V těchto dnech je tomu právě 40 let, co jsem nastoupil jako bohoslovec Pražské arcidiecéze do 1. ročníku teologické fakulty a ještě, zde v Litoměřicích existujícího Kněžského semináře. Tehdy se začaly skládat mé počáteční dojmy jednak z dosud mně neznámého prostředí alumnátu /tak nazývali moji dva strýci Kněžský seminář v Brně/ i z města Litoměřic, kde jsem následně trávil, s peripetiemi prázdnin, vlastně pět let života, pět let přípravy na kněžskou službu. A když jsem v roce 1973 Litoměřice a seminář opouštěl před kněžským svěcením, se samozřejmostí jsem se domníval, že do tohoto města – zahrady Čech – se dostanu jen, když do semináře přijedu na kněžské exercicie, nebo s vděčností navštívím místní hřbitov se hroby vynikajících duchovní osobností, majících na mne i určitě na ostatní bohoslovce zásadní výchovný vliv, ať to byl kardinál Trochta, rektor semináře Mons. Poul, nebo zpovědníci bohoslovců P. Šimonovský či P. Helikar. Jak rád na ně stále v dobrém vzpomínám!
Bylo to na sklonku podzimu roku 1968. Spolu se svým kolegou-seminaristou jsme se vydali na vycházku dle poučení vzácného rektora „bini et bini“, tedy vždy ve dvojicích /jak moudré to bylo poučení!/, ale už ne podle druhé rektorovy rady: do přírody mimo město. Vybrali jsme si zvláštní cestu k vycházce: procházeli jsme se kus od břehu po téměř zamrzlém Labi, někde v místech pod litoměřickou biskupskou residencí. Mrzlo a my jsme v určitém dobrodružství zkoumali, co a koho ještě zmrzlá vodní plocha Labe vydrží. Stalo se to, co jsme nečekali, ale měli jsme předpokládat. Led se pode mnou prolomil a s neobyčejnou rychlostí jsem se začal topit nikoliv v chladné vodě, ale ve studeném mazlavém bahně. Propadával jsem se stále hlouběji... Kdyby v blízkosti nebyl můj kolega-seminarista zachránce, kterému se podařilo mě z bahna vytáhnout, pomoci se dostat na pevnou půdu břehu, rychle mně donést suché šatstvo ze semináře a panu rektorovi vše vysvětlit, jak by asi vypadala má budoucnost? „Bini et bini“ vždy ve dvou... Když jsme se kradmo oba už za tmy do semináře vrátili, Mons. Poul měl zvláště pro mne připravené přísné pokárání, zasluhoval jsem si to, ale i teplý čaj s citronem a kapkou rumu, to, abych prý nestonal z nachlazení. Jeho jednání, plné dobroty, mě zaskočilo.
Zmínil jsem Vám tuto vzpomínku zcela záměrně. V ní jsem na celý kněžský život vyrozuměl několik důležitých poznatků: pokud půjdu sám, v kněžském životě se nevyhnu nebezpečným cestám, jako byla kupř. zamrzlá, ale přitom velmi křehká plocha řeky. Z blátivého bahna se ale sám nikdy nedostanu. A zablácený, nemohu očišťovat druhé. Jsem šťastný, že jsme měl a mám několik, ne mnoho, kněžských přátel, skutečných spolubratří v Kristu, mám i rodného bratra kněze Pavla. Jim děkuji, že drželi při mně jako záchranná četa. Dále: v představeném seminaristů jsem mohl spatřit, pro vždycky, obraz kněze s pevnou rukou, ale laskavým a moudrým srdcem - dobrého duchovního pastýře.
Dnes zde před Vámi, s Vámi a pro Vás, i se zmíněnou osobní zkušeností, začínám plnit službu v Kristově církvi, ke které mě, neexistuje pro mne jiné vysvětlení, povolal Bůh. Nerad bych, aby zůstalo jen u mých osobních vzpomínek.
Při nástupu do své úlohy pastýře Litoměřické diecéze chci vyjádřit rovněž svůj radostný obdiv k mimořádné kráse celého tohoto území, přirozeně včetně samotného města Litoměřic. Výrazný půvab krajiny je nejenom dokladem fantazie Stvořitelovy, ale především i dílem těch, kdo tuto oblast po staletí zvelebovali. Vedle příbuzenství pokrevního existuje také příbuzenství zemské, jakási rodina, pozůstávající z těch, kdo se v daném prostoru narodí a žijí v něm, nebo do něj přišli, a lhostejno jakého jsou původu, národnosti a jazyka, společně s domácími vytvářejí v ní a pro ni různorodé bohatství. V důsledku neblahých událostí minulého století a s mnoha smutnými osudy na obou stranách prožila naše diecéze velké násilné přesuny obyvatelstva. I moje rodina tím byla postižena: dva moji blízcí příbuzní museli zemi opustit, z nich jeden byl kněz. Příbuzenství, pospolitost tvoří ovšem nejen společné usilování, ale i společná víra, která z nás činí rodinu bratří a sester. Toto pole, pole víry, zde v minulých dobách zúrodňovali zejména početně převažující obyvatelé německé národnosti, jak se dříve říkalo: die „Böhmen deutscher Zunge“. Na tuto skutečnost nesmíme zapomínat a chce ji vděčně vnímat jako plodný základ pro naše dnešní snažení posilovat prohlubováním osobní víry a mnohostrannou angažovaností křesťanský fundament sjednocující se Evropy. Přeji si, abychom v nadcházející etapě života Litoměřické diecéze dovedli těžit ze všeho pozitivního, co naši někdejší „zemští příbuzní“ pro tuto oblast vykonali a od znovuzískání svobody v naší republice na mnoha místech opět konají. Kéž všichni společně s Boží pomocí věrohodně dosvědčujeme jednotu a sílu společenství křesťanů a všech lidí dobré vůle.
Mám, máme a mohu, můžeme oprávněně a s nadějí vyhlížet naši společnou křesťanskou budoucnost. Na stránky knih našich životů psal Bůh, do otevřené knihy Litoměřické diecéze psal opět Bůh a to i krví svých statečných svědků. Pojďme se věnovat této literatuře. Jistě tam vyčteme program pro nastávající čas: pokud bude jeden bez druhého, všichni se staneme sirotky. Bez laskavých, ale i pevných duchovních pastýřů budeme smutní a skleslí. Zapomeneme-li na svědectví našich tichých a často velmi věrných předků ve víře, zůstaneme vykořeněni.
Nebudeme-li usilovat o svornost Knížete pokoje, dravci nás pohltí. Nebudeme-li hořet pro Krista a Jeho věc v době, ve které žijeme a na území, které společně obýváme, našim knihám životů a diecéze po nás se už nikdo věnovat nebude. Bůh nám poskytuje novou příležitost.
Prosím a žádám Vás, moji diecézáni, pomáhejte si navzájem a dobrým Bohem nám danou příležitost přijměme a společně využijme. Z každého člověka dobrého srdce, statečnosti a počítajícího kvůli Ježíši i se sebezáporem, se raduji už teď, vítám ho a zvu ke spolupráci na díle Kristově.
Panno Maria, Matko církve, Královno apoštolů a mučedníků, Královno míru a Pomocnice křesťanů, Královno rodin a Útočiště hříšníků, všichni svatí a světice Boží, orodujte za nás a za všechny obyvatele naší diecéze!
moc pěkné, držím mu palce:-)
Ano, mě oslovil ten příměr, který platí i pro laiky: půjdeme-li sami a dostaneme-li se na tenký led, propadneme se a nebude nikdo, kdo by nám podal ruku... Nedostaneme se sami ani z bahna... Pomůže nám bratr, bližní, kněz... Tedy každý z nás potřebuje společenství!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.