rodina se učí přijímat vůli Boží

    Jedna maminka vypráví: " Jsem dětská lékařka a nikdy mě nenapadlo, že by se mi mohlo narodit postižené dítě. Náš první syn je zdravý a když se nám před 18 lety jako druhé dítě narodila Anička, prožívali jsme s manželem radost. Brzy bylo zřejmé, že se opožďuje ve vývoji a měla řadu zdravotních problémů. Postupně se začalo projevovat i její mentální opoždění.

     První roky jejího života jsem velkou část své energie věnovala péči o ní v naději, že se její vývoj srovná s vrstevníky. Dlouho jsem doufala a modlila se za zlepšení jejího stavu, ale později jsem pochopila, že je to stav trvalý a že je třeba v tom vidět vyjádření vůle Boží.

     Péče o Aničku je náročná. Letos chodí posledním rokem do speciální školy. Nemůže být bez dozoru. Musíme jí téměř vše udělat. Není a nikdy nebude schopna žít sama. Velkým problémem pro nás je, jak ji stále vhodně zaměstnávat. Nevydrží se soustředit. Odbíhá po chvilce od každé činnosti.

     Později se nám narodily ještě dvě zdravé děti, ale mít handicapované dítě je úplně neznámá situace. Musíme řešit problémy, o kterých jsme netušili. Pozoruji na celém příbuzenstvu i na našem okolí, že se všichni učíme žít s Aničkou. Máme ji všichni v rodině moc rádi a snažíme se překonávat s láskou těžkosti každého dne. Učíme se trpělivosti a často s ní zažíváme hodně radosti. Je čistá a milá. Bezpečně vycítí, zda ji má druhý člověk rád. A od toho se odvíjí její komunikace s ním. Vždy mi dělá radost, když o ni někdo stojí, když někoho zajímá. Vždyť je to Boží dítě, stejně jako druhé děti, i když je jiná.

Má tu přednost, že si dobře pamatuje jména lidí. Má své oblíbené osoby, často jsou to kněží. Vybízí nás, abychom se za ně modlili, napsali jim pozdrav nebo jim zavolali. Je v tom důrazná a neodbytná.

     Naše další děti se ve svém životě musejí srovnat se situací, že jejich sestra je jiná a že jim to ostatní vrstevníci dají pocítit. Vidím však na nich, že díky tomu, že přijímají tuto situaci, vnitřně rostou a citlivě přistupují k druhým lidem.

Všichni v rodině si přejeme, aby Anička byla ve svém životě šťastná. Snažíme se k tomu přispět. Chceme pochopit, co je pro ni dobré. Nyní hledáme zařízení, kde by mohla trávit část dne a byla spokojená, že má své kamarády, něco svého.

     Jednou mi jeden kněz řekl, že nikdo nechce mít handicapované dítě. Připadalo mi to pravdivé.

Každý si přeje, aby se mu dítě narodilo zdravé, jako my  před narozením Aničky.

Přesto se snažíme každodenně s láskou přijímat tuto naši situaci jako Boží vůli pro nás a učíme se s ní žít.“