Advent v médiích a skutečnost?

Zajímavý komentář otce kardinála k tomu, co se dočetl v médiích:

V měsíci listopadu a prosinci se  v médiích často objevují témata adventu a Vánoc. Je pěkné, že si těchto období a svátků novináři všímají a že o nich informují. Např. ČTK 23. listopadu uveřejnila pěknou informaci o liturgickém roce. Někteří novináři však prozrazují značnou neinformovanost o tématu, o kterém hovoří. (Škoda, že si neopatří přesnější informace). Když se pak takový novinář dá do pojednání např. právě o adventu, vznikají leckdy opravdu humorné články. MFDnes uveřejnila už 8. listopadu t.r. v rubrice „Vánoce“ článek o adventu z pera Lenky Brdkové. Novinářka v článku smíchala dohromady různá oficiální liturgická slavení církve s lidovou zbožností, kterou si věřící v době latinské liturgie před koncilem vytvářeli jako způsob, jak „podomácku“ slavit velká liturgická období. K tomu přimíchala různé lidové pranostiky a zvyky a všelijaká místní vysvětlení našich prababiček…

Zmíněný článek prohlašuje adventní dobu za „dobu postní“, „kdy se zpívají staročeské roráty na ranních mších ke cti Panny Marie“. Adventní doba má ve skutečnosti dvojí charakter: je především čtyřtýdenní dobou přípravy na vánoční oslavu historické události narození Krista, jeho prvního příchodu na tuto zemi. Druhý akcent s tím prvním souvisí: advent nás vede k myšlence na druhý příchod Krista s mocí a slávou v budoucnosti, k myšlence na poslední den našeho světa. Advent je tedy především dobou radostného očekávání. Trvá čtyři týdny a končí Štědrým dnem.

Uvedený článek protahuje adventní dobu přes Vánoce až do „Hromnic“. ( „...adventní svátky“, píše se v článku, „však trvají o něco déle /než Vánoce/, končí až 2. února následujícího roku Hromnicemi“. Úsměvné… Pravda je tato: velké církevní svátky mají vedle přípravného období (např. adventu) také období doznívání po svátku, v tomto případě dobu vánoční. Ta má jako slavnost svátek Matky Boží Panny Marie 1. ledna, osmý den (oktáva) po Vánocích. Pak je 6. ledna slavnost Tří králů, Zjevení Páně, kdy slaví své Vánoce podle starého kalendáře pravoslavní. A v nejbližší neděli po tomto svátku se slaví křest Páně, kterým doba vánoční končí.

A k rorátům: Již od doby středověku se advent slavil v duchu očekávání příchodu Spasitele s oblíbenou mariánskou mší, slavenou vždy časně ráno, která začínala latinskou antifonou: „ rorate coeli desuper“ – vyros, nebe, Spasitele. Celá mše byla latinská, a tak varhaníci a církevní muzikanti skládali na texty této mše krásné písně v duchu gregoriánského chorálu. Kromě toho, že se zpívaly, zůstaly dodnes zachovány v různých rukopisných malých i velkých kancionálech uložených v archivech či muzeích. Jmenujme např. antifonář Arnošta z Pardubic z r. 1364, nebo Jistebnický kancionál z 15. stol. atd. V minulém století byly tyto hodnotné skladby vydány pro běžnou potřebu v různých „rorátnících“ a dnes je jejich zpívání opět velmi oblíbené…

A Hromnice? Tady L. Brdková pouští svou fantazii zvlášť daleko. Tento den prý „lidé přinášeli do kostela k vysvěcení (!!) svíčky ´hromničky´, které během roku chránily úrodu před hromobitím a dům před neštěstím“. Pravda je takováto: 2. únor je čtyřicátým dnem od Vánoc. V liturgii se slaví „uvedení Páně do chrámu“. Panna Maria s Josefem přinesli do chrámu dítě Ježíše, „aby ho představili Pánu“. Setkali se se starým Zachariášem, který pronesl chvalozpěv na Ježíše, o němž řekl, že je „světlo k osvícení pohanů…“. A proto si tento den přinášejí věřící sebou k liturgii svíce nebo se svíce rozdávají před bohoslužbou. Kněz je posvětí a s posvěcenými svícemi (v liturgii se světí vše, co se při ní užívá) se vstupuje do chrámu na připomenutí toho, že Ježíš, „světlo pohanů“, vstoupil a vstupuje do chrámu. Lidé posvěcené svíčky s úcty nezahazují, ale berou si je domů. Za mých mladých let jsme se při zvláště kruté bouři doma s maminkou při rozsvícené hromničce modlívali. Proto svíce dostaly lidově takové jméno a podle toho je i lidový název toho svátku. Pisatelka zapomněla tento základ a zůstalo jen to, co prababička vyprávěla.

A ochrana úrody před krupobitím – tady je spletena zase jiná věc. Na Květnou neděli se v liturgii připomíná Ježíšův slavný vjezd do Jeruzaléma, při kterém mu lidé stlali větve palem na cestu. Při liturgii se to připomínalo tím, že jsme si nosili do kostela už rozkvetlé „větvičky“, které jako obvykle kněz posvětil. Přinesli jsme je pak domů a jako posvěcenou věc nezahodili, ale hospodáři na Hod Boží velikonoční chodili po polích a doprostřed pole zapíchli větvičku jako znamení požehnání. Se svíčkami to autorka také popletla. Kde vzala větu, že „v pohanských dobách byly ´Hromnice´ (!!) spojovány s bujnými oslavami i předzvěstí jara“? Fantazie nezná mezí – Hromnice u pohanů!

Liturgické slavení různých událostí v církvi v minulosti někdy velmi silně vstoupilo i do života společnosti a v něm zůstalo. Od vánočních svátků jsou mnohde neodmyslitelné koledy anebo naše světoznámá Rybova Česká mše vánoční, kterou rožmitálský regenschori a varhaník pro půlnoční složil. Je nutné přiznat, že je pěkné, když se hledají kořeny a vysvětlení toho, co se v církvi i v dnešní společnosti veřejně slaví. Jen je velmi vhodné se nejprve dobře informovat – což není tak těžké – aby se čtenářům nevyprávěly pohádky…  /kardinal M.Vlk/

 Brněnské Pastorační centrum diecéze nabízí: