Tereza z Mexika vypráví:
„Ve třídě máme kluka, který velmi těžko chodí. Jednou při cestě ze školy se dal se mnou do řeči. Musela jsem ale kvůli němu zvolnit chůzi a jít velmi pomalu, aby mi stačil. Nebylo mi to moc příjemné a měla jsem pokušení ho nechat a jít rychle, abych – jak jsem si říkala – lépe využila svůj čas... Pak mi došlo, že v tom spolužákovi je Ježíš a toho bych neměla nechat být.... Tak jsem se snažila být k němu milá a šla jsem s ním v klidu. Když jsem přišla domů, cítila jsem velký pokoj a jistotu, že jsem udělala dobře.
Po několika dnech jsme ve škole měli zkoušku z chemie a já byla velmi nervózní.
Ještě o přestávce jsem si narychlo procházela látku, když ke mně přišel ten handicapovaný spolužák a říká: „Nic se neboj, tu zkoušku v pohodě zvládneš!“
Jeho slova mě překvapila, protože jsem na sobě nedala nervozitu znát. Cítila jsem, že sám Ježíš mě povzbuzuje skrze člověka, ve kterém jsem ho před tím rozpoznala a milovala.“
Tvůj spolužák má ruku v ruce se svým handicapem taky velký dar... zpomalit tempo dnešní uspěchané doby. Zkrátka... jemu nic jiného nezbývá.
Já rozeznávám to co popisuješ všude tam, kde se odstraní spěch... a je nahrazen klidem...
tam se rozhostí také ticho a taková vzácná samozřejmá schopnost naslouchání, rozjímání.... vnímavost k jemnému vánku Božího působení... které je možné předávat dál...
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.