jsme povoláni ke svobodě

„Vy jste byli povoláni ke svobodě.“

 

Apoštol Pavel navštívil v padesátých letech provincii Galácii v centru Malé Asie, dnešního Turecka. Vznikly tam křesťanské komunity, které s velkým nadšením přijaly víru.

 

Pavel v jejich očích představoval ukřižovaného Krista a oni přijali křest, který je oděl v Krista, dal jim svobodu Božích dětí.

„Běželi dobře“ po nové cestě, jak sám Pavel přiznával.

Později začali neočekávaně hledat svou svobodu jinde. Pavel se divil, že se tak brzy otočili ke Kristu zády. Proto ta naléhavá výzva k opětovnému nalezení svobody, kterou jim dal Kristus:

 

„Vy jste byli povoláni ke svobodě.“

 

K jaké svobodě jsme byli povoláni?

Už nemůžeme dělat, co bychom chtěli?

„Nikdy jsme nikomu neotročili,“ říkali například Ježíšovi současníci, když tvrdil, že pravda, kterou přinesl, je osvobodí.

„Každý, kdo páchá hřích, je otrokem hříchu,“ odpověděl Ježíš.

 

Existuje jedno záludné otroctví, plod hříchu, které tíží lidské srdce.

Jeho mnohé projevy dobře známe: zaměření na sebe sama, lpění na majetku, požitkářství, pýcha, hněv....

 

Nikdy nebudeme schopni vymanit se sami až do důsledku z tohoto otroctví. Svoboda je Ježíšův dar:  osvobodil nás tím, že se stal naším služebníkem a dal za nás život. Odtud pramení výzva, abychom žili v souladu s darovanou svobodou.

 

Tato svoboda „znamená spíš blížit se stále více dobru než možnost vybrat si mezi dobrem a zlem“.  To řekla Chiara Lubichová, když hovořila k mladým.  „Zjistila jsem,“  pokračuje, „že dobro osvobozuje a zlo zotročuje. Abychom byli svobodní, je třeba milovat, protože nejvíc nás zotročuje vlastní já. Když naopak myslíme stále na druhé nebo na Boží vůli při plnění svých povinností, či na bližního, nemyslíme na sebe a osvobozujeme se od sebe sama.“

Jak máme tedy žít toto slovo: „Vy jste byli povoláni ke svobodě? “

 

Pavel nám to ukazuje bezprostředně poté, co nám připomněl naše povolání ke svobodě, které – jak vysvětluje – spočívá v tom, že se dáme „do služby druhým“, a to „skrze lásku“, protože celý zákon „ve své plnosti je obsažen v jediné větě:  Miluj svého bližního jako sebe.

 

Jsme svobodní – a to je paradox lásky – když se z lásky dáme do služby druhým, když zabráníme egoistickým pohnutkám, zapomeneme na sebe a budeme pozorní vůči potřebám druhých.

 

Jsme povoláni ke svobodě lásky: máme svobodu milovat!

Ano,  „abychom byli svobodní, je třeba milovat“.