíše nikdy v protikladu, ale navzájem se posilovaly.
V každém z nás je touha po absolutnu. Dychtíme po něm celým svým bytím – tělem, duší, myslí. Každý člověk, od nemluvněte až po starce, prahne po lásce. Je to žízeň, kterou ani nejdůvěrnější lidský vztah nemůže zcela uhasit.
Tyto tužby často pociťujeme jako nedostatek nebo prázdnotu a mohou působit v duši zmatek. Rozhodně však nejsou něčím výjimečným – jsou nedílnou součástí našeho lidství, darem, ve kterém je již skryto Boží volání, abychom se otevřeli.
Každý se může zamyslet jak právě teď ve svém životě vykročit ze sebe. Nemusíme nutně dělat víc: Jsme povoláni k tomu, abychom víc milovali. Pozornost k bližnímu si vyžaduje celou naši bytost. A tak neztrácejme ani minutu. Rozhodnutí pro lásku je na každém z nás.
Příliš mnoho mladých lidí se cítí ve svém vnitřním životě osamoceno. Přesto již dva nebo tři si mohou pomáhat; například tím, že se budou scházet a společně modlit, a to i s těmi, kteří se považují za lidi spíš pochybující než věřící.
Takové společenství nachází velkou oporu, je-li součástí místní církve, té komunity komunit, kde se setkávají všechny generace a kde si jedni druhé nevybírají. Církev je Boží rodina. Je to společenství, které nás vyvádí z izolace. Zde jsme přijímáni, zde se obnovuje Boží „ano“ naší existenci, zde nacházíme nepostradatelnou Boží útěchu.
Kdyby tak místní církve a společenství mladých lidí byly především místem dobroty srdce a důvěry, místem vlídného přijetí a pozornosti vůči těm nejslabším!
Pokud se chceme podílet na vytváření větší jednoty v lidské rodině, není třeba, abychom se začali dívat na svět takříkajíc odzdola? Takový pohled vyžaduje velkou životní jednoduchost.
Komunikační prostředky jsou stále dokonalejší, ale společnosti nadále zůstávají roztříštěné. Stále se zvyšuje riziko vzájemné lhostejnosti. Překonávejme bariéry dělící naše společnosti! Vydejme se k těm, kteří trpí, navštěvujme odstrkované a ty, kterým se ubližuje, pamatujme na přistěhovalce, kteří žijí vedle nás, ale přitom často tak daleko od nás! Kde přibývá utrpení, mohou přibývat i konkrétní projekty pomoci, které jsou znameními naděje.
Musíme získat potřebné znalosti a dovednosti, abychom mohli čelit nespravedlnosti a hrozícím konfliktům a abychom dokázali podpořit spravedlivé rozdělení materiálních prostředků. Vytrvalost ve studiu nebo v profesionální formaci může být v tomto smyslu také službou druhým.
Některé skandální situace bídy a nespravedlnosti přímo bijí do očí. Existují však formy chudoby, které nejsou tak viditelné. Jednou z nich je samota.
Předsudky a nedorozumění předávané někdy z generace na generaci mohou vést až k fyzickému násilí. Existují však i zdánlivě neškodné, ale ve skutečnosti ničivé a ponižující formy násilí. Jednou z nich je výsměch.
Kdekoliv žijeme, snažme se, ať už sami nebo společně s ostatními hledat způsoby jak ulehčovat utrpení druhých lidí. Objevíme tak Kristovu přítomnost na zcela nečekaných místech a situacích. On, Zmrtvýchvstalý, je blízko; je zde, uprostřed lidí. Předchází nás na cestách milosrdenství. A skrze Ducha svatého již obnovuje tvář země.
/celý text tzv. Dopisu z Keni můžete najít zde:
http://www.taize.fr/ext/download/letter/csletter.pdf
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.