Schody a já

Schody se pro mě staly meditační záležitostí. V mládí jsem si říkala: „Ach jo, zase schody!" Cesta do školy – to byly samé schody: široké schody, prudké schody, jedna tzv. „myší díra“-zase schody... V panelákovém domě obrovské schodiště: některé partaje schody sbližovaly, jiné partaje zase schody oddělovaly. Naše rodina bydlela v 7. patře a stěhování probíhalo bez výtahu! Nemohu říci, že bych si schody tenkrát nějak oblíbila.

Časem jsem ale přišla na to, že se na schodech mohou lidé setkávat, pohovořit spolu, sdílet se. Jsou místem, kde je někdy potřeba posloužit jeden druhému... Pomoci s těžkým kufrem, pofoukat rozbité koleno, utřít slzy, vyslechnout příběh... 

Podobně jako v životě, když vláčíme něco, co není lehké – pomůže dobré slovo, povzbuzení. Máme-li bolest na duši, stačí, když někdo vyjádří svoji účast, potěší úsměvem, dobrým slovem. Nadechneme se a zase můžeme jít dál a posuneme se třeba jen o ten jediný schod... A tak jsme vlastně úplně všichni na pomyslném schodišti života:  někdo se učí dělat první krůčky, jiný už sotva dechu popadá a je skoro u cíle, většina z nás ani netuší, kde se právě nachází, všude schody, samé schody... Někdo běží, jiný „supí“, další odpočívá, občas někdo hledá směr. Brkáme, strkáme se, snažíme se drát dopředu, předbíhat, být rychlejší, aby na nás zbylo místo (?!)  Někdy můžeme v té tlačenici uklouznout i zabloudit. Někdy nám připadá, že jsme široko daleko sami...

 Tak to ale není. Na „schodišti do nebe“ zachytí i tiché volání někdo z kolemjdoucích, ale především: vždy ho slyší Bůh. Nebojme se Ho oslovit, vždyť On nás na to schodiště postavil. Zná cestu, zná nás a jako milující Otec se „umí postarat“o své děti. Radí: „Dívej se na Ježíše, ten už tu cestu celou prošel, jdi tím směrem a nezabloudíš.“ Další dobrá rada: „Jděte raději ve skupinkách, je to bezpečnější...“ A to je pravda.

Přesto mohou člověka přepadat pocity úzkosti, zvláště v těžkých chvílích života, kdy se vyrovnáváme se ztrátou blízkého člověka, kdy nevidíme třeba pro slzy na cestu.. Mně pomohl pohled na kříž. Nad jedním schodištěm v domě máme totiž kříž – cestou nahoru tak mám před očima Krista ukřižovaného – pohled na Něj mě vždy uklidní: On je se mnou na úplně každé životní překážce, prošel všemi zkouškami a bolestmi, rozumí i tomu, co prožívám právě teď...Je se mnou. Nadechnu se a mám potom sílu jít dál a třeba i potěšit někoho v podobné situaci.

Díky, Pane, za tuto jednotu a za posilu. Na schodech k Tobě nejdu osamocená, je nás mnoho, podpíráme se, povzbuzujeme.

V cíli nás všechny čeká jedna nekonečná nebeská mega-párty...