Jak vést ekumenický dialog

1. 1. 2009 0:00


Překvapilo mě, jaká diskuze vznikla na mém blogu kolem informace o probíhajícím ekumenickém setkání v Bruselu, kde se sešlo 40 tisíc mladých lidí... Pro mnoho z nás je to povzbuzující informace.

Často nám ale není jasné, jak máme ekumenismus prakticky uskutečňovat. Rozhodla jsem se uveřejnit zde  rozhovor s P.Karlem Pilíkem, který kdysi můj muž nahrál na magnetofon. P. Pilík většinu svého kněžského života úzce spolupracoval s kardinálem Tomáškem, biskupy a v ekumenických kontaktech měl bohaté a plodné zkušenosti. Zemřel v r. 2007 v 88letech. Kdo chcete, přečtěte si jeho moudrá slova:

 

Jakým způsobem máme vést ekumenický dialog, abychom zůstali v jednotě s hierarchií a  nedostali se do konfliktu s nekatolíky?

     Co se týče ekumenismu, je zapotřebí, aby každý zůstal vždy na bázi své círve... Je třeba, abychom my zastávali katolický názor na ekumenismus a ne abychom přejímali názor druhé strany, protože druhá strana – např. evangelíci – nejsou v ekumenické práci tolik vázáni hierarchicky, jako jsme vázáni my, neboť v katolické církvi je hierarchický princip, to znamená učitelský úřad církve, který chceme respektovat.. Chceme zaujmout ten postoj, který nám dává dekret o ekumenismu, nebo směrnice biskupů, ekumenický direktář a podobně To je tedy první věc, kterou si musíme uvědomit.

     Jestliže nám tedy druhá strana, např. evangelíci, třeba říkají „ekumenismus je toto“, když nám třeba budou vykládat pravdy víry, tak to není úplně správné...

Je třeba, abychom pěstovali ekumenismus v oblasti modlitby, ale hlavně abychom pěstovali ještě před tím ekumenismus lásky. To znamená, abychom se neosočovali, abychom si říkali pravdu, abychom se nesnažili jeden druhého přebít teologicky nebo jinak, abychom si nesnažili přetahovat dušičky... Já osobně jsem měl tendenci, když přišel nějaký evangelík, že by se chtěl stát katolíkem, ho brzdit, jen aby zůstal dobrým evangelíkem a pak že se uvidí....  To, co jsem před chvílí řekl, jsou základní zásady, které bychom měli pravdivě a poctivě respektovat. Tam, kde není poctivé respektování těchto zásad, tam je ekumenismus těžký, možná až nemožný. Jestliže jedna strana přetahuje někoho od druhé strany, tak se takový ekumenismus rozpadne. Tyto vzájemné vztahy se rozbijí, protože jsou ekumenismem, jako v pohádce o kůzlátkách,  kdy vlk za dveřmi kůzlátkům říká: „ale kdepak, to já jsem vaše maminka“ – a když mu kůzlátka otevřou, tak je pochytá ...  Tak tohle tedy ne.

Znovu tedy říkám, že tyto principy je třeba respektovat a být v pravdě a být poctiví. Jestliže jedna strana má nepoctivé úmysly, a to se vždy  brzy pozná, tak se vztahy rozbijí a to je škoda.

 

Jak se to ale dá poznat?

Poznat se to dá třeba tím, že je někdo neupřímný nebo že loví v „cizích vodách“ – to každý vidí. Nebo i tak, že zve pravidelně na své bohoslužby. Co se týká bohoslužeb, tak tam je zapotřebí, aby jedna strana nepřetahovala druhou, abychom my nepřetahovali evangelíky na naše bohoslužby, ať se oni řídí svými domácími směrnicemi. Jestliže jejich domácí směrnice dovoluje, aby naše bohoslužby navštěvovali, tak je to jejich věc. My je však nemáme nikam lanařit. Stejně tak není dobré, když evangelíci zvou bez dohody s katolickou stranou k pravidelné návštěvě svých bohoslužeb.

 

 

Je tedy potřeba, aby se o těchto věcech duchovní obou církví mezi sebou domluvili?

Jakmile se tedy tato věc děje bez vědomí duchovních, tedy – jakmile jeden duchovní podniká něco na cizím teritoriu bez vědomí duchovní správy toho území, potom nejedná správně?

Ano, to není správné. Je zapotřebí našim lidem jasně říct také jejich povinnosti, které jako katolíci mají. Katolík má povinnost jednoty se svou církví. V prvé řadě je třeba, abychom ekumenismus pěstovali v řadách naší církve, mezi věřícími katolíky. To znamená, jednotu v církvi mezi sebou, a potom abychom sjednoceni mezi sebou mohli jít do ekumenismu mezicírkevního. To je základ. Jestliže bychom šli do mezicírkevního ekumenismu rozbití a ještě bychom se třeba setkali s neupřímností z druhé strany a to nás ještě víc roztříští, potom ekumenismus neslouží tomu, čemu by sloužit měl.

 

Jaká je tedy konkrétní cesta, jak máme prakticky vést ekumenický kontakt mezi příslušníky dvou církví?

V dekretu o ekumenismu je uvedena „společná modlitba tam, kde je to dovoleno a práce na sociálním poli“. To je například možné na bázi křesťanské pomoci – tedy společná pomoc starým a nemocným lidem. Samozřejmě je správné, když naši pomáhají a pečují o staré a nemocné evangelíky. Je však nutné, aby to bylo s vědomím jejich duchovních, aby to nebudilo dojem, že my je chceme tou službou získávat.

 

Pokud tedy jde katolík na nějakou evangelickou akci, měl by mít osobní souhlas od svého duchovního?

Určitě, to samozřejmě. Pokud by to katolík dělal bez tohoto souhlasu, je to chyba, protože tím není v jednotě s „domácí“ církví. Ne každý laik je v tomto směru kompetentní a ne každému to tedy kněz dovolí. Dekret o ekumenismu hovoří o tom, že tento dialog se má vést mezi „dobře připravenými odborníky“.  Osobní kontakty – to je však něco jiného! Například mezi spolužáky, spolupracovníky – proč bychom s nimi nemohli hovořit a rozvíjet osobní přátelství, navštěvovat se a podobně? Proč ne?

 

Myslíte, že další způsob, jak mohou křesťané dojít k jednotě, je báze společného žití božího slova?

Ano, k tomu se velmi dobře hodí „Slovo života“ uveřejňované diecézními oběžníky pro kněze. Samozřejmě je velmi dobré a skutečně to sbližuje – vyměňovat si svoje duchovní zkušenosti, které jsme se slovem života mohli udělat. Něco jiného je pak spolupracovat v této věci už na oficiálních církevních fórech, ať je to tady nebo tam. V tomto případě je dobré, aby měl laik pověření od své místní duchovní autority. Pokud tedy chci na jejich duchovním nebo bohoslužebném setkání mluvit, tak tam by to muselo být vyloženě s dovolením duchovního, tam to jinak nejde.

 

To se týká bohoslužebního setkání. Co když se ale taková věc odehrává někde mimo kostel, mimo bohoslužebný prostor?

To na tom nic nemění, to je bohoslužba, i když není v kostele – zvláště u evangelíků je to tak.

Je důležité říct, že největší hodnotou je jednota, jednota uvnitř církve a jednota mezicírkevní. Všechny ostatní hodnoty jsou vlastně druhotné. Tohle je totiž Ježíšova závěť.

Jednota je to základní, za co se Ježíš modlil ve večeřadle před svou smrtí. Cokoliv tedy rozbíjí jednotu, rozeštvává, je špatné.

A katolíci musejí zachovávat jednotu se svou církví, s hierarchií.

Toto je hodnota větší, než celý ekumenismus a ta platí uvnitř naší církve, tak i mezi církvemi. Jednota, za kterou se Ježíš modlil, je základní věc.

 


Zobrazeno 2854×

Komentáře

Eleeshebat

ad alimduL a Ester: díky za vaše komenty. Já se Johanem vytočit nenechám:) Spíš mě to dost mrzí, co píše...ale už jsem zjistila, že tyhle komentáře jsou často vyostřený a zdaj se jenom bořící a rozdělující, ale když si lidi začnou psát soukromý vzkazy, většinou se ukáže, že to není tak horký a že se vlastně můžeme domluvit|:))) o tom to asi je...přinutit se k tomu chtít poznat toho druhého jako konkrétního bratra nebo sestru, ne ho paušálně odsoudit podle jeho (ne)církevní příslušnosti...

Papo

Ester: to je bžunda :-) Na jednu stranu tady horuješ proti Johanovu výroku na straně druhé řekneš "Bůh není vězněm své církve a svých svátostí...." tedy podle Tebe (stejně jako Johana) je pouze ŘKC tou pravou Boží církví. V čem je tedy rozdíl mezi vámi? Já ho nevidím :( Johan neopomíjí, že Duch svatý může vát kam chce, stejně jako jsem od něj nečetl, že katolík = automaticky spasený člověk. Jinak i já ti můžu připomenout, že "ke spasení může dojít i člověk mimo církev, ale vždy to bude SKRZE katolickou církev). Proto Johan tak nabádá, aby sapsil naše duše a díky mu za to, ne kámen.

Zobrazit 32 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio