Papežova slova z půlnoční mše-výzva k bdělosti

27. 12. 2008 11:27
Rubrika: homilie | Štítky: zdroj: radiovaticana

Drazí bratři a sestry,
„Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, který trůní na výsosti a shlíží dolů na nebe i na zem?“ Tak zpívá Izrael v jednom ze svých Žalmů (113, 5).

Stvořitel světa, Ten, který řídí všechno, je daleko od nás. Tak to zpočátku vypadá. Potom však přichází překvapující zkušenost: Ten, komu se nikdo nevyrovná a který „trůní na výsostech“, Ten, který hledí dolů, sklání se dolů. Vidí nás a vidí mne. Tento pohled Boha dolů je víc než pohled shůry. Pohled Boha je činem. Skutečnost, že On mne vidí a hledí na mne, proměňuje mne i celý svět kolem mne. Žalm hned nato pokračuje: „Slabého zdvihá z prachu..“ On mne svým pohledem shůry pozvedá, laskavě mne bere za ruku a pomáhá vystoupit nahoru mně, mému já, zdola nahoru. „Bůh se sklání“. Toto slovo je prorocké.

V Betlémské noci dostává zcela nový význam....Bůh skutečně sestupuje. Stává se dítětem a vstupuje do stavu naprosté závislosti, jež je vlastní každé právě narozené lidské bytosti. Stvořitel, který všechno drží ve svých rukou a na němž všichni závisíme, se stává maličkým a potřebujícím lidskou lásku. Bůh je ve stáji.

Vyprávění o Narození Páně podle Lukáše, nám předkládá, jak Bůh pozvedl roušku své skrytosti nejprve před lidmi z těch nejnuznějších poměrů, před lidmi, kteří ve společnosti patřili spíše mezi opovrhované: před pastýři, kteří na polích kolem Betléma střežili domácí zvířata.

 Lukáš říká, že tito lidé „bděli“. Můžeme se tak cítit znovu povoláni ústředním motivem Ježíšova poselství, ve kterém se opakovaně s rostoucí naléhavostí až ke Getsemanské zahradě vrací výzva k bdělosti, abychom byli čilí, všimli si Pánova příchodu a byli v pohotovosti. Také tady toto slovo patrně znamená více než jenom být v noci vzhůru. Pastýři byli lidé opravdu bdělí, měli smysl pro Boha a Jeho blízkost. Lidé, kteří očekávali Boha a nerezignovali na jeho zdánlivou vzdálenost v každodenním životě. Bdělému srdci lze adresovat poselství veliké radosti: této noci se vám narodil Spasitel. Pouze bdělé srdce je schopné věřit tomuto poselství. Pouze bdělé srdce může mít odvahu vydat se hledat Boha v situaci dítěte položeného ve stáji.

Prosme Pána, aby také nám pomohl stát se lidmi bdělými.

Svatý Lukáš nám také vypráví o tom, jak se kolem samotných pastýřů rozzářila Boží sláva, světelný oblak, a ocitli se uvnitř záře této slávy. Obklopeni tímto svatým oblakem, naslouchali chvalozpěvu andělů: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“. A kdo jsou tito lidé jeho zalíbení, ne-li maličcí, bdělí, ti, kteří očekávají, doufají v dobrotu Boha a zdálky k Němu hledí?

U církevních otců lze najít překvapivý komentář zpěvu, kterým andělé zdraví Vykupitele. Až do této chvíle – říkají otcové – andělé poznávali Boha v nezměrnosti světa, v logice a kráse kosmu, které od Něho pocházejí a odrážejí Ho; převzali takřka němý chvalozpěv stvoření a proměnili ho v nebeskou hudbu. Nyní však došlo k něčemu novému a pro ně přímo omračujícímu. Ten, o kterém vyprávějí nebesa, Bůh, který vládne nade vším a všechno drží v rukou, On sám vstoupil do lidských dějin a stal se tím, kdo v dějinách jedná i trpí. Z radostného vzrušení vyvolaného touto nepředstavitelnou událostí, tímto druhým a novým způsobem Božího zjevení – jak říkají otcové – zrodil se nový zpěv, nová sloka, kterou nám uchovalo Vánoční evangelium: „Sláva na výsostech Bohu a pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.“ Snad lze říci, že podle pravidel hebrejské poezie, toto dvojverší vyjadřuje v obou svých částech v podstatě totéž, jenom z jiných hledisek. Sláva Boží je na výsostech, ale nyní je ve stáji. Co je ubohé, stalo se vznešeným. Jeho sláva je na zemi, je slávou pokory a lásky. A dále: slávou Boha je pokoj. Kde je On, tam je pokoj. On je tam, kde lidé nechtějí dělat autonomně na zemi ráj za použití násilí. Je s lidmi, kteří mají bdělé srdce, s pokornými a s těmi, kteří odpovídají jeho vznešenosti, vznešenosti pokory a lásky. Těm dává svůj pokoj, protože jejich prostřednictvím vstupuje pokoj do tohoto světa.

S těmito myšlenkami se tuto noc přibližujeme k Betlémskému Dítěti, k onomu Bohu, který se kvůli nám chtěl stát dítětem. V každém dítěti se zračí Betlémské dítě. Každé dítě žádá naši lásku. Tuto noc proto myslíme zvláště na ony děti, kterým je upírána rodičovská láska; na děti ulice, kterým nebyl dopřán domov; na děti, které jsou brutálně používány jako vojáci, jako nástroje násilí, místo aby byly nositeli smíření a pokoje; na děti, které jsou v hloubi svých duší zraňovány pornografickým průmyslem a vším ostatním hanebným zneužíváním. Betlémské Dítě je novou výzvou určenou nám, abychom učinili vše, co je možné, aby se Betlémské světlo dotklo lidských srdcí.

Jedině obrácením srdcí, jedině změnou v lidském nitru může být překonána příčina veškerého tohoto zla; může být překonána moc zlého. Jedině změní-li se lidé, změní se svět. A aby se mohli změnit lidé, potřebují světlo přicházející od Boha, ono světlo, které tak nečekaně vstoupilo do naší noci.

Mluvíme-li o Betlémském Dítěti, myslíme také na kraj, který nese jméno Betlém, myslíme také na onu zemi, v niž Ježíš žil a kterou hluboce miloval. A prosme, aby se tam zrodil pokoj. Ať ustane nenávist a násilí. Ať se probudí vzájemné porozumění a dojde k otevření srdcí, aby se otevřely hranice. Ať sestoupí pokoj, o kterém zpívali andělé oné noci.

V 96. Žalmu Izrael a s ním církev chválí velikost Boha, který se projevuje ve stvoření. Všechno tvorstvo je přizváno k tomuto chvalozpěvu, a nalézá tam i toto pozvání: „Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy před Hospodinem, který přichází“ (12). Církev čte také tento Žalm jako proroctví a zároveň jako úkol. Příchod Boha do Betléma se uskutečnil v tichosti. Jenom pastýři, kteří bděli, byli na okamžik obestřeni zářivou nádherou jeho příchodu a mohli slyšet část onoho nového zpěvu, který se zrodil z úžasu a radosti andělů nad příchodem Boha. Tento tichý příchod Boží slávy v průběhu dějin pokračuje. Tam, kde je víra, kde se hlásá jeho slovo a naslouchá se mu, Bůh shromažďuje lidi a dává se jim ve svém Těle, proměňuje je ve své Tělo. On „přichází“. A tak se probouzejí lidská srdce.

Nový zpěv andělů stává se zpěvem lidí, kteří v průběhu všech staletí stále novým způsobem opěvují příchod Boha jakožto dítěte a z nitra jsou naplňováni radostí. Lesní stromy se vydávají za Ním a veselí se. Vánoční strom na náměstí sv. Petra hovoří o Něm, chce předat jeho zář a říci: Ano, On přišel a lesní stromy jej vzývají. Vánoční stromy ve městech a v domovech by měly být něčím víc než svátečním zvykem. Měli by ukazovat na Toho, který je důvodem naší radosti, na Boha, který se pro nás stal dítětem. Chvalozpěv mluví v posledku o Tom, který je znovuobjeveným stromem života. Vírou v Něho se nám dostává života. Ve svátosti eucharistie se nám dává On, dává nám život, který sahá až do věčnosti. Přidejme se nyní ke chvalozpěvu stvoření a naše chvála bude současně modlitbou: Ano, Pane, dej nám spatřit něco ze záře tvé slávy. A daruj pokoj zemi. Učiň z nás muže a ženy pokoje. Amen.

/zkráceno/

 

 

Zobrazeno 1143×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio