Blahoslavení tiší...

„Blahoslavení tiší,

  neboť dostanou zemi za dědictví.“  /Mt 5, 5/

 

 

„Horské kázání“ stojí na začátku Ježíšova působení; začíná blahoslavenstvími.

V tomto měsíci se nám nabízí třetí z osmi blahoslavenství:

 

„Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví.“

 

Kdo je tichý?

-         Je to ten, kdo se nenechá vyprovokovat zlem a nepodléhá prudkým emocím.

-         Dokáže ovládat a držet na uzdě své reakce, především zlost a hněv.

-         Jeho mírnost však nemá nic společného se slabostí a strachem, ani to není schvalování zla nebo solidarita s ním. Naopak.

-         Vyžaduje velikou sílu ducha, když pocit zášti a pomsty ustupuje rozhodnému a vyrovnanému postoji úcty k druhým.

 

 

V blahoslavenství tichý Ježíš předkládá provokaci nového druhu –

-         nastavit druhou tvář,

-         dělat dobře tomu, kdo nám působí zlo,

-         dát i kabát tomu, kdo od nás žádá šaty…

 

 

Toto blahoslavenství dokáže zvítězit pomocí dobra nad zlem.

Ježíš dává velký příslib těm, kdo podle něj žijí:

 

„… dostanou zemi za dědictví.“

 

V příslibu země lze vytušit jinou vlast, tu kterou Ježíš v prvním a posledním blahoslavenství nazývá nebeským královstvím:

-         životem ve společenství s Bohem,

-         plností života, který nikdy nekončí.

 

 

Kdo je mírný, je už teď blahoslavený, protože zakouší, že je možné změnit svět okolo  sebe především změnou vztahů.

 

 

Ve společnosti, kde často vládne násilí, arogance a zpupnost,

se stává „znamením protiřečení“  a vyzařuje spravedlnost, porozumění, toleranci, vlídnost a úctu k druhému.

 

Když tiší pracují ve prospěch spravedlivější a opravdovější společnosti – evangelní – připravují se tím na dědictví nebeského království a na život „v nových nebesích a v nové zemi“.

„Blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví.“

 

K tomu, abychom dokázali žít toto Slovo života, by stačilo podívat se, jak ho žil Ježíš.

On řekl:

„Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“

 

V jeho škole se mírnost projevuje jako vlastnost lásky.

Pravá láska, kterou Duch svatý vlévá do našich srdcí, je „radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost“.

 

Ano, kdo miluje, ten se nerozčiluje, nespěchá, nikoho neuráží a nehaní.

 

Kdo miluje, ovládá se, je mírný, tichý a trpělivý.

 

„Umění milovat“ vyplývá z celého evangelia.

 

Naučily se mu i mnohé děti. Vím, že si hrají se speciální kostkou, kterou nazývají „kostka lásky“.

Na každé plošce je napsaná jedna věta, která říká, jak milovat podle Ježíšova učení:

-         milovat všechny,

-         milovat se navzájem,

-         milovat jako první,

-         sjednocovat se s druhým,

-         milovat v druhém Ježíše,

-         milovat nepřítele.

 

 

 

Každý den ráno si děti hodí a snaží se žít podle věty, která jim padne. Vyprávějí své zkušenosti:

 

Tatínek Františka se vrátil domů rozladěný, protože měl v práci spor s kolegou. Povídal to manželce a ona se také na toho člověka rozzlobila. František vzal svoji kostku a řekl jim:  „Hoďte si kostkou lásky!“

Společně to udělali a padlo jim: „Miluj nepřítele.“

Rodiče pochopili.

 

 

 

Když se zamyslíme, uvědomíme si, že existují lidé, kteří prožívají svůj každodenní život s obdivuhodnou mírností.

Velké osobnosti, které odešly z této země – jako jsou

Jan Pavel II., Matka Tereza z Kalkaty, Roger Schulz – vyzařovaly mírnost natolik, že ovlivnily celou společnost i dějiny a povzbudily nás na naší cestě.

                          /Chiara Lubichová/