z pouti na Turzovku /květen 2008/

     Poslední květnovou sobotu 2008 se uskutečnil poutní zájezd asi 90 farníků z našeho městečka na Turzovku, na pomezí Oravy, Moravy a Slezska. Jela jsem spolu s dcerou také. Tam,  právě před padesáti lety, došlo k mimořádnému zjevení Matúši Lašutovi, prostému lesnímu dělníkovi. Sám o tom napsal:

„ Prvního června 1958 jsem měl službu jako lesník na hoře Okrůhla u Turzovky. Vystupoval jsem na Okrúhlou a na místě, které se jmenuje Živčák, jsem se zastavil. U lesního chodníčku na borovici visel obraz Matky Boží Ustavičné pomoci. Poklekl jsem trochu dál od obrazu. Modlil jsem se narychlo Otčenáš a Zdrávas, ale modlitbu jsem nedokončil, protože na konci Zdrávasu jsem náhle nalevo od obrazu zahlédl záblesk. Podíval jsem se tím směrem a užasl: ve vzdálenosti asi 12 m jsem ve výšce zhruba dvou metrů nad zemí, jakoby na malém návrší, uviděl sochu Panny Marie Lurdské. Byla vysoká přes dva metry, oblečená do bílého roucha, přepásaného modrou stuhou, z hlavy Jí splýval dlouhý závoj. Ruce měla sepjaté a na levé Jí visel dlouhý růženec. Tvář měla mírně oválnou, běloučkou. Vypadala jako šestnáctiletá nebo sedmnáctiletá dívka.

     Uviděl jsem květinový záhon, takové krásné bílé květiny, jaké jsem ještě nikdy v životě nespatřil. Socha P.Maria stála uprostřed na jejich nejvyšším místě. Slabý závan větříku od východu jemně poodvál závoj a na levé straně hlavy jsem uviděl kadeř světle kaštanových vlasů. Pochopil jsem, že to není socha, ale živá bytost, stojící na obláčku z lehounké mlhy.

     Paní, která se doposud dívala před sebe na východ, se nyní pronikavě zadívala na mě a usmála se. Postupně začala celá postava ožívat a krásnět. Nabývala stále větší a vznešenější nádhery. Její oděv zjasněl, až zářil jako sníh na slunci. Závoj se lesknul a jiskřil jako posetý diamanty. Celý Její zjev působil tak majestátně a mocně, že se před ním muselo všechno sklonit k zemi. Paní zvedla pravou ruku a ukazováčkem mi začala dávat pokyny.“

 

„Panna Maria ukázala na místo, kde visíval obrázek. Místo něj jsem postřehl obraz zeměkoule, nebo spíš plošně znázorněnou mapu světa. Pod ní jsem uviděl černou tabulku. Když jsem něčemu nerozuměl, zjevilo se na ní vysvětlení jakoby ve formě filmových titulků. Dohromady jsem viděl sedm různých obrazů.“  /str. 168 Zjevení Matky Boží v Turzovce/

 

     Matúš Lašut nakonec této mimořádné chvíle pochopil, že má napravit své tři hlavní nedostatky: modlit se růženec, často přijímat svátosti a mít přátelství ke všem lidem.  Říká: „Nyní po zjevení jsem cítil mohutný příliv víry. Především jsem se musel smířit s lidmi, se kterými jsem se znepřátelil. Radši bych se tomu vyhnul, ale cítil jsem, že to musím udělat. Po návratu z hory jsem ještě večer, tak řečeno proti své vůli, šel odprošovat všechny tyto lidi v Turzovce a okolí. Trvalo mi to až do noci. Všichni byli překvapení, někteří se smáli, jiní si mysleli, že jsem se zbláznil. Druhý den ráno jsem šel ke Sv. zpovědi a Sv.přijímání. Od té doby mě přestaly trápit všechny dosavadní nemoci, a to především úporný kašel, který mě roky sužoval a o němž lékaři usoudili, že je nevyléčitelný. Někteří jej dokonce považovali za příznak rakoviny plic. Naposledy, už posedmé, jsem viděl Pannu Marii na tomto místě 14. srpna 1958. Stála vysoko nad stromy, ozářená sluncem, nevýslovně vznešená a krásná. Předtím to bylo 7. a 21. června,1., 7. a 21. července.“

 

     Už v září 1958 byl Matúš Lašut zatčen a nastalo období zkoušek jeho věrnosti ve víře: výslechy, pobyt na psychiatrické léčebně v tzv. „ochranném léčení“ neboli ve vazbě 10měsíců, kdy podstupoval vyšetřování estébáků i různých hypnotizérů, dostával elektrošoky i chemické preparáty, které ho měly zbavit „bludných představ“ nebo z něj měly vymámit doznání, že si vše vymyslel. Všechny neskutečné útrapy přežil přes svou poměrně slabou zdravotní kondici nezlomen. Domů se vrátil s těžce poškozeným zrakem a zbylo mu jen několik zubů. Nikdy od nikoho nepřijal žádný finanční dar.

 

     Zatčením Lašuta mimořádné události neskončily. Jeho soused Juraj Kavalek měl tři noci po sobě sen, kdy se mu zjevila Matka Boží a žádala, aby se odebral na Živčák a našel tam pramen vody. Teprve po třetím snu vzal motyku a šel na horu. P.Maria ho nasměrovala na místo, kde vytryskla voda, jakmile tam třikrát motykou kopl. Dnes jsou na Živčáku čtyři prameny: U srdce Panny Marie, U Božškého srdce, U Panny Marie Lurdské a tzv. Oční pramen.  Kardinál Tomášek se o této vodě mnohokrát vyjádřil: „Když přijdu ke Svatému otci, jeho první otázka je: Co Turzovka?a druhá zní: Donesl jsi mi vodu z Turzovky?“ Existují stovky svědeckých výpovědí o mimořádných uzdraveních touto vodou.

 

     Turzovka je místo mystického propojení nebe a země. Vnímá to každý, kdo tam přijde s otevřeným srdcem. Nebeská Matka ukazuje lidem cestu k pravému štěstí, pokoji a zdraví a především ke spáse: pokáním, odložením svých chyb v činech i myšlenkách.  Pokání si člověk nesmí plést s nějakou formální povinností, účastí na sv. zpovědi či několikrát ročně na eucharistii. Matka Boží vyžaduje v turzovském poselství ústy Matúše Lašuta všeobecné pokání, konané na každém místě našeho života, doma i v kostele, na ulici i v práci, v přírodě i ve městě. Ve své výzvě nabádá lidi k počestnému životu nejen modlitbou, ale hlavně skutky.

 

     Povzbuzením je vidět další poutníky, kteří přicházejí, aby k tomu načerpali sílu právě na tomto posvátném místě. Člověk jakoby zde slyšel osobní výzvu P.Ježíše: Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte – já vás občerstvím! 

Již naši předkové v minulém a předminulém století konali poutě. Pěší poutě o chlebu a vodě trvaly i více dní a měly blahodárný vliv: lidé občerstvovali svoji víru, dostávali posilu pro nesení svých těžkostí a čerpali tak milost vytrvalosti na cestě za Kristem.

Ano, i putování v dnešní době má své útrapy a lopocení: horko, náhlé změny počasí, nepohodlí, nejrůznější nepříjemnosti, ačkoli je na cestě spousta benzinových stanic s bohatou

nabídkou občerstvení, o jakém se našim prapradědům ani nesnilo. To jsou ale pokrmy a nápoje, které neuhasí hlad a žízeň duše... Fyzické potíže, nepohodu i naše odlišnosti a lidská omezení /nemoci, problémy/ lze přinést k oltáři jako osobní dar, vždyť věříme, že každá bolest nesená s Kristem má smysl a svoji hodnotu. Každopádně je to jakási očistná koupel pro duši, aby mohla lépe vnímat Boží Slovo a žít podle něj.

Matúš Lašut v rozhovoru před pár lety mimo jiné řekl: „Zjevení je výstraha pro celý svět, že Pán Bůh chce jiné lidi... Na Boha se nemusíme dívat dalekohledem ani přes nějaké zvětšovací sklo. Boha musíme najít skrze dobré a citlivé srdce.“

 

     Naše poutní skupina spolu s další stovkou poutníků se zúčastnila na místě zjevení mše svaté, kterou koncelebrovalo pět kněží z různých koutů Slovenska a Čech, náš pater kaplan oslovil přítomné svojí promluvou. Po mši sv. následovaly litanie a svěcení zbožných předmětů. Další dobu měl každý možnost individuálního způsobu prožití křížové cesty, modliteb či meditace v nádherné přírodě. V prostoru blízko prosklené kaple bylo možno vidět nenápadného sehnutého staříka, jak v tichosti medituje. Možná se Matúš Lašut modlil i za nás okolo... Ano, byl to on a přál si zůstat nepoznán. Lidé svatého života nepotřebují publicitu, vědí, že „lidská sláva – polní tráva“... Kéž bychom dokázali mít před očima příklad jejich života a učili se podobným způsobem hledat a žít vůli Boží.

 

 /pro časopis AVE Lída Č./