Ne-obyčejná láska

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“

 

Při poslední večeři, dříve než Ježíš odešel od svých přátel k Otci, chce je pevně připoutat k sobě a navzájem spojit pevným a trvalým svazkem – láskou.

 

On miluje „až do konce“ láskou, která je „větší“, a jde tak daleko, že položí život.  A od nich žádá, aby ho milovali stejnou láskou.

 

Láska, kterou Ježíš vyžaduje, není obyčejným citem. Znamená konat jeho vůli tak, jak je vyžadována v jeho přikázáních.

Je to především láska k bratrovi i k sestře a láska vzájemná.

 

Tento požadavek je pro Ježíše natolik důležitý, že ho ve své poslední řeči k učedníkům opakuje třikrát:

„Kdo přijal má přikázání a zachovává je, ten mě miluje.“

„Kdo mě miluje, bude zachovávat má slovo.“

„Kdo mě nemiluje, nezachovává má slova.“

 

 

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání.“

 

Proč máme zachovávat jeho přikázání?

Byli jsme stvořeni k jeho obrazu a podobě a tedy jsme jako Boží „ty“, které před ním stojí a má schopnosti osobního vztahu s ním. Je to vztah poznání, lásky, přátelství a společenství.

 

Já „jsem“ v té míře, v níž uskutečňuji plán jeho lásky.

 

Čím hlubší je vztah člověka k Bohu, tvořící podstatu lidské přirozenosti, tím opravdovější se stává jeho osobnost.

Podívejme se na Abrahama. Pokaždé, když Bůh od něj žádá něco zdánlivě absurdního – opustit svou zemi a vydat se vstříc neznámému osudu anebo obětovat svého jediného syna – on vždy okamžitě souhlasí, a tím se před ním otevírá nevídaná budoucnost.

Podobně i Mojžíš. Pán mu na hoře Sinaj zvěstuje v Desateru svou vůli a z jeho souhlasu se rodí Boží lid.

 

A stejně tak i Ježíš. Jeho „ano“ řečené Otci dosahuje plnosti:

„Ne má, nýbrž tvá vůle se staň“.

Následovat Ježíše znamená naplňovat Otcovu vůli tím nejlepším způsobem, tak jak nám ji On sám zjevoval a sám jako první naplnil.

 

Přikázání, která nám Ježíš zanechal, jsou pro nás pomocí, abychom žili podle přirozenosti synů a dcer Boha, který je Láska. Nejsou tedy žádným soudním rozhodnutím, žádnou umělou nadstavbou a tím méně nějakým odcizením. Nejsou to ani pánovy příkazy dávané služebníkům. Je to spíše výraz jeho lásky a jeho starosti o život každého z nás.

 

Jak tedy máme žít Slovo života: 

„Milujete-li mne, budete zachovávat má přikázání“?

 

Snažme se pozorně naslouchat tomu, co nám Ježíš říká v evangeliu – jeho přikázáním – a nechme Ducha svatého, aby nám během dne jeho slova připomínal.

On nás učí např. tomu, že nestačí nezabíjet, ale že se máme vyhýbat i hněvu na bratry.

Nejen, že nemáme páchat cizoložství, ale ani nesmíme toužit po ženě někoho jiného.

„Kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou.“

„Milujte své nepřátele a modlete se za ty,kdo vás pronásledují.“

 

Avšak především žijme to přikázání, které Ježíš nazývá „svým“ a které shrnuje všechna ostatní – vzájemnou lásku. Láska je vskutku naplněním zákona, je tou „vzácnější cestou“, po níž jsme povoláni jít.

 

Dobře to pochopil otec Dario Porta, kněz z diecéze Parma v Itálii, který zemřel na Zelený čtvrtek roku 1996. Již v prvních letech svého kněžství prožíval příkladně svůj vztah s Bohem, avšak později pochopil, že je třeba Ježíše vidět v každém bližním, a láska podle evangelia se stala jeho vášní. Aby zůstával svému úsilí věrný, byl k druhým stále pozornější tím, že dával stranou své osobní programy, až jednoho dne napsal do svého deníku: „Pochopil jsem, že jediné, co bych chtěl na konci vidět jako splněný úkol, je to, že jsem miloval bratra.“

 

Tak, jako on, i my se každý večer můžeme zeptat: „Miloval jsem bratry stále?“

 

/komentář Ch. Lubichové/