Je dnes svatost vůbec možná?

Je dnes svatost vůbec možná? Jestliže ano, tak v jaké podobě?

„Svatý je Ježíš.

Kdo chce být svatý, musí se snažit o tom ,aby se nějakým způsobem stal druhým Kristem. Tento cíl nedosáhneme improvizací.

Především si musíme uvědomit, že Bůh každého člověka stvořil z lásky a s každým má svůj láskyplný plán.

Abychom se stali svatými, musíme se pustit do tohoto Božského dobrodružství, které Bůh pro nás připravil a to s důvěryplným vědomím že jsme v Otcových rukách.

Abychom to vyjádřili obrazně, představme si Boha jako slunce, z kterého vycházejí jednotlivé paprsky, jež jsou též sluncem. Ony jsou projevem Boží vůle, týkající se každého z nás.

Každý člověk má ve svém životě dvě možnosti: jít cestou, kterou si sám vyvolí a pro kterou se pevně rozhodne svojí vlastní vůlí, a nebo jít po onom slunečním paprsku a uskutečňovat plán, jaký s ním má Bůh.

Kdo se chce stát svatým, musí si zvolit tu druhou cestu, proto se vzdává své vlastní vůle a cvičí se v tom, aby v sobě nechal žít  „nového člověka“, jak to vyjádřil apoštol Pavel, to znamená nechat žít Krista v sobě, zatímco „starého člověka“ nechat umřít.

Vůle Boží musí být uváděna do života v každém přítomném okamžiku naší existence;

Jen v přítomnosti můžeme zůstávat v tomto paprsku, protože minulost už je za námi a musíme ji přenechat Božímu milosrdenství; budoucnost leží ještě před námi a uchopíme ji až tehdy, když se stane přítomností.

Na začátku, během prvních měsíců a roků se bude stávat, že se znovu a znovu budeme od tohoto paprsku odchylovat a padat do tmy své vlastní vůle. Ale tomu se nesmíme divit. Je rozumné neztrácet další čas sklíčeností a tím, že se v myšlenkách zaměstnáváme svými slabostmi, ale ihned se vydat na cestu po svém paprsku Boží vůle.

 

Takováto askeze vyžaduje tréning.

 

Vůle Boží se projevuje pokaždé jinak:  někdy povinnostmi našeho stavu nebo zaměstnání, jindy příznivými, indiferentními a nebo bolestnými okolnostmi našeho života nebo života našich bližních, pokyny evangelia nebo učením církve, nepatrnými nutnostmi všedního dne, jako je oblékání a udržování pořádku doma či na pracovišti. Někdy to může být i vnitřní vnuknutí.

 

Jestliže se snažíme o to, abychom v přítomném okamžiku žili vždy podle vůle Boží, stane se Boží hlas, který se ozývá v každém lidském srdci stále hlasitějším. A brzy mu začneme lépe a lépe rozumět,  chápat co máme dělat.

 

Jestliže nám není někdy jasné to, co Bůh s námi zamýšlí, jestliže máme volit mezi dvěma rovnocennými věcmi /Bůh nikdy zlo nechce/, musíme se podle víry rozhodnout pro jednu z nich a říci potom Pánu: „Jestliže jsem se rozhodl nesprávně, přiveď mě na správnou cestu.“ A ten, který je láska, to učiní.

Tak kráčíme kupředu roky, měsíce a dny,  Bůh obdarovává a posilňuje svou milostí, abychom vždy splnili svůj úkol.

Kristus bude stále v delších časových úsecích žít v nás, až konečně vyplní svým životem celý náš život a každý den. A jestliže je možné dojít tak daleko, tak můžeme říci se svatým Pavlem: „Žiji, ale už to nejsem já, ale žije ve mě Kristus.“  To je svatost.

Kolik lidí touží po svatosti, ale nevědí, kterou cestou se mají za ní vydat.

Nuže – zde je cesta ke svatosti, kterou může jít každý, mohou po ní jít bez výjimky všichni:

Vůle Boží v přítomném okamžiku – to je  způsob cesty ke svatosti, jaký si přeje Bůh a jak to vidí II. Vatikánský koncil.“                                          /Chiara Lubichová: Cesta pro všechny/