„SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI, NEBOŤ MNOZÍ, PRAVÍM VÁM, SE BUDOU SNAŽIT VEJÍT, ALE NEBUDOU SCHOPNI.“
Ježíš vícekrát přirovnával ráj ke svatební slavnosti anebo k setkání rodiny okolo stolu.
Podle naší životní zkušenosti jsou to nejkrásnější a nejpokojnější chvíle.
Kolik lidí však vstoupí do ráje a kdo zaujme místo na „svatební hostině“?
S takovou otázkou se kdosi obrátil na Ježíše: „Pane, je opravdu málo těch, kteří budou spaseni?“
Jako už to udělal i jindy, nepouští se Ježíš do diskuse, ale staví každého před jeho vlastní rozhodnutí, které musí udělat.
Zve ho, aby vstoupil do Božího domu.
Není to však snadné. Vstupní brána je úzká a zůstává otevřena jen krátce.
Pro následování Ježíše je třeba se zapřít a alespoň duchovně se zříkat sebe, věcí i lidí.
Dokonce je třeba nést kříž, jako ho nesl On.
Je to obtížná cesta, to ano, ale s jeho milostí ji dokážeme projít všichni.
„SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI, NEBOŤ MNOZÍ, PRAVÍM VÁM, SE BUDOU SNAŽIT VEJÍT, ALE NEBUDOU SCHOPNI.“
Je jednodušší pustit se „širokou a prostornou branou“, o níž hovoří Ježíš jinde.
Ta však může vést „do záhuby“.
Zdá se, že v našem sekularizovaném světě plném materialismu, konzumismu a hledání požitků, plném marnosti a násilí je všechno dovoleno. Člověk se snaží uspokojit každý požadavek a přijmout každý kompromis, jen aby dosáhl štěstí.
Víme ale, že pravého štěstí dosáhneme láskou, přičemž nutnou podmínkou pro lásku je sebezápor. Musíme být ořezáni, abychom přinášeli dobré plody. Je třeba zemřít sobě, abychom žili.
To je Ježíšův zákon, jeho paradox.
Běžná mentalita nás strhává jako proud silné řeky, avšak musíme
kráčet proti proudu. Musíme se například zříci touhy po vlastnění, stranického nepřátelství a očerňování protivníka. Stejně tak musíme čestně a velkoryse vykonávat svou práci, aniž bychom škodili zájmům ostatních. Musíme si umět vybírat, na co se dívat na televizi, co číst a tak dále.
„SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI, NEBOŤ MNOZÍ, PRAVÍM VÁM, SE BUDOU SNAŽIT VEJÍT, ALE NEBUDOU SCHOPNI.“
Před člověkem, který se nechá zlákat snadným životem a nemá odvahu jít po cestě navržené Ježíšem, se otevírá smutná budoucnost. V evangeliu se hovoří i o tom.
Ježíš nám popisuje bolest těch, kteří budou ponecháni venku.
Nebude stačit pochlubit se svou náboženskou příslušností nebo se spokojit s tradičním křesťanstvím. Bude zbytečné říkat: „Jedli jsme s tebou...“ Spása není pro nikoho dopředu zaručena.
Bude tvrdé, až na svou adresu uslyšíme: „Neznám vás, odkud jste?“
Budeme prožívat samotu, zoufalství, absolutní nepřítomnost vztahu, sžíravou lítost, že jsme mohli milovat a už nemůžeme.
Budou to muka, jejichž konec neuvidíme, protože konec nemají: „Pláč a skřípění zubů.“
Ježíš nás na to upozorňuje, protože chce naše dobro.
On nezavře dveře, pokud se my sami neuzavřeme vůči jeho lásce.
On respektuje naši svobodu.
„SNAŽTE SE VEJÍT ÚZKÝMI DVEŘMI, NEBOŤ MNOZÍ, PRAVÍM VÁM, SE BUDOU SNAŽIT VEJÍT, ALE NEBUDOU SCHOPNI.“
Jestliže široká brána vede do záhuby, úzká nám otevírá pravé štěstí. Po každé zimě zase přijde jaro.
Ano, musíme být připraveni na sebezápor, který od nás vyžaduje evangelium.
Musíme každý den nést svůj kříž.
Budeme-li umět trpět s láskou a ve spojení s Ježíšem, který na sebe vzal každou naši bolest, zakusíme ráj už v předstihu.
Tak to prožíval i Roberto, když šel na poslední stání u soudu s člověkem, jenž před čtyřmi roky zavinil smrt jeho otce.
Po vynesení rozsudku byli řidič, který nehodu způsobil, jeho manželka i otec velmi sklíčeni.
„Chtěl jsem za tím člověkem jít a překonat tak pýchu, která mi říkala, abych to nedělal. Chtěl jsem mu dát pocítit, že mu jsem blízko.“
Sestra mi však namítla: „Oni se nám musí omluvit....“
Roberto ji ale přesvědčil a společně přistoupili k rodině svých
„protivníků“ a řekli jim:
„Pokud vám to může trochu ulehčit situaci, věřte, že vůči vám necítíme žádnou zášť.“
Silně si stiskli ruce.
„Zaplavil mě pocit štěstí. Dokázal jsem využít příležitost, abych zapomněl na svou bolest a vnímal bolest druhého člověka,“
vyprávěl Roberto.
/komentář Chiary Lubichové/
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.